MUDr. Pavel Špatenka: Jsme jen spokojená prasátka | E15.cz

MUDr. Pavel Špatenka: Jsme jen spokojená prasátka

MUDr. Pavel Špatenka: Jsme jen spokojená prasátka
MUDr. Pavel Špatenka
• 
ZDROJ: Moje psychologie
2. září 2016 • 05:00
Vystudoval medicínu, chvíli se podle vlastních slov potloukal po nemocnicích a ve farmaceutickém průmyslu. Byl mladý a uvažoval způsobem, jakým uvažuje většina lidí. Měl peníze, prestiž a to stačilo k tomu, aby se cítil v uvozovkách šťastný. Pak přišla životní krize, ze které se poučil a zvolil naprosto odlišný způsob života.

Dnes vede Pavel Špatenka vlastní školu, která je západním ekvivalentem buddhistické cesty sebepoznání. I když je mezi psychology vlastně amatér, jeho kurzy, přednášky a workshopy jsou obsazené dlouho dopředu.

Proč by člověk měl chtít poznávat sám sebe, když se cítí spokojený?

Když se Woody Allen ptal jednoho páru ve filmu, jak dosáhli toho, že jsou spolu šťastní, tak ona řekla: Já jsem povrchní a prázdná a nic mě nenapadá, a on řekl: Já to mám taky tak. To je odpověď, jakým způsobem je možné dosáhnout tohoto typu štěstí. Spokojenost je dvojího charakteru. Nepodmíněná, která vychází z čisté neposkvrněné mysli. Nebo ta povrchní, která vychází z toho, že vytěsňujeme nepříjemné pocity. Můžete být úplně povrchní a myslet si, že jste spokojená, protože třeba něco máte. Takové štěstí ale není napořád. Povrchnost je způsob života. O nic se nezajímat a dělat věci, jak se takzvaně dělat mají. Pak jsme spokojená prasátka, živočíškové, kteří jen konzumují život. Nemyslím si, že naše civilizace chtěla dospět k tomuhle. To je tragický omyl, který se stal většině lidí.

Dnešní doba si ale žádá šťastné a krásné lidi…

Dnešní doba je o tom, abychom tuhle masku prodávali. Snažíme se proto žít tak, abychom byli neustále jakoby šťastní. Skutečné prožívání může být totiž nepříjemné. Takže se řeší většinou tak, že si vezmeme prášek nebo se to, co opravdu cítíme, snažíme vytěsnit. A to je chyba, protože právě díky cítění a prožívání můžeme lidsky růst. Vnitřní nespokojenost je základní stav, který prožíváme každý, a pořád se ho snažíme nějak zvládnout, uspokojit se třeba jídlem, pitím, sexem… A to přesto, že pocit chvilkové spokojenosti zase rychle zmizí. V každém z nás žije kus závislé chudinky, vytváříme si závislosti téměř na všem, co nás obklopuje. Součástí sebepoznání je naučit se zacházet se svojí touhou, která nás často vede k tomu, že děláme nerozumné věci a vede nás právě do závislostních vztahů.

Pokud nám sebepoznání může pomoci ke spokojenosti, proč si tedy většinou raději vezmeme ten prášek?

Ze sebepoznání mají lidé strach, protože najednou zjistí, co jsou zač. Tendence neustále unikat před životem a zase se jenom uspokojovat je obrovská. Vzhledem k charakteru doby není skutečné poznání běžnému člověku příliš dostupné, protože žijeme vzájemně citově odcizeně. Jsme naučeni žít v rozumu a citové chápání, které je nejen pro sebepoznání, ale hlavně pro život s ostatními lidmi nezbytné, nerozvíjíme. Chápání na úrovni citu znamená, že rozlišujeme, co je dobré a zlé, co je podstatné a co není.

Osobně to nevnímám tak pesimisticky jako vy… Hodně lidí přece citové chápání ovládá a instinktivně zvládá rozlišit, co je dobré a co ne…

To ano. Dost lidí se v čistě rozumovém světě úplně neztratilo a chápou, že se nemohou spoléhat jen na instituce a žít jenom skrze jiné lidi. Chtějí mít určitou vnitřní sílu a moc nad sebou - tedy schopnost činit vědomá rozhodnutí svobodně a nezávisle. Hodně lidí inklinuje k různým náboženským směrům nebo hledá cestu v psychologii. Být ale individualita a osobnost je těžké. Tenhle typ jinakosti se nenosí a nenosil se vlastně nikdy. Osobnost vždycky musela jít proti ideálu doby a proti kolektivu, protože většina z nás žije zkrátka konvencemi svázaný život. Výchova je u nás všech velice podobná, proto lidi trpí podobnými problémy a podobnými zraněními.

Ale všichni lidé přece nemohou být individuality, pak už by si nerozuměl nikdo s nikým…

V momentě, kdy se stáváte individualitou, roste vaše citové chápání a soucit, který vás propojí s jinými lidmi a umožní vám chápat jejich citové rozpoložení. A o tom to právě je. Když jsme citově otevření k druhým bytostem, chápeme, co se jim to děje, a rozhodně to nemá nic společného jenom s prostou reakcí na prožitek druhého: Jé, tys měl bouračku, tak to máš teď asi těžký, co?

Jak tedy začít?

Vstoupit do toho tak, jak to je. Začít pozorovat a poznávat vlastní každodenní realitu, zjišťovat, co se kolem mě děje, co cítím, a mít možnost to průběžně analyzovat. Začátek mé práce je v tom, že lidem pomáhám oddělovat mínění a úsudky od skutečné reality. Často, když se člověka zeptáte, co prožívá, začne to hodnotit nebo říkat svůj úsudek. Ale úsudek ani hodnocení není realita. Nejdůležitější je, aby se člověk naučil neřídit se vnějšími pravidly, tedy tím, že mu někdo něco řekne nebo že si to někde přečte, ale aby prošel vlastním prožitkem a uvědoměním.

Co je na tom nejtěžší?

Největší kapitola člověka je umět se vyrovnat s vlastním zlem. Vyrůstáme ve společnosti, ve které si všichni hrajeme na hodné dobráky. Tím popíráme vůbec existenci něčeho zlého v nás. Najít to a vyrovnat se se svým stínem je pro člověka velký duchovní úkol. Někdo má vnitřní autoritu tak silnou, že ho svazuje pravidly a všechno mimo pravidla vnímá jako morální konflikt, ale někdo je v prožívání úplně svobodný a necítí žádný konflikt s tím, jak jedná. Pravda je někde uprostřed. Člověk roste tím, že se v něm rodí svědomí. Musí projít pocitem viny, aby pochopil, že je něco dobré a něco zlé, a už se k tomu více nemusel vracet. Umět nést vědomí vlastních slabostí a řekněme hříchu je ta nejtěžší věc, kterou učí všechny vyspělé filozofie a náboženství.

Když se dnes s někým snažíte probírat třeba své pochybnosti o tom, zda jste něco neudělal špatně, nebo že máte kvůli něčemu pocity viny a podobně, většinou uslyšíte: To neřeš…

Naše doba je v tomto úplně zvrácená, lidi často nechtějí nic řešit. Mnozí jsou otupělí, dívají se jen do vnějšího světa. Když se podíváte, jak vznikaly a zanikaly civilizace, tak vám dojde, že tohle není cesta rozvoje. Když je to rozvoj jednostranný, když umírá citlivost a narůstá jenom rozumovost a vědomosti na úkor citů, je jasné, že vzniká velmi nebezpečný rozpor. Ve středověku byly emoce hlavním výrazovým prostředkem a vše se vztahovalo k božskému. Dnes jsme rozumová kultura, která se vztahuje k materiálnímu. Co nejde osahat a prokázat, je označeno za iracionální.

MUDr. Pavel ŠpatenkaMUDr. Pavel ŠpatenkaAutor: Moje psychologie

Nicméně stále více lidí se obrací k alternativním možnostem – například k psychosomatické medicíně – které byly dříve považovány za ty „iracionální“…

Já bych v tomhle nebyl až tak úplně optimistický. Většina lidí tímto způsobem neuvažuje, a když je něco bolí, tak to odevzdají lékaři. Jsou často pasivní. Mají pocit, že společnost má řešení na všechno a že se jednou vymyslí lék na rakovinu.

Když se vrátíme k sebepoznání vlastního já, jak tedy ten proces probíhá?

Naše mysl nebo takzvaná psýché promlouvá mnoha jazyky, skrz myšlenky, slova, představy, tužby, tělo, přání, emoce, a my se potřebujeme naučit rozumět tomuto jazyku. Naše Já je něco velmi proměnlivého, je to více proces než stálá identita. Kdybyste mluvila s buddhistickým mnichem, tak vám řekne, že nikdy nejste tím, čím jste byla před vteřinou. A tak to je. My jsme zvyklí se s něčím identifikovat. Tedy i k charakterovým vlastnostem nebo emocionálním reakcím a myšlenkovým postupům, a držíme se toho, že tohle jsem já. Ale život nás přesvědčí, že to takhle jednoduché není, že se dějí nové věci a my se dostáváme do nových situací, na které reagujeme najednou úplně jinak. Za to „může“ naše nevědomí. Právě tam jsou uloženy ty hlubší vrstvy psýché. Osobní zkušeností se k nim můžeme dostat.

Jak vypadá takové odkrývání hlubších vrstev?

Řeknu to jednoduše: My prodáváme to, co si myslíme, že máme prodat, a schováváme to, co si myslíme, že by mělo zůstat schované. Každý tam máme svou truhlu, ve které je pečlivě zamčeno a schováno to, co se nelíbí ani nám samotným.

Takže žádná milá překvapení?

Poznávání sama sebe je někdy velmi bolestivý proces a milých překvapení na začátku cesty nebývá hodně. Většinou poznání provází zpočátku zděšení a odmítání.

Co tam bývá všechno schované?

Velká nejistota, existenční strach, že svět je plný nebezpečí, pocit viny a na dně duše pocit, kterému říkám černá perla, a sice že nejsme dost dobří. A samozřejmě základní emoce, jako je žárlivost, nenávist, vztek, agrese. Jsme limitováni i pocitem opuštění a strachem z odmítnutí. Tohle všechno má v duši na určité úrovni každý. A ten, kdo si myslí, že to nemá, tak si to jenom myslí. Naše ego-osobnost je tím víceméně defi novaná a svázaná, proto podléhá takové sebekontrole. Z toho pak vyplývají všechny ty poruchy nálad a každodenní úzkosti.

Někdo mluví o takzvaných démonech ve své duši…

Jung řekl, že uvnitř nás žijí části osobnosti spojené jedním jmenovatelem, které se můžou kdykoli vyjádřit směrem do vědomí. Například žárlivost, která vás najednou zachvátí, přeroste vaše vědomé já a vy následně spácháte žárlivou scénu. Pak zase žárlivost odejde zpátky do nevědomí a ztratí se v něm. To můžete klidně nazvat démonem. Nebo žárlivým komplexem. Určité prožitkové stavy si můžete personifi kovat, když jim dáte pomyslný oděv a tělo. Řecké bájesloví bylo postaveno na tom, že jednotlivé části duše byly personifi kovány v božstva. Každý bůh a bohyně má své charakterové vlastnosti, je to určitý symbol. Já jsem třeba takhle rozmlouval s mocenským komplexem…

Ten jste měl?

Ten má každý.

Není to spíš mužská záležitost?

Každý touží po moci. Ženy to dělají velmi manipulativním způsobem, a sice přes oběť. Komplex moci má dvě polohy, aktivní a pasivní, a právě pasivní agrese je velmi nenápadná a projevuje se skrze lítost a přenášení pocitů viny na druhé. Je to mocenská hra, ale také přirozená fáze každého vztahu. Je dobré si uvědomit, že moc se tímto způsobem ale rozhodně nezíská. Když má někdo moc nad druhým, neznamená to, že je mocný. To je velké téma mnoha lidí.

Hodně lidí řeší cestu za sebepoznáním tak, že si sbalí batůžek a odjede meditovat do kláštera v Tibetu. Co si o tom myslíte?

Spousta lidí volí čistě východní způsob meditací a nic proti tomu nemám, ale snažil jsem se vytvořit západní ekvivalent buddhistické cesty a ten také učím. Je to cesta pro člověka naší kultury. Vědomí východního člověka je syceno určitými duchovními věcmi. Naše ne. Vědomí západního člověka ustrnulo v materiální rovině života, od které se napřed musí osvobodit a až pak může začít na úrovni, kde začíná východní buddhista.

Může takový obyčejný průměrný Západoevropan skutečně jednoho dne dojít k osvícení?

Představy osvícení a probuzení jsou jen představy a je dobré snést se zpátky na zem a naučit se prožívat přítomnost. K tomu je ale potřeba neprožívat se v minulosti a v budoucnosti a snést se v přítomnosti do svého těla. A k tomu se musíte naučit meditovat. Ve druhé polovině života se opravdu už nestačí jen uspokojovat, jinak se člověk rozloží. Jde o to, přestat být pasivní a závislý, přestat snít a začít konat. Poznat, co je správné, co ne, co je podstatné a co ne. Rozlišování je vůbec nejtěžší náplní sebepoznání. Můžete to pozorovat na lidech v páru. Když třeba žena dlouho žije s mužem a nerozlišuje, muž pak zemře a ona nedokáže rozlišit základní věci. Je naprosto ztracená. Psychická dospělost – zralost nepřichází sama, člověk se k ní dostane tak, že musí překonávat překážky.

MUDr. Pavel ŠpatenkaMUDr. Pavel ŠpatenkaAutor: Moje psychologie

Může se člověk naučit sám meditovat třeba z internetu?

Meditace je dvojího druhu, jedna slouží k vhledu, jedna k dosažení klidu. Každý se ji může naučit sám, ale časem stejně bude potřebovat učitele, aby se vyvaroval chyb.

Co je cílem sebepoznání?

Záleží na tom, kde se na té cestě nacházíte. Pro začátek je dobré poznat, jak je důležité nebýt svázaná strachem, nejistotou, studem, žárlivostí, nenávistí, aby vás tyto věci nespoutávaly, abyste se naučila, že jakýkoli prožitek přijde a odejde. Většina technik vychází z buddhismu nebo taoismu, tedy z filozofií, které nesou v sobě velmi moudrého inteligentního ducha a učí jít cestu životem tak, aby se člověk skutečně stal dobrým. Zároveň aby měl vědomí sám o sobě a věděl, co se v něm děje. Většina lidí si myslí, že smyslem života je to, čím život naplní, ale tak to není. Když budete mít smysl v dětech a děti odejdou, zůstanete beze smyslu. Smysl je spojen s něčím, co není pomíjivé. Každý k tomu jednou dojde, každý se do toho jednou probudí. Je to zákonitý vývoj.

Ted už jen zbývá si na to všechno najít čas…

To, že nemáte čas, je jen součást klasického západního vědomí, iluze, ve které žijete.

MUDr. Pavel Špatenka

Vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze. Několik let pracoval v klinické praxi a později na vedoucí pozici ve farmaceutické společnosti. Dnes je uznávaným terapeutem a tvůrcem osobitého pohledu na sebepoznávací proces a sebeuvědomění v psychoterapii a v životě člověka vůbec. Věnuje se hlubinné analytické terapii, vede psychoterapeutické centrum Monnáda, které nabízí individuální terapii a terapii sebepoznáním. Jeho přednášky a workshopy patří k nejnavštěvovanějším. Je autorem knih Jóga sebepoznání, Osm promluv o poznání, Utajená síla a dalších.

Rozhovor vyšel v časopisu Moje psychologie.

Autor: Marta Fenclová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!