Spisovatel a režisér Viliam Poltikovič: Jak bude po smrti? | E15.cz

Spisovatel a režisér Viliam Poltikovič: Jak bude po smrti?

Spisovatel a režisér Viliam Poltikovič: Jak bude po smrti?
16. října 2016 • 06:00

Odpovědi na tuto otázku se lidstvo snaží dobrat od nepaměti. Dokumentarista Viliam Poltikovič projel kvůli ní všechny kontinenty, hovořil se šamany, duchovními, mystiky i exaktně vzdělanými vědci. Výsledkem jeho mnohaletého bádání nad smrtí a umíráním je fascinující dokumentární seriál Brána smrti.

Jak se se smrtí vyrovnává současná západní civilizace?

Tváříme se, jako by vůbec nebyla. Smutné je, že se na ni nepřipravujeme, ale ještě smutnější je, že na ni nepřipravujeme ani umírající. Necháváme je umírat v eldéenkách, přitom by si většina lidí přála umírat doma, obklopena svými blízkými. V jednom z nejdůležitějších okamžiků života necháváme své blízké napospas jejich samotě. Přitom většina lidí, kteří prožili odchod někoho blízkého nebo zažili smrt v roli ošetřovatele, říká, že jde vždy o velmi vzácný a silný okamžik. Líčí to jako velké obohacení.

V jakém smyslu?

Nejde jen o to, že se v tu chvíli často zintenzivní blízkost a lidé si řeknou věci, které do té doby říct neuměli nebo nedokázali. To je obrovsky očistné pro toho, kdo odchází, ale také pro ty, kteří zůstávají. Navíc se zdá, že se skutečně v okamžiku smrti otevírá brána někam jinam a do stavu, do kterého vstupuje odcházející, se částečně uvedou i jeho blízcí. Mnoho lidí mi říkalo, že v ten moment, kdy umíral jejich milovaný partner, byli úplně klidní. Klidní a šťastní. Až později přijde bolest ze ztráty. Paní doktorka Marie Svatošová, což je zakladatelka hospicové péče u nás, dokonce mluvila o tom, že jsou lidé z těch pocitů často zaskočení, že mají provinilý pocit, když smrt blízkého člověka prožili jako něco krásného.

Ve vašem dokumentu to dokonce říkají rodiče, jejichž dcerka zemřela při porodu. Otec dítěte vzpomíná na naprostý klid a vyrovnání, když držel tělíčko v náruči...

Ano, to je velice silný moment, ten otec tam říká, že když se chce uklidnit, tak se k té situaci v myšlenkách vrací. Do seriálu se mi z toho příběhu vešel jen kousek, ale na besedách ho pouštím celý, v dvacetiminutové podobě. Reakce bývají nesmírně dojemné, na publikum to působí až transformačně.

Velmi osobní otázka – vy máte bezprostřední zkušenost se smrtí někoho blízkého?

To ne, vždycky jsem přišel až poté. Mám ale dva zážitky, kdy jsem byl smrti velmi blízko.

Dokonce dva?

Nebylo to nijak dramatické. Jednou to byl nesmírně živý sen v dětství, kdy jsem měl pocit, že jsem smrt prožil a pochopil, pamatuju si ho do dneška. A pak to bylo v rámci šamanského rituálu. Pomocí nápoje z „liány smrti“ ayahuasca se stav smrti navodí tak intenzivně, že opravdu myslíte, že už není návratu. To je velké mysterium, při kterém se otevírají různé věci, ale jeden z těch typických zážitků je prožitek smrti. Ten stav si navozují šamani, ale i mladí muži v rámci rituálů iniciace.

Ladislav Pešek: Člověk si musí podržet mládí až do smrti

Co jste zažil vy? Je to popsatelné slovy?

Je to nepřenosná zkušenost. To je stejné, jako když vám o tom vyprávějí lidé, kteří prožili přímé ohrožení života. Pro mě na tom bylo nejsilnější uvědomění, že přišel definitivní konec života v té formě, kterou znám, a pocit úplného vyrovnání. Nezpanikařil jsem, jen jsem čekal, co přijde.

A co přišlo?

Dál jsem se nedostal. Mnozí lidé vyprávějí o tom, že se dostali do nového prostoru, to jsou zážitky, které přesvědčily řadu racionálně smýšlejících lidí, jak to popisuje například Raymond Moody.

Ano, ten je známý svým bestsellerem Život po životě. Jak se vám ho podařilo do dokumentu získat?

Přijel sem přednášet, tak jsem ho hned oslovil. Je vychovaný jako ateista a celá dlouhá léta hovory s lidmi po zkušenosti blízké smrti vnímal pouze jako svůj vědecký výzkum. Sám tuto zkušenost nemá. Překvapilo mě, když mi řekl, že je to teprve pár let, co definitivně obrátil a je pevně přesvědčený, že po smrti něco je. Přesvědčily ho zkušenosti takzvané sdílené smrti.

Oč jde?

To je prověřený výzkum, který dnes mají za sebou stovky lidí. Spočívá to v tom, že umírajícího člověka doprovází skupinka výzkumníků a aktivně s ním ten moment prožívají. Ti přísedící zřetelně vnímají, že se z těla v momentu úmrtí odděluje jakási duchovní složka a stoupá vzhůru. A co je úžasné, někdy je vezme s sebou a dovolí jim vstoupit do jiné dimenze. Oni ty zážitky popisují tak, že vědomím opustili svoje fyzické tělo, i planetu Zemi, vstoupí do jiné sféry, kde vidí jiné zemřelé, lidi, které měli rádi. Dokonce vnímají rekapitulaci života zemřelého. Ta se promítne do sebemenších detailů, protože prostor a čas nefunguje tak jako tady. Teď svůj život vnímáme svýma očima, ale tam ho prožijeme z pohledu těch, se kterými jsme ho sdíleli, vidíme, co jsme v nich vyvolali svými činy, emocemi. To vše se nám vrací v dokonalé plnosti. Když to bylo dobré, můžeme vstoupit do mnohem zajímavější reality, než je ta naše, když tomu tak nebylo, hledáme nápravu. Moody proto říká, že jediné, co dává smysl, je být dobrým, láskyplným člověkem.

Objevuje se zkušenost, kterou mi líčíte, i u jiných kultur a v jiných výzkumech?

Právě že se na tom všichni shodnou. Jak jsem říkal, těch pokusů už proběhly stovky a výsledky jsou stejné. Navíc když se jedná o skupinový výzkum, všichni popisují naprosto to samé včetně té rekapitulace života zemřelého. To už se nedá interpretovat jako nějaká skupinová halucinace. A co je nejzajímavější, primárnost vědomí dnes potvrzuje i kvantová fyzika. Už řadu let se ví, že jedna a tatáž částice může být ve stejný okamžik na nekonečně mnoha místech, už jen to mění obraz našeho světa. Jadernou fyziku jsem rok studoval, s mnoha vědci jsem o tom mluvil. A třeba americký „kvantový aktivista“ Amit Goswami říká, že na základě svých pozorování potvrzuje pravdivost Tibetské knihy mrtvých.

Překvapily vás při natáčení některé rituály?

S rituály jistě ano, to je velmi pestrá a zajímavá oblast. Někde jsou velice svérázné, třeba v Tibetu, kde se praktikuje takzvaný vzdušný či nebeský pohřeb. V této hornaté země je málo vegetace, a spalování a pohřbívání do země je komplikované. Takže se tam zemřelý odveze do kláštera, kde se vykoná obřad, a na pohřebišti ho vyškolení mniši rozsekají a nabídnou supům. Když supi spořádají, co mohou, mniši ještě palicemi rozdrtí kosti, smíchají je s moukou a opět je nabídnou divé zvěři. Je u toho zástupce rodiny, který pak doma potvrdí, že přilétlo hodně supů a oběť byla přijata. Může se nám to jevit morbidní, ale oni to vnímají tak, že člověk celý život využívá služby zvířat – a takhle jim to může vrátit.

Život na svazích posvátné Mej-li

Zaujalo mě, že v Papui Nové-Guineji si nechávají pozůstalí mrtvého předka vyudit a pak s ním dál spokojeně žijí v chatrči.

Ano, to není zas tak ojedinělé. Také na některých ostrovech v Indonésii – například na Sumbě – se přechovává mrtvé tělo v domě přikryté látkami. Pohřby jsou tam nesmírně nákladné, vždycky se zabíjí několik buvolů, předkům se primitivními nástroji vytvářejí obrovské kamenné náhrobky.

Která světová kultura se podle vás se smrtí vyrovnává nejpozitivněji?

Nikoli samotnou smrt, ale následný kontakt se zemřelými vnímají hodně vesele v Mexiku. Jejich dušičky, to je velký karneval, při kterém se hoduje, celou noc se hraje a zpívá na hřbitovech, tančí se, svým blízkým můžete darovat cukrovinky ve tvaru lebek s jejich jménem. To je skutečně velký zážitek. V předkolumbovských dobách se tam lidé smrti vůbec nebáli. Naopak, brala se jako přechod do jiné, lepší reality. A proto se obětování vnímalo jako velká pocta. Křesťanství tohle výrazně změnilo.

Byly aztécké a mayské rituály obětování skutečně tak krvavé, jak jsou obvykle líčeny?

Úplně objasněné to není a navíc průběh těch rituálů zveličili křesťanští misionáři a dobyvatelé, aby ospravedlnili svoje zločiny na původním obyvatelstvu. Podle historiků lidé věřili, že bohové museli při stvoření země obětovat svou krev jako životodárnou tekutinu, a tak aby zůstal svět v rovnováze, obětovali lidé svoji. Ale nemuselo se u toho vždycky umírat, stačila řezná rána.

Přestal jste se díky práci na seriálu bát smrti?

Nebál jsem se ani předtím, spíš to prohloubilo moje přesvědčení o tom, že můžeme ovlivnit, jak zemřeme i jak budou umírat naši blízcí. Sympatické je, že současné vědecké výzkumy se blíží pojetí starých duchovních nauk.

VILIAM POLTIKOVIČ

Narozen ve Znojmě, studoval na katedře dokumentární tvorby FAMU. Před rokem 1989 točil filmy s psychologickou a sociologickou tematikou, od roku 1989 se zaměřuje především na dokumenty s převážně duchovním zaměřením (V objetí dalajlamy, Maestra Ayahuasca, Indiánské inspirace, Brána smrti, Žijeme z energie, jsme energie). Pracuje také jako kameraman, fotograf a píše knihy. Dosud natočil přes 150 filmů. V současné době žije v malé vesničce u Prahy.

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Marie Frajtová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!