FIKCE: Návštěvníci | E15.cz

FIKCE: Návštěvníci

FIKCE: Návštěvníci
Indiáni kmene Mashco-Piro
• 
ZDROJ: Profimedia.cz
25. srpna 2013 • 12:54
S lahví vody v ruce jsem seděl ve stínu bočního traktu benzínové pumpy. Toalety byly nestydatě rozcapené a v tom vedru, napadlo mne, musím přece cítit směs pachu nafty a moči. Ale bylo zvláštní, že jsem necítil nic. Napil jsem se a chvíli odpočinku na své vyjížďce, při níž jsem zřejmě přecenil své síly, jsem si teď krátil civěním na dvě brigádnice vybavené úsměvy, kýbli a stěrkami.

Tento poněkud rozpustilý text, navíc s titulkem vypůjčeným z oblíbeného seriálu, inspirovala nedávná zpráva o indiánech z peruánského kmene Mashco-Piro, kteří se s luky a kopími v rukou a v doprovodu žen a dětí vypravili na konci června k řece Las Piedras, kde obyvatele jiné vesnice požádali o banány, provazy a mačety. Mashco-Piro je jedním z tuctu „nekontaktovaných“ kmenů. Žije v národním parku Manu a má několik set členů.

Dívky navlečené v korporátních trikotech byly půvabné, na což se majitel pumpy nejspíš zcela spolehl, protože oběma chyběla jakákoli zručnost. Cupitaly kolem vozů, nešikovně komíhaly opálenými pažemi a nástroji rozstřikovaly pěnu, přičemž skla automobilů zůstávala dál poseta většinou černožlutých fleků, které bývaly hmyzem. Pohled na jalovou činnost mne rozčiloval, ale zároveň jsem ho od té smyslné grotesky nemohl odtrhnout. Vzápětí však mou pozornost na sebe strhlo cosi přízračného.

Mezi kontejnery na tříděný odpad, které stály na parkovišti sousedícím s výspou lesa, se objevil nahý chlapec. Štíhlá postavička čokoládové barvy, jen se šňůrkou kůže kolem pasu, právě balancovala v póze jakoby nadiktované malířem na jedné noze a zkoumala patu té druhé, do které si asi vrazila střep. Chlapcova černá přilba vlasů se oslnivě leskla. Byl to indián.

Ilustrace z knihy o amazonských indiánech z roku 1943Ilustrace z knihy o amazonských indiánech z roku 1943Autor: Profimedia.cz
Ilustrace z knihy o amazonských indiánech z roku 1943

Za malým divochem vyběhl druhý, který do svého bratra či kamaráda rozpustile vrazil, čímž ho přiměl bolestivě došlápnout na zraněnou nohu. Prvý vykřikl a po druhém se zlostně ohnal. Hned nato se ve mně vzedmul smysl spravedlnost, protože indiánský muž, který s klimbajícím se přirozením vyšel za chlapci, viděl jen konec škádlení a vztekle chytil za krk zraněného. Ten obraz byl ale tak ohromující, že jsem ze sebe nevypravil ani slovo, natož abych vstal a šel věci uvést na pravou míru.

Když byla nahá trojice divochů v polovině rozpáleného parkoviště, vyšla mezi kontejnery statná indiánka. Naše civilizace by ženě přiznala střední věk, nemilosrdné poznatky etnografů by jí však odsoudily k podzimu života. Snědá žena byla také úplně nahá, pruh kůže kolem jejích boků měl spíš dekorační funkci a nezakrýval nic. Žena se drbala v pase pravou rukou pod levým prsem a rozhlížela se po parkovišti. Zdála se trochu podrážděná, patrně proto, že na ni muž s chlapci nepočkali. Zahlédla je ve chvíli, kdy už vcházeli do stínu, který vrhala střecha benzínové oázy.

„To na mě, do prdele, nemůžete počkat,“ zaječela nepříjemným hlasem směrem k nim a vydala se spěšně přes rozpálený asfalt. Palčivá chůze a vztek jí rozkývaly paže i prsy, že připomínala stroj z výstavy zábavné mechaniky.

Větší z chlapců už asi zapomněl na bolest v noze, protože oba se teď honili mezi palivovými stojany. Pumpa sváděla ke hře tím spíš, že zrovna netankovalo jediné auto. Brigádnice seděly na obrubníku vedle kýblů a vyjeveně pozorovaly totéž co já.

„Střihejte sem,“ křikl na chlapce indián od dveří prodejny. „Chováte se, jako byste slezli ze stromu.“

Potěžkal v ruce pytel dřevěného uhlí, pak ho vrátil zpět a vzal z regálu nádobu s náplní do ostřikovačů. Po chvíli zkoumání odšrouboval víčko a napil se. Potom nádobu zavřel a vešel s ní automatickými dveřmi do prodejny. Za ním vběhli dovnitř oba chlapci, následovaní indiánskou Venuší, která ještě oběma stihla dát po pohlavku.

U jednoho ze stojanů zastavil velký volkswagen a dívky se stěrkami rozmrzele vztyčily své půvaby. Jejich výstup mě už ale omrzel, mnohem víc mě zajímalo, co dělá nahá indiánská rodina uvnitř klimatizované prodejny. Muž stál u pokladny a smlouval o zaplacení čtyř baget, kapesní svítilny, smetáčku a lopatky a kanystru s lihovým roztokem, z kterého už notně ubylo. Výrazně nalíčená žena za pultem otráveně pozorovala hromádku jakýchsi kamínků a snad zlatých zlomků (napadlo mě, že mohly být kdysi zubními korunkami zabloudivších nešťastníků). Indián je vysypal z malého koženého váčku, který mu visel hned vedle moudí, takže se dal snadno přehlédnout.

Amazonský prales v PeruAmazonský prales v PeruAutor: Profimedia.cz

„Jó, milej pane, já nevim, jakou tohle může mít cenu,“ protáhla pokladní a zavolala na kolegyni „Soňo, skoč pro Milana.“

Soňa v pantoflích odpleskala do zázemí prodejny, odkud se za chvíli vrátila s Milanem. Jeho podoba souhlasila s fotografií za kasou, pod níž byla cedulka „Tady hlídám já“.

„Zdraviiim,“ spustil vedoucí žoviálně a začal se probírat pokladem. „Co přivádí příslušníky nekontaktovaného kmene do naší zkažené civilizace?“ Indián rozpačitě utáhl váček (nebo se na něm podrbal, to se skutečně nedalo rozeznat). „No, začalo nám trochu hrabat, abych pravdu řek´,“ soukal ze sebe dušeně. „Deset let o nás nezakopla cizí noha, a to už je přece jen cufíl. Ještě bych si vzal tohle,“ ukázal na dvojici plyšových hracích kostek na zpětné zrcátko.

„Co s tím budete dělat?“

„To je prezent pro šamana.“

„Jo tááák. Jaaasný.“

Indián se rozhlédl.

„Ještě něco? Pepřovej kasr, dneska člověk neví, redbula na cestu, Rytmus života pro pani…“ šveholil vedoucí a po očku sledoval snědá ňadra indiánky, která připomínala úsporně sbalené spací pytle.

„To bude asi všechno. Já jen, kde máte… filmy?“ vyhrkl indián.

Benzínová pumpa, ilustrační fotoBenzínová pumpa, ilustrační fotoAutor: Profimedia.cz

Vedoucí se asi dovtípil, že se domorodec ptá jen v bázlivé zvědavosti, aniž by stál o cokoli, co souvisí s fotografováním.

„Myslíte ty filmy, na kterých uchováváme vaše duše?“ zeptal se škodolibě a v úsměvu odhalil veverčí mezeru mezi zuby.

Domorodce otázka zřejmě zahanbila, ale místo aby sevřel ústa a pěsti v hněvu, podrbal se hluboko mezi hýžděmi a zvedl stavidla upřímnosti:

„Možná to s tím kradením duší přeháníme, ale vy to zas přeháníte s ,nulovým kontaktem´. To na nás vopravdu musíte takhle prdět?“

„Manžel má pravdu, občas by se mohl někdo ukázat a zeptat se, když to řeknu blbě, jak se nám vede,“ přidala se indiánka s pusou plnou chipsů limetka-ocet. A vzápětí se mlaskavě rozběhla k toaletám, odkud přicházel jekot menšího z chlapců, kterému větší držel hlavu pod sušákem na ruce.

Vedoucího Milana nejspíš přemohla lítost a nasadil smířlivý tón: „No, když se ptáte po filmech, zřejmě u vás fakt dost dlouho nikdo nebyl, protože na film už snad patnáct let nikdo nefotí.“

„Nepovídejte, že jste nechali krade… focení,“ řekl indián a ukázal na Bohuše Matuše v motokáře na obálce jakéhosi magazínu.

„Kdepak, nenechali,“ opáčil vedoucí pumpy. „Teď už se digitálem naopak fotí všechno, protože je to skoro zadarmo.“

„Duše spadly, jo?“

Vedoucí vybuchl hospodským smíchem a s veverčí štěrbinou ukázal další nedokonalosti svého chrupu: „Jó, duše šly dost dólu, teď jste na to kápnul, náčelníku.“

Indián vzdychl, zavrtěl hlavou a do váčku v rozkroku shrnul zbytek kamínků a zlata.

„Chcete tašku?“ zeptala se teď druhá pokladní Soňa, která si indiána celou dobu nestydatě prohlížela.

„Budete zlatá.“

Postavil jsem se k pokladně těsně za muže, abych poznal nepopsatelný pach divocha. Ale opět jsem vůbec nic necítil.

„I u nás se dost změnilo,“ hlesl ještě domorodec k dvojici za pultem. „Ta samota v pralese nás unavuje, všechno tam na nás padá…“

„Prosim tě, pojď už,“ vzala indiána za loket jeho žena, která mezitím dojedla brambůrky a teď viděla, že se muž dostává do rozpoložení filozofa, v němž může stát u poklady další půlhodinu.

Občas, či spíš často, cítím, že scéna, kterou sleduji, mě chce vtáhnout. Jako by mě, diváka, náhle sám režisér zval ze tmy hlediště na jeviště. Mí blízcí, kteří v hledišti sedí se mnou, mi stejně často šeptem říkají, že se ve svém přesvědčení mýlím, dokonce se mě snaží jemně zadržet za rukáv, ale tohle slabé bránění není těžké překonat, pokaždé se vysmeknu a…

„Víte, že se jeden zenový kóan ptá, zda strom padající v lese vydá vůbec nějaký zvuk, když poblíž není nikdo, kdo by to slyšel?“ promluvil jsem bez pozdravu a zajíkavě rovnou k indiánovi. Muž se ke mně s trhnutím otočil, ale než stačil cokoli říci, ozvala se indiánka:

„Jak ste to řikal?“

„Jestli strom padající v lese vydá vůbec nějaký zvuk, když poblíž není nikdo, kdo by to slyšel?“ zopakoval jsem kóan a cítil, jak mí přátelé v temnotě hlediště vstřebávají trapnost se stisknutými čelistmi.

„U nás u toho vždycky někdo je,“ řekla nahá žena s netajenou pýchou a v přihrádce s impulsivním zbožím sáhla po čokoládě Toblerone.

Náhle se začínám třást. Bojím se, že mě dostihl záchvat epilepsie, protože nic jiného se netřese, zboží, indiáni i obsluha dál klidně trvají v chladivém vzduchu klimatizace. Avšak co považuji za procitnutí ze záchvatu, je prosté probuzení. Vidím nad sebou dívčí tvář zastíněnou firemním kšiltem. Dívka jemně třese mým ramenem:

„Pane, jste v pořádku, není vám špatně?“

„Ne, jen jsem v tom horku usnul. Jste hodná, díky.“

Děvče se s úsměvem otočí a chůzí modelky se vrací zpět ke stojanu a kýblu s houbou a stěrkou. Je krásné.

Autor: David Nesnídal
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!