Jan Bílý: My nejsme dobří

Jan Bílý

1.12.2014 5:00   Kdyby někdo sestavoval seznam deseti nejvlivnějších českých mužů dneška, měl by tam dát i Jana Bílého (60). Byl by tam jako prominentní zástupce oné stále silnější skupiny guruů a terapeutů, kteří nám ukazují, že naše staré představy o vztazích, o mužských a ženských rolích, jsou opravdu staré.

Seděl jsem v hlubokých kožených sedačkách exkluzivního Prague Business Clubu, sdružujícího všelijaké manažery, a poslouchal jistého majitele miliardové firmy, jak s nábožným zanícením vypráví o tom, že absolvoval kurz Cesta krále, který změnil jeho manažerský styl. Teď už se prý nehoní jako čamrda, ale prostou silou své osobnosti panuje v čele firmy, nerozptyluje se podružnostmi a má v hlavě krásně čisto, aby byl schopen najít tu správnou firemní strategii. Prostě řídí svůj podnik jako král. Naučil ho to jistý Jan Bílý, který mu vysvětlil, že pravý lídr se nevyznačuje osmnáctihodinovou pracovní dobou, ale tím, že zná své místo, ze kterého bez zjevné námahy řídí své království.

Načež se ve sněhobílé košili zjevil sám guru Jan, sedl si s dalšími boháči a manažery kolem stolu, kde probíhala debata o vzniku nějakého think tanku, který měl spasit českou politiku, a prohlásil: „Nejlepší bude, když nebudeme dělat nic. Prostě necháme prostor pro to, aby se něco velkého a úžasného událo samo.“ S ostatními jsem souhlasně přikyvoval; moc jsem to nechápal, ale tenhle Bílý se mi od začátku líbil. Ten den mě musel třikrát opravovat, abych mu neříkal Honzo, ale zásadně jen Jane. Kupodivu jsme se přesto stali dobrými přáteli.

Od té doby jsem přečetl jeho analýzu pohádek Co se stalo s Popelkou po svatbě, která ukazuje, jak už jsme odmalinka krmeni mýty a stereotypy mužského a ženského chování. Z jeho knihy Růže pro Plúta jsem se dozvěděl, že muž by měl přijmout i svoji temnou stránku, protože každý strom má své kořeny, byť nejsou pod zemí vidět. Zažil jsem sérii jeho večerních setkání s padesátkou mužů, kam každý měl například dorazit se 107 cm dlouhou holí (po vzorů druidů), aby si vyzkoušel, že tato „třetí noha“ mu pomáhá najít tu archetypální, živočišnou, divokou podstatu, toho neohnutého muže, kterého jsme ztratili někde pod nánosem kancelářského haraburdí.

Strávil jsem pár víkendů na jeho seminářích systemických konstelací, kde v kruhu lidí, které jsem před tím neznal, se pod Janovým dohledem zjevovaly příběhy z mého podvědomí a historie mých předků, které mě a ostatní jako dlouhé stíny dodnes ovlivňují.

Jsem jedním z mnoha tisíc absolventů jeho kurzů a čtenářů jeho knih. Právě šedesátiletý Jan Bílý, který v jednadvaceti, v roce 1976, emigroval do Německa, kde si užil dozvuky šedesátých let, vlastnil reklamní agenturu, patřil mezi žáky Osha a naučil se metodu systemických konstelací, se v novém miléniu vrátil do Čech a od té doby tu šíří… co to tu šíří? Ne víru jako Cyril a Metoděj, ale spíš touhu podívat se sám sobě do očí. Především mužů se ptá: Proč jsi tady? Kam jdeš? A o mužích je také náš rozhovor. O mužích, kteří se musejí změnit, nebo vymřou.

Na tvých seminářích se jako klasické téma řeší, že mnoho mužů vlastně nikdy nedospělo. Že žijí jako věční chlapci, kteří se celý život cítí ublíženě, za partnerky si podvědomě vybírají ženy, ve kterých hledají matku, a vybíjejí si frustrace jako manažeři nebo adrenalinoví šílenci. A přitom by jim třeba stačilo projít nějakým „přechodovým rituálem“, jak ty říkáš, kterým by vědomě dospěli. Jak vidíš to téma dospívání mužů v Čechách?

Tak ono to snad nebude s námi tak strašné. (směje se) Ale jistě, nejen u nás, ale i jinde na Západě máme my muži jednu nevýhodu – totiž že se stále ještě nemusíme měnit, neboť nás nic nenutí. Skrze staletí mužské dominance a kvůli posledním šedesáti letům absence katastrof a válek jsme zpohodlněli. To znamená, že se téměř úplně vytratily všechny rituální přechody v životě muže, které sloužily k dospívání a zmoudření. Tak například zanikl přechod mezi chlapcem a dospělým mužem, který byl dříve „vynucován“ skrze povinnou vojenskou službu. Dneska se vedou bitvy především virtuálně přes počítač. To samozřejmě neznamená, že bych nějak toužil po válkách, ale na jejich místo nenastoupilo nic, kde by mladý muž musel něco riskovat, kde by se setkal se svými limity, které by pak mohl překročit, kam by mohl expandovat. Sport to sice také umožňuje, ale to je jen hra.

Říkáš také, že expandovat už dnes není kam, a muž proto už nemůže být ve své klasické roli dobyvatele, na jakou byl staletí zvyklý…

Světadíly jsou rozparcelovány, pralesy vykáceny a tam, kde na mapách dříve stálo „zde jsou lvi“, řádí islámské bojůvky. Expanze, jedna z nejdůležitějších vlastností mužského principu, znamenala dříve také rozšíření obzorů a cestu za dobrodružstvím. Ono tenkrát nešlo jen o dobytí, ale také o zúrodnění ladem ležící země, o otevření prostoru, který nás muže přijal, tak jako to dělají ženy. Jistě – létáme do kosmu, ale myslím, že jeden z mála prostorů, který zbyl chlapovi k smysluplné expanzi, je ten dovnitř, do jeho duše. Pod to místo, kam si vážeme kravatu.

Dnešní muž, místo aby vyrážel na moře nebo do lesa za divou zvěří, tráví život na kancelářské židli, kde pomalu měkne…

Znám otce, který byl na mých mužských kruzích a pochopil, že jeho syn potřebuje takový rituál neboli zasvěcení, iniciaci, aby dospěl. A tak si usmyslel, že ho, čtrnáctiletého, vezme do divočiny, někam do hor. Jenže pak ho napadlo, co kdyby se mladému něco stalo? A tak se šel zeptat na pojištění – no a oni ho odmítli pojistit, samozřejmě, neboť tam, kam chtěli, tak tam by se nedostala záchranka a nemocnice byly daleko. My bychom chtěli dobrodružství s úplným havarijním pojištěním, ale to nejde. V Německu, kde také pracuji s muži, je to ještě horší. Tam už člověk nemůže ani přejít ulici na červenou. Jenže pokud si neuvědomíme, že každá pojišťovna a každý další bezpečnostní předpis je hřbitov odvahy, nepotřebujeme se ptát, zda přežijeme. Už jsme totiž mrtví.

Píšeš také o stínu muže, o jeho temné stránce, kterou nechce vyjevit, a ona ho přitom stále pronásleduje…

Tvrdím, že spousta mužů na svůj stín, na toho Kaina v sobě, nebo staroegyptského Seta, který vraždí toho „světlého“ Abela či Osirise, zcela zapomněla. A to je velká chyba, neboť my to temné, co u sebe nechceme vidět, pak hledáme venku. A tam potom nacházíme teroristy, korupčníky, nemakančenky, lůzu… Z nás se stanou zdánlivě hodní hoši, kteří si pak po večerech pouští vražedné videohry nebo porno a zároveň to před světem schovávají, protože se za to stydí. To neznamená, že by muž měl své stinné stránky využívat, ale měl by si jich být vědom, přijmout je, možná i uctít. Když pozná muž svůj stín a přijme ho, tak pak ho už nemusí prožívat nutkavě, nemusí utíkat ani k násilí, ať už virtuálnímu nebo skutečnému, a ani se ho panicky bát.

Řekni mi, jak tu stinnou stránku v sobě uctít…

Vytáhnout ji sám před sebou na světlo. Na svůj stín se nechceme podívat, a když ho náhodou zahlédneme, hned ho sami před sebou začneme zalhávat nebo ospravedlňovat. Chceme být sami před sebou „dobří“. My ale nejsme dobří, jsme prostě konglomerát toho, co je docela fajn, a toho, co fajn není. V okamžiku – a to se skutečně děje u spousty mužů, kteří na svém rozvoji trochu makají –, kdy akceptuji, že mám jisté nedostatky, se moje síla, kterou jsem do té doby používal k jejich maskování, může proměnit v sílu, kterou mohu někam pozitivně nasměrovat.

Taky tvrdíš, že muž trpí tím, že dnes už „nikdo nemá pravdu“. Doba jasného řádu, všeobecně přijímaných hodnot pominula a dneska si každý jakoby může říkat a dělat, co chce. A muže to mate…

My chlapi potřebujeme jasné návody na život. Obvykle je hledáme v různých ideologiích, vůči kterým jsme méně odolní než ženy. Dnes v éře všeobecné inflace se i tyto ideologie tak rozmnožily a zároveň vyčpěly, že už nestrhují. Velké pravdy, za kterými šly masy, už nejsou. Což zase tak špatné není, díky tomu zde nemáme žádnou tyranii. Jenže pak se naše „mnohačetná pravda“ setká třeba s islámem, a najednou se cítíme ohroženi, protože někdo jiný má sjednocující, silnou, třeba i násilnou „pravdu“, vůči které jsme sice korektně tolerantní, ale cítíme, že prohráváme. No a v okamžiku, kdy dostaneme tenhle strach, tak se může stát, že zase začneme volat po silné ruce. Takže je to taková jízda od zdi ke zdi. Co chybí, co musíme objevit, je, promiň mi ten citát z politiky, „klidná síla“.

„Klidnou sílu“ by měli obstarávat hlavně muži od padesátky nahoru. Jenže v polistopadové době jako by starší muži vyklidili pole…

Oni si to ti starší musejí vydobýt sami, jim to nikdo nedaruje. Právě proto jsem nedávno začal dělat semináře pro starší lidi – nazval jsem je „padesát plus“. A jako naschvál se mi na ten první přihlásilo mnoho žen a velice málo chlapů. Starší moudří muži chybí, to máš pravdu. A tak jsem napsal článek o starých mužích a jejich mladých milenkách, skrze které sice získají trochu odklad před stárnutím a smrtí, ale skrze které nezmoudří, neboť je to jen útěk. Taková zkratka mezi playboyem a dementem s vynecháním moudrosti. Samozřejmě i moudrý starý muž smí mít mladou milenku, ale musí se postavit svému stáří a ne před ním utíkat.

Zabýváš se mužskou mytologií. Který mýtus tě nejvíc fascinuje?

Tak samozřejmě asi ten nejstarší mýtus, ze kterého vychází i křesťanství, o Osirisovi a jeho „temném“ bráchovi Sethovi. Dokonce jsem si toto léto zajel do Egypta k Nilu, abych se potuloval na těch takříkajíc originálních místech natáčení. No a setkal jsem se s trochou egyptského mýtu a s velkou porcí islámu. Vždy se divím, jak takzvaná náhoda pracuje – bohyně Isis, žena Osirise, která ho poté, co je Sethem roztrhán na kousky, zase dá dohromady, má stejné jméno, jako současná nejkrvelačnější a nejvíc nelidská skupina fanatiků, která se také nazývá ISIS, Islámský stát v Iráku a Sýrii. Takže možná že z milující Isis se dneska stala taková Kálí, krvelačná indická bohyně zmaru.

Tvýma rukama prošla řada manažerů, které si mimo jiné vyučoval princip krále. O co vlastně šlo?

Král prostě jen je. Sedí na trůnu a svojí jasností a stálostí vyzařuje jistotu pro své podřízené. Je přirozenou autoritou a dodává celku tu špičku, kterou hierarchické struktury, ve kterých stále ještě povětšinou žijeme a pracujeme, potřebují. Je to takový ten zlatý vršek pyramidy. Zatímco manažer běhá, maká, má přeplněný kalendář a nemá na nic pořádně čas, je král pomalý, kterážto vlastnost dneska již téměř vymizela. V byznysu je málo králů, ale když jsem o tématu například mluvil na letošní „Leadership for Life“ konferenci, prakticky každý z přítomných hned věděl, o čem je řeč. Takže bych řekl, že ofenziva králů v byznysu je slibná, na rozdíl od politiky.

S emancipací ženy nabývají nebývalé sebevědomí v sexu, a s tím jde ruku v ruce požadavek na muže, aby se v posteli snažili mnohem víc než dřív, byli empatičtí atd. Na druhé straně máme explozi porna, které ženy ukazuje jako kus masa. Jak se s tím muži vyrovnávají?

Mám pocit, že se my muži zrovna nacházíme ve stadiu proměny, takového přechodu z housenky doufejme do motýla. Tedy snad právě ve stadiu kukly, která se zakuklila někde před počítačem, ve fitku nebo i v nějakých esoterických seminářích či naukách. Znám opravdu hodně atraktivních žen, kterým chybí chlapi. Nechtějí už žádné machos bez mozku, ale také žádné zjemnělé a znejistělé muže, kteří nevědí, co chtějí. Možná že je to pro nás velice bolestné, ale já se na svých mužských večerech stále setkávám s tím, že nás muže posune dopředu jen kritika. A to navzdory všem těm magazínovým poučkám, jak my chlapi potřebujeme od žen pochvaly. Tím si ženy sice zajistí klid, nám mužům ale neumožní vývoj. No a k pornografii – velké nebezpečí je v tom, že virtuální sex je bezpečný a pohodlný, zatímco skutečné setkání dvou lidí je náročné, protože se musíme tomu druhému ukázat a vystavit.

Ženy dnes chtějí, aby muž byl chlapák, úspěšný v konkurenci s ostatními, dost silný, aby je ochránil a vydělal na hypotéku, ale zároveň to byl chápavý a empatický partner, angličtina tomu říká „soul mate“. To se dá někdy těžko spojit…

Za posledních sto let se ženy začaly pohybovat na škále mezi mužským a ženským principem. Když jsou v rodině nebo s dětmi, nebo si vyjdou s mužem do společnosti, tak dovedou být velice dobře ženami. A jindy, když se od nich vyžadují mužské vlastnosti, tak do toho umějí vklouznout, řídí auto nebo firmu. Ony se naučily proměňovat. A mnoho žen touží po mužích, kteří to také umí. Kteří umí být chlapy tam, kde to žena potřebuje, ale kteří rozumí také té druhé straně. Kteří mají nejen přístup ke svým pocitům, ale kteří s nimi také umějí zacházet. Kteří občas, když je to vhodné, navštíví ženu v té ženské, jemné, soul mate energii. Vztah a především sex potřebuje polaritu, ale dneska už nestačí vyznat se jen na jedné půlce. Jak jsem psal ve své poslední knížce, která se jmenuje Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni, ideální partnerství dneska už není to, kde umí být chlap jen chlapem a žena jen ženou, ale to, kde jak muž, tak i žena znají to odlišné a opačné a dovedou k tomu nalézt cestu.

Jsou čeští muži nějak jiní než Němci?

(směje se) Mají údajně o celý centimetr a čtvrt větší penisy. V průměru populace, rozumí se. Ale zůstávají stále strašně moc vzadu za černochy. Ale vážně, já si myslím, že takové srovnávání k ničemu nevede. Jistě by se daly najít nějaké statistické rozdíly, ale my jsme už všichni jedineční, individuální.

Mám dojem, že dnešní muži kolem dvaceti let jsou poněkud unylí. Nosí kalhoty ušité tak, aby to vypadalo, že nemají zadek, že mají ženskou postavu. Používají krémy na ruce, ve kterých nikdy nedrželi sekeru…

Já si myslím, že generace dvacetiletých se prakticky vždy svým vzezřením především chce odlišit od otců. A dnešní dvaceti- nebo pětadvacetiletí mají otce, kteří tady vyrůstali ještě za totáče a kteří o sebe moc nepečují, samozřejmě až na výjimky. Takže ten kult těla, to zjemnění, jistá androgynyta, to bych neviděl jako problém. To důležitější je, co se děje uvnitř těch chlapů.

Ty jsi měl v životě desítky partnerek, ale nemáš rodinu ani děti. Jak se cítíš jako ten, který ostatním radí, jak zvládat vztahy, a přitom jsi sám neměl takový ten klasický vztah korunovaný svatbou, popřípadě následným rozvodem?

To mi už vyčítal brácha, že nemám rodinu a dělám rodinné konstelace. Ale chirurg taky nemusí mít vyoperované slepé střevo, aby do tebe mohl říznout. A pořád ještě je víc gynekologů mužů než žen. Ale já vlastně ani tak lidem neradím. Já se spíš snažím ukázat jim souvislosti jejich jednání. Tedy to, jak všechno do sebe zapadá jako kolečka strojku. A k tomu člověk především potřebuje takový nějaký cit pro celek, odstup, potřebuje schopnost postavit se před lidi a říci „nevím“. Protože pak se ten systém, se kterým pracujeme, tedy rodina nebo firma, nelekne, neboť mu nechceš radit, nechceš ho opravovat. A otevře se ti a mluví k tobě.

Když se podíváš na svůj život, jaké byly pro tebe takové ty zásadní momenty, které tě utvářely jako člověka a jako muže. Kdy jsi dospíval a poznával, kým jsi a co chceš dělat?

Ty momenty přicházejí stále, většinou na první pohled vypadají jako krize, ztráta, rozchod, zranění. Určitě to nejdůležitější byla moje emigrace a první rok v Německu, kdy jsem neovládal řeč, nikoho jsem neznal a často jsem myslel, že to vzdám. Ale zpětně viděno to bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. A po mnoha letech jsem si uvědomil, že jsem svým útěkem „ausgerechnet“ do bývalého Reichu následoval osud svého táty, který tam byl v stejném věku totálně nasazen. A skoro umřel.

Zdá se mi, že v oblasti, ve které se tak úspěšně pohybuješ, na tom spirituálně-poradenském trhu, se nyní objevuje čím dál víc lidí, kteří se prohlašují za kouče, poradce, šamany atd. Do téhle duchovní sféry se nyní lije hodně peněz. Je tam jistě mnoho moudrých lidí, ale taky hodně balastu. Jak to vnímáš?

Jistě, občas, když vidím něco ne úplně kvalitního, nebo když někdo opisuje mé nápady a texty, tak si myslím, že bylo lépe, když osobní rozvoj ještě nebyl „big business“. Jenže ono to má i svoji světlou stránku – na osobní rozvoj se poutá čím dál větší pozornost, stále víc lidí si uvědomuje, že je nutné se pohnout z toho místa, kde jsme, a to i tehdy, když ten pohyb není vždy lehký a příjemný. Zpočátku se třeba chytí na lep nějakým „spíkrům instantního úspěchu“, jak je nazývám, ale brzy zjistí, že to důležité vůbec nejsou guruové a poradci, ale vlastní vůle jít dál. Takže, jak už tušíš, jsem obrovský optimista. (směje se)

Co ti na sobě vadí? Jakou svou chybu bys nejraději odstranil?

Tedy – promiň, to jsou přesně ty otázky, na které vlastně nemá smysl odpovídat. To se totiž stále mění, včera jsem seděl do půl třetí v noci u laptopu a psal nějaký článek a pak jsem se docela nenáviděl za to, že jsem viděl všechno rozmazaně a byl spíš ozářený než osvícený. A dneska je to už pryč a zítra přijde zase něco jiného. Takže já bych ty chyby raději spíš poznával, než odstraňoval.

Čemu v životě nejvíc věříš?

Asi schopnosti vesmíru pojmout všechno, co se děje, jako samozřejmé.

Autor: Jan Müller
Mobilní web