Jan Bílý: Sluníčkáři vs. armagedonovci | E15.cz

Jan Bílý: Sluníčkáři vs. armagedonovci

Jan Bílý: Sluníčkáři vs. armagedonovci
Ilustrační foto
• 
25. září 2015 • 05:00
Sedím na zahradě a pozoruji přírodu. Tedy takovou tu poněkud ochočenou – staré ovocné stromy, sousedovy ovce, zpívající ptáky (ti jsou divocí) a kohouta, který od rána doteď (půl druhé odpoledne) vykřikuje, že je nejvyšší čas se probudit. Ráno zapršelo, takže po dlouhém suchu se trávník zase trošku zazelenal a vše vypadá mírumilovně a celkem v pořádku.

Sedím na zahradě a čtu přes připojený mobil různé poplašné zvěsti (mám-li jim vůbec věřit), které ovšem dobře zapadají do mého dojmu, že se nějaké důležité vývojové stadium světa chýlí ke konci a nastává čas poměrně radikálních změn. Globální, na dluhu postavený finanční systém přestává fungovat, příjmová i majetková nerovnost ve světě vzrůstá, živočišné i rostlinné druhy šmahem vymírají, klima se drasticky mění.

Všimněte si prosím dvou zcela odlišných dojmů z předchozích odstavců. Ačkoli v mé paměti louky mého mládí vypadaly jinak – byly podstatně pestřejší divokými kvítky a nad nimi létalo podstatně víc motýlů – nic mému senzorickému aparátu neříká o ohrožení. Přesto většina informací, pokud se nespoléhám jen na Blesk a Vlastu, se v mé hlavě skládá do obrazu světa, jejž jsem mnohokrát ve svých článcích a knihách popsal – světa, který opouští své dosavadní jistoty a vydává se, tak jako okřídlení mravenci v mém předchozím blogu, na zcela neznámou, novou, možná i smrtelnou cestu. Co je „pravdivější“ – pocit klidu a bezpečí na mé zahradě, nebo pocit neklidu a ohrožení (tj. hrozících změn) v našich hlavách?

Protože dělám sám sobě rád kritika, namítl bych na tomto místě hned několik věcí:

1. Svět se na zcela neznámou cestu vydává každým okamžikem (tak jako létající mravenci), jen naše zvyková mysl by se, pokud by si to připustila, podělala strachy. A tak si vytváříme kontinuálně iluzi kontinuity a předvídatelnosti. Jinak řečeno: Jakákoli jistota je vždy iluzí.

2. Neexistuje „nepravdivá“ verze vnímání, a to ani tehdy, vnímáme-li současně dva protichůdné pocity – například jistotu a ohrožení. Cokoli cítíme, to je nutno vzít jako opravdovost, jako existující pocit, o němž nelze diskutovat (to je taková základní poučka; když vám například vaše partnerka říká, že se cítí nemilovaná, tak nemá moc smyslu jí tvrdit „já tě ale miluji!“). Jinak řečeno: I protichůdné pocity smějí být, důležité je moje finální rozhodnutí, tedy co pak udělám.

3. I vnímání lze vůlí změnit. Věčná diskuse mezi objektivisty a subjektivisty se zabývá tím, zdali změnou naší percepce měníme objektivní realitu (kvantová fyzika už dochází k tomuto závěru), nebo pouze naši náladu. Jinak řečeno: Kdybych se koncentroval na svoji zahrádku, ohrožení by (aspoň dle ezoterických subjektivistů) zmizelo. Toliko mé vlastní námitky.

Jenže ty „dvě duše v mé hrudi“, abych to řekl s Faustem, působí hlouběji, než bych si chtěl přiznat. Z konstelací je dobře znám takzvaný rozvodový problém dětí, který se dá docela dobře zobecnit, jde-li o dvě neslučitelné, ale zároveň existující entity/jevy/osoby. Pokud se rodiče rozcházejí, pak dítko, které je produktem obou, většinu času zůstává u jednoho z nich. Jelikož se rozcházející partneři téměř vždy rozcházejí i skrze své názory a vnímání světa, přijme dítko na vědomé úrovni to, co hlásá ten, u kterého zůstává. Ale na podvědomé úrovni bude realizovat svět toho druhého. To děláme my všichni, abychom dostáli zákonu o vyvážení, o právu na existenci čehokoli, co je vytěsněné. Bůh je totiž vždy VŠECHNO, světlo i stín, černá i bílá (i všechny barvy mezi tím), to dobré i to špatné.

Jan BílýJan BílýAutor:

Pokud si toto uvědomím, dojdu k závěru, že když sedím na zahradě a užívám si míru, stačí připustit v mém podvědomí číhající myšlenku na nejistotu, zvrat, konec… Konstelačně ji postavit vedle sebe a říci jí, že zde může být. Vzít ji jako parťáka, bráchu, svůj stín, kterému nejen, že nemohu utéci, ale už to ani nechci. A naopak – zabývám-li se obrazem o konci spořádaného světa, jsem-li zneklidněn vizemi zkázy a přemýšlím-li horečně o možných či nemožných řešeních, mohu vedle sebe postavit svou zahradu. Obé má zajímavý efekt –totiž v tom, že přestanu lpět na svém výkladu světa. Tím opadne mé vnitřní napětí, které bylo vyvoláváno příklonem k jedné z obou variant – ať už to byl mír na zahradě, nebo ohrožení světa – a já si všimnu toho, jak moc toto napětí spotřebovávalo moji energii.

Takže takové radikální shrnutí: Ezoterikům a sluníčkářům se moc nedaří, neboť potlačují stín – v jejich případě realitu nadcházejících drastických změn. Armagedonovcům, tedy těm, kteří se zabývají všemi možnými negativními jevy, kteří poukazují na scestný vývoj a horlí pro nápravu, se nedaří také, neboť potlačují zase ten jejich stín – to, že slunce svítí, stromy se zelenají, tráva roste sama od sebe a lidé jsou v podstatě dobří.

A na závěr ještě takový malý kóan. Když žiju A a vytěsňuji B, uzdravím se přijetím B. Když žiju B a vytěsňuji A, tkví cesta k celistvosti v přijetí A. Co mi ale chybí, když (po napsání tohoto článku) jsem přijal jak A, tak i B?

Článek vyšel v časopisu Formen

Autor: Jan Bílý
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!