Jaroslav Dušek: To není hrnek | E15.cz

Jaroslav Dušek: To není hrnek

Jaroslav Dušek: To není hrnek
Jaroslav Dušek
• 
ZDROJ: Robert Tichý
27. června 2016 • 05:00
„Všechno, co potřebujeme vědět, máme už od narození k dispozici. Byli jsme tak stvořeni,“ tvrdí Jaroslav Dušek. Přesto navenek působí jako věčný hledač a experimentátor se sebou samým. Co na své cestě našel a co nachází právě teď?

Mluvit s Jaroslavem Duškem je jako vstoupit do nezadržitelného proudu myšlenek a slov, která doprovází živou gestikulací. Útulná raw restaurace, ve které jsme se sešli, se po chvíli proměnila v jeho malou posluchárnu. Bez dechu – a chvílemi s vytřeštěnýma očima – jsem mu naslouchala nejen já, ale i naše produkční, fotograf a číšník. „Co vidím, když vidím toto?“ zvolal v jednu chvíli a vzal do ruky hrnek na čaj. „Matka země! Materiál, který dala matka země, ruce lidí, kteří to vytvořili, žár, který to tavil, a na chvíli vznikl průsečík energií, který vypadá jako tato nádoba!“ Když o pár desítek minut později fotograf řekl: „Můžete na chvíli položit ten hrnek?“, obě, já i produkční, jsme ho unisono okřikly: „To není hrnek!“ Jaroslav Dušek umí být přesvědčivý.

Jste známý svým duchovním hledačstvím a zkoušením nových věcí. Chodil jste naboso, dodržoval půst, chodil po žhavých uhlících, postavil si hliněný domek. Proč?

To nejsou nové věci, to jsou staré věci! Celé lidstvo původně chodilo naboso, ještě moje babička, která se narodila v roce 1910, celé dětství chodila bosa. Stejně tak hliněné domy. Nader Khalili odkoukal stavební systém Superadobe od afrických domorodců, kteří si stavějí hliněné chýše. Chození po žhavých uhlících? To je prastará technika, která se vine tradicemi od nepaměti. Pobyty ve tmě se praktikovaly v Tibetu nebo u indiánů kmene Kogi minimálně po dobu čtyř set let. Nezkouším nové věci, ale vracím se k těm, které tu už byly. Třeba půst patří ke všem duchovním tradicím. Buddha se postil, Ježíš se postil, postili se mniši v klášterech i jogíni. S překvapením zjišťuji, že ty staré věci jsou příjemné a zajímavé, že mě baví. A často mi připadají přirozenější než to, jak žijeme dnes. Je to návrat, ne žádné veliké experimenty.

A co starého – nového v kontextu vašeho života zkoušíte teď?

Zrovna včera jsem se byl podívat na cvičení Vadima Šiškina, který vede lekce podle Norbekova. Mirzakarim Norbekov je známý zejména díky svým knihám o zlepšení zraku. Navrhl cviky pro lidi, kteří nosí brýle, a postupně své cvičení rozvinul do velkého systému cviků založených na přenášení napětí v těle. Může se věnovat nejen zraku, ale i sluchu, kloubům, jednotlivým vnitřním orgánům. Cvičí podle toho jedna moje kamarádka a během kurzu dospěli k šokujícímu zjištění, že jeho účastníkům zmizely z kůže jizvy. Ten účinek byl mohutný a překvapivý. Lektor, který včera cvičil s námi, nám vyprávěl, že když se účastnil lekce poprvé, byl polochromý, skoro nemohl hýbat koleny, měl velmi špatné rameno a jednu ruku jakoby mrtvou. Když jsem s ním mluvil, na nějaké zdravotní problémy opravdu nevypadal.

Mluvíme-li o návratech ke kořenům, nelze nezmínit různé stravovací systémy, které jsou teď v módě. Jako například paleo. Lidé, kteří ho dodržují, tvrdí, že jedí jako pralidé z doby kamenné.

Vždyť přece nikdo neví, jak jedl pračlověk z doby kamenné!

Paleo vás neoslovuje?

Paleo ani neznám. Jen mi přijde ohromně komická ta představa. Když už nic jiného, v dnešní době patrně už vůbec není k dispozici potrava, která existovala v pravěku. Člověk by měl zkoušet sám na sobě, co mu vyhovuje, a je úplně jedno, jestli tomu říká paleo, maleo, nízkoinzulinová strava nebo jak se to všechno jmenuje. Ty názvy znějí úžasně, ale připadá mi, že všechny tyhle systémy jsou určeny jen pro intelekt, který potřebuje nějakou oporu v tvrzení.

Systémy navíc často bývají dost protichůdné.

Jistě že si navzájem protiřečí. Jeden zakazuje pití mléka, jiný používá mléko jako lék. Někdo se stravuje podle krevních skupin, jiný podle numerologické mřížky. Intelekt je spokojený, protože dostane výbornou teorii. A protože placebo efekt je velmi mocný, nějakou dobu to opravdu funguje. V dlouhodobém měřítku se mohou vyskytnout problémy.

Kdysi patřilo k běžné průpravě věnovat se rozjímání, které se týkalo člověka a vesmíruKdysi patřilo k běžné průpravě věnovat se rozjímání, které se týkalo člověka a vesmíruAutor: Robert Tichý

Existuje výborná kniha od Anity Moorjani, jmenuje se Musela jsem zemřít. Popisuje v ní, jak čtyři roky umírala na rakovinu, její tělo bylo prolezlé metastázami. Hledala zaručený systém, který by ji uzdravil. Prozkoumala tibetskou medicínu, medicínu severních šamanů, všechny možné tradiční systémy, a celé studium ji uvedlo do totálního zmatku, protože zjistila, že nemůže najít společné jádro. Neexistuje žádný univerzální plán pro všechny lidi na planetě, proto mi přijde přirozenější zkoušet na sobě jednotlivé potraviny a jejich kombinace. Zjistit, co mi vyhovuje a co ne, po čem se mi dobře spí, co mi prospívá. Ještě jsem nenarazil na teorii, která by mi odpověděla na všechny otázky.

V dřívějších dobách se za zdravého považoval člověk, který nebyl nemocný. Dnes se z vlastního zdraví stal složitý úkol. Není zájmu o vlastní zdraví v současném světě nakonec až příliš?

Podle mě jde o potřebu vytvářet myšlenkové koncepty. Ať už jde o náboženství, filozofické koncepty, stravovací koncepty, pohybové koncepty – máme chodit, běhat, nebo běhat po čtyřech? Možná někdo vymyslí, že ještě lepší je válet sudy, protože při tom se člověk nejlíp prokrví. Intelektuální koncept je nadstavba, srdce ani tělo ho nepotřebuje. Bytost ho začne vytvářet ve chvíli, kdy není vystavena bezprostřednímu tlaku existence. A když skupina lidí zjistí, že se s tím dá dobře obchodovat, a jiná skupina jim uvěří, je z toho zlatý důl. Tím nechci bagatelizovat ryzí, skutečné snahy lidí, kteří to dělají z vnitřního silného důvodu, ale tihle lidé obvykle spíš provozují jemné a klidné pokusnictví se sebou samými, než aby zastávali nějakou teorii. Každá teorie má určité trhlinky. Nevidím nic špatného na tom, když se někdo zajímá o své zdraví. Divné mi přijde, když se přitom zarytě řídí nějakou teorií.

Mnoho lidí má dnes obrovskou potřebu se stále zlepšovat. Proč si ze sebe sama dělají jakýsi celoživotní projekt?

Za starých časů patřilo k běžné lidské průpravě věnovat se rozjímání, které se týkalo konkrétního člověka a vesmíru. V tradičních společenstvích, ať jsou to amazonští indiáni nebo Aboriginci nebo severoameričtí indiáni nebo Hopiové, všichni vytvářeli zvláštní mytologické obrazy vesmírných energií a tím se také věnovali sebepoznání. Staré řecké přísloví říká „poznej sebe a poznáš svět“. Zdá se, že k lidské bytosti patří určitá touha po sebezpytu, po zkoumání sebe sama. V prastarých kulturách byla vytvořena řada meditačních technik, které také sloužily jakémusi sebeprojektu. Možná je dnešní problém v tom, že tenkrát se lidé mnohem více chápali jako součást většího celku. To je asi největší rozdíl oproti dnešku.

Číšník mi přináší mrkvovou polévku se zázvorem. Pošilhávám po talíři, ale chápu, že můžu chvíli počkat, studená polévka nevystydne. „To je právě výhoda raw stravy,“ konstatuje spokojeně Jaroslav Dušek. „Tam neplatí výkřik,pojďte všichni ke stolu, dokud je to teplé‘.“

Už od roku 2004 hrajete vlastní představení Čtyři dohody na motivy knihy Dona Miguela Ruize o moudrosti starých Toltéků. Proč máte stále vyprodáno?

Staří Toltékové vycházeli z živého vnitřního vědění, z toho, co od narození víme, potřebujeme a chceme, ale byli jsme od toho odvedeni. Indiánský toltécký koncept říká: Veškeré vědění, které potřebujeme, máme už k dispozici, byli jsme tak stvořeni. Stejně jako strom nebo zvíře. Ve chvíli, kdy tohle pochopíme, si uvědomíme, že všechny kompetence už máme. Pravda je stále přítomna a můžeme sobě samým dovolovat, aby „cosi“ jednalo skrze nás. Sportovci při svých vrcholných výkonech říkají, že se to „tak stalo“. Když Barbora Špotáková ve finále na olympiádě přehodila Rusku, hodila oštěp, padla na kolena a s úžasem pozorovala, co se stalo. Protože se to prostě stalo. Ten stav se označuje v psychologii slovem „proudění“: lidé podávají nejlepší výkony a vlastně na ně nevydávají úsilí.

Čtyři dohody lze vnímat i jako jednoduchý návod na život. Tak třeba třetí dohoda – „nevytvářej si domněnky“ – to je rada do manželství k nezaplacení.

Přesnější je: nevěř sekvencím domněnek, které neustále probíhají v hlavě. Protože my domněnky nevytváříme, ony k nám přicházejí, a my jsme ti, kteří jim uvěří, ne ti, kteří je tvoří. Musíme je ale prověřovat. Například vidíte, že soused se na vás tváří divně, a podlehnete domněnce, že vás nemá rád. A od té chvíle se na něj díváte brýlemi této domněnky. V momentě, kdy za ním půjdete a zeptáte se na to, dozvíte se třeba, že má nemocného psa. Má jenom špatnou náladu. Proti vám nic nemá.

Jste také jednou z největších osobností českého improvizovaného divadla. Jak se člověk zbaví strachu vyjít na jeviště, když nemá nic připravené?

Kdybych se toho měl bát, nevěděl bych, co v tom pohledávám. Dělám to, protože je to můj přirozený způsob vyjadřování. V tom jsem se nejvíc cítil dobře, žádný strach jsem necítil, proto jsem se taky žádných strachů nemusel zbavovat. To je právě iluze intelektu, že tma je strach. Vytvoří si představu, že se člověk bojí, ale čeho vlastně? Že se mu to nepovede? Že se ztrapní? Ale vždyť člověk je nejtrapnější bytost ve vesmíru!

Třeba že zklame diváky.

To je jejich problém, že si nechali zkazit náladu, a může se jim to stát i u filmu, který je připravený a sestříhaný.

Jenže tvůrci tradičních filmů mají své dílo víc pod kontrolou.

Kdo má co pod kontrolou? Jeden člověk řekl: „Když mi bylo dvacet let, věděl jsem hodně o čaji. Když mi bylo čtyřicet let, věděl jsem o čaji nejvíc na celé planetě. Dnes je mi pětašedesát a o čaji nevím nic.“ Proto říká Lao-c’: „Co umíš, neumíš.“ Jakmile nabydeš dojmu, že to máš pod kontrolou, ztratil jsi živost té věci a mizí to. Proto se stává, že u mnoha autorů je nejlepší knížka ta první nebo něco, co psali bokem. Pak chtějí napsat opus s velkým O a ukáže se, že to není životodárné.

A proč je tak těžké…

Haha! Rovnou vám to řeknu. To už ani nemusíte pokračovat v otázce.

A na co jsem se tedy chtěla zeptat?

To je jedno, je to intelektuální koncept. A co je tedy podle vás tak těžké?

Být v přítomnosti. Žít přítomným okamžikem. To je koncept, o kterém se v poslední době mluví docela hodně. Být sám se sebou, teď a tady, je čím dál tím těžší.

Odmalička jsme zaplaveni ohromným množstvím myšlenek, které v sobě obsahují mnoho jalových nebo nepravdivých tvrzení. A ty nám umožňují, že teď a tady můžeme být duchem někde úplně jinde, protože jsme dovolili kvantu myšlenek, aby ovládaly prostor naší mysli. Kdo je zaplaven myšlenkami týkajícími se minulosti a budoucnosti, nemůže být přítomen. Jak by mohl být přítomen někdo, kdo se strachuje, jestli nepřijde o zaměstnání nebo zda se dcera dostane na školu?

Ještě jsem nenarazil na teorii, která by mi odpověděla na všechny otázkyJeště jsem nenarazil na teorii, která by mi odpověděla na všechny otázkyAutor: Robert Tichý

Mnoho lidí myslí nevědomě, a proto mohou používat myšlenky, které jsou jedovaté. Obracet myšlenky proti sobě nebo někomu jinému: „Já jsem pitomec, já jsem takový hovado, nezasloužím si nic, šťastnej bejt nemůžu, nikdo mě nemůže milovat, protože jsem tak špinavej, jsem provinilej sviňák.“ Když si na podobné myšlenky lidé zvyknou, považují je za normální.

Jak tedy ovládnout zlé myšlenky?

V momentě, kdy s nimi začneme pracovat vědomě, pozorujeme myšlenky, které přicházejí do hlavy. Co chtějí, co přinášejí? A čím víc si na to zvykneme, tím je pro nás přirozenější určité typy myšlenek, které nás odvádějí z přítomnosti, odsouvat, poděkovat jim a poslat je zase dál, není potřeba se jimi zabývat. Je to cvičení, a chce praxi. Praxe, jak být v přítomnosti, je trpělivá, pomalá, a hlavně dlouhodobá. To je na tom nejzajímavější, to trvá dlouho, uvádět se do přítomnosti.

Lze se v tomto směru nějak inspirovat u domorodců?

Například Křováci, když učí své děti znát rostliny, nejdříve jim říkají: „Tohle je na kašel, tohle pomůže, když tě bolí nohy. A jak se to jmenuje, na to máš ještě dost času.“ My se to učíme obráceně. Učíme se pouze, jak se věcem říká. Říkáme „to je slunce“, ale přitom nevíme, co je slunce, jak funguje, co je to za tajemství. Kdybychom řekli „támhleto žluté na obloze, co svítí a hřeje, tomu říkáme slunce“, sdělili bychom dítěti alespoň něco. Ve chvíli, kdy řekneme „to je slunce“, vypadá to, že víme, co to je. A dítě to přijme jako informaci. „Pozor, támhleto je slunce.“ „TO je slunce!“ „Jéé, to je slunce!“ Ve skutečnosti nevíme nic. Popis reality, který používáme, je v rozporu se skutečností. Je těžké být teď a tady, když popisujeme svět pomocí pojmů, které zastavují čas. Řekneme například: „Toto je hrnek. Co vidím, když vidím toto?“ (Ale vy už víte, že to hrnek není.)

JAROSLAV DUŠEK

Filmový a divadelní herec se narodil 30. dubna 1961 v Praze. S Janem Bornou založil Divadlo Vizita, které se věnuje výhradně improvizačním představením. Nejvýznamnější filmové role odehrál ve snímcích Vrať se do hrobu, Kouř, Pupendo, Musíme si pomáhat, Pelíšky, Horem pádem nebo Odcházení. Na divadelní scéně už několik let vyprodává představení inspirované knihou Čtyři dohody Dona Miguela Ruize. Je držitelem ceny Bludný balvan, který uděluje Český klub skeptiků Sisyfos, za „dobré šamanské rady pro každý den“. Je ženatý, s manželkou Ivetou má dvě děti.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor: Barbora Šťastná
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat