Zmizet není snadné, ale jde to | E15.cz

Zmizet není snadné, ale jde to

Zmizet není snadné, ale jde to
Ilustrační foto
• 
ZDROJ: Shutterstock
23. března 2015 • 05:00
Zmizet v digitální realitě je problém – lze ho však řešit. „Z internetu nemůžete zmizet, vymazat údaje o sobě. Na to tlačítko „DELETE“ nestačí. Můžete ale podvádět,“ říká Frank Ahearn, který vás naučí, jak „zmizet, že budete zmizelej“.

Živil se tím, že hledal lidi, kteří měli dobrý důvod se skrývat. Ať už to byli lidé s problémem, se kterým se nechtěli ukazovat na veřejnosti, lidé za hranicí zákona a na útěku nebo jen celebrity, které se ukrývaly před bulvárem. Byl v tom hodně dobrý – až tak, že v roce 2001 napadlo jednoho whistleblowera: když mě může najít, nemohl by mi pomoct zmizet?

Lhář na prodej. Soukromý expert v oblasti soukromí. Digitální lovec lidí. Ten, který vás nechá zmizet. To všechno jsou přezdívky Franka Ahearna, jehož klienti jsou velice pestrá směsice – kriminálníci, mafiáni, manželé skrývající se před manželkami, manželky hledající své manžely, a také obyčejní lidé. Všichni mají ale něco společného – jsou bohatí. A většinou toho mají hodně co ztratit. Proč si tedy nenajmout mistra v oboru? Jeho schopnost neustále měnit metody klamu je obdivuhodná. Během rozhovoru (přes Skype) odpovídal bez jediného zaškobrtnutí. Jen jednou odskočil uklidit kočku, která mu neustále klepala packami do klávesnice.

Máte hodně klientů?

Spousta lidí chce zmizet, většina z nich má ale nekalé úmysly. Devětadevadesáti procentům z nich řeknu „ne“. Za rok spolupracuju tak s pěti klienty, kterým pomůžu fyzicky zmizet. Lidé si myslí, že když pomáhám zahlazovat digitální stopy, tak dělám něco nezákonného – není to pravda. To bych tady s vámi teď neseděl. A také je to otázka etiky – přijde za mnou bohatý člověk a řekne, že chce utéct od ženy se třemi dětmi. Dokážu vám pomoci zmizet, nebudu ale nikomu ničit život, abych pomohl zachránit ten váš.

Proč vlastně chtějí lidé zmizet? S čím jim můžete pomoct?

Zaprvé – násilí. Může hrozit od bývalých partnerů, obchodních společníků nebo od stalkerů. Logickým důvodem jsou také peníze, posledním důvodem jsou informace, které vám můžou ničit život.

Odkud pocházejí vaši klienti?

To ale není jen čistě americká záležitost. Ten bezstarostný přístup ve stylu „když nedělám nic nezákonného nebo špatného, nemůže mi nic hrozit“ je hodně rozšířený i v Evropě.

Ať už bydlíte kdekoli, pokud nemáte co skrývat, je to skvělé. To ale neznamená, že byste se měli ve všech případech spoléhat na džentlmenské chování ostatních. Netvrdím, že se vám musí zákonitě něco stát – nikdo ale neví, jestli se to opravdu nestane.

V čem tedy spočívá to konkrétní nebezpečí?

I ti čistí se mohou stát cílem stalkera. A obecně řečeno vlády i korporace velice rády shromažďují informace, které jsou pro ně extrémně cenná komodita, něco jako digitální zlato. Velké firmy shromažďují data pro peníze, národní vlády kvůli moci. Děje se to neustále, bez ohledu na míru viny. Jednotlivci i společnost jako celek potřebují redefinovat pojem soukromí – možná by si neměli nechat tak jednoduše diktovat od korporací, co to soukromí je a co není.

Sledování má často ale reálné důvody. Nejčastěji se hovoří o boji proti terorismu.

Problém je, že vy neznáte lidi, o kterých sbíráte údaje. Já mám třeba dvacetiletého synovce, je to velice vtipný chlapík. Říkáme si hlouposti, píšeme si úsměvné maily. Kdyby to někdo četl nebo poslouchal, řekl by si: jsou tihle lidé normální? V oblasti shromažďování dat podle mě neexistuje vyvážená situace. Jsem přesvědčen, že by měla být stanovena jasná hranice, za kterou nikdo nemůže. Pro shromažďování jakýchkoli (!) dat bez omezení není důvod.

„Skip tracer“ je de facto digitální lovec lidí. Je potřeba, aby to byl spíš technický guru, nebo ovládal sociální inženýrství?

Sociální inženýrství je umění delikátního lhaní! Využíval jsem ho proto, abych získal telefonní záznamy, bankovní záznamy, údaje o letenkách nebo jakékoli jiné osobní informace. Když chce některý můj klient zmizet, předpokládám logicky, že ho někdo bude chtít najít. Tihle lidé mají v oblasti sociálního inženýrství neuvěřitelné schopnosti a vy musíte předpokládat, že se o to pokusí, a připravit se na nejhorší. Nikdy si nesmíte říkat: „To přece nemůžou udělat!“ Ubezpečuju vás, že můžou, a taky udělají.

Předpokládám, že jedním z hlavních zdrojů informací budou sociální média.

Upřímně řečeno, tohle mi naprosto uniká. Proč se lidé na sociálních sítích chovají tak bezstarostně? Na Facebooku máte několik set přátel, nejsou to ale opravdoví přátelé. Lidé navazují přátelství a sledují jeden druhého, jiní lidé navazují přátelství s dalšími lidmi a ještě někdo další to sleduje – to je absurdní.

Ilustrační fotoIlustrační fotoAutor: Shutterstock

Zodpovědné používání Facebooku je nesmysl, nic takového neexistuje. Absolutně nechápu, proč lidé dávají on-line tolik fotografií. Fotku svého dítěte byste vedle cesty nevyvěsili, neukázali byste ji neznámému spolucestujícímu ve vlaku – tak proč to lidi dělají v digitálním světě? Naštěstí si to lidé začali uvědomovat a naučili se nedávat na Facebook úplně všechno.

Dají se informace z internetu vymazat?

Až příliš se spoléháme na tlačítka a jejich popisy. Když stisknu enter, něco někam odešlu. Když kliknu download, s velkou pravděpodobností se mi něco stáhne. Když ale použiju „delete“, vytvoří se digitální stopa, kterou nikdo beze zbytku neodstraní. Informace jsou životodárná krev všech webů. Doba, kdy budeme opravdu schopni informace z webu mazat, je v nedohlednu.

Existuje vůbec na internetu soukromí?

Ani náhodou. Když víte, co chcete najít, vždycky se k tomu dostanete.

A co programy, které by měly soukromí hlídat?

Nevěřte jim. Průměrný uživatel nemá šanci poznat, jestli fungují nebo ne, případně jak. To platí obecně o všech službách zdarma a také hlavně o telefonních aplikacích: neočekávejte žádné soukromí. Tyhle služby a weby jsou zde proto, aby svým majitelům vydělávaly peníze.

Takže když chci zanechávat on-line co nejméně stop, co mám udělat nejdříve?

Když už se tedy rozhodnete, že něco opravdu chcete udělat, dělejte to z místa, se kterým si vás nikdo nebude spojovat. Nebo nechte, ať to za vás udělá někdo jiný. Můžete třeba zavolat z předplacené karty někomu na Filipínách a nadiktovat mu mail, který za vás má poslat – takové služby existují, bude vás to stát tak 2–3 eura. Samozřejmě se nebavíme o tom, když chcete někomu poblahopřát k narozeninám – bavíme se o balancování na hraně zákona nebo za ní.

A když budu chtít doopravdy zmizet?

Nechte všechno být – do slova a do písmene. Jakoukoli on-line aktivitou za sebou zanecháváte stopy. Podíváte se na fotky Belgie nebo googlíte „nejhezčí pláže v Portugalsku“, a je jasné, kam asi byste mohli mířit. To je ta největší chyba, které se lidé, co chtějí zmizet, dopouštějí. Místa, o kterých sháněli informace, mohou být odhalena pomocí IP historie účtu. Pokud tedy chcete opravdu zmizet, seberte se a jeďte pryč. Sedněte na vlak, kupte si v bazaru notebook, napíchněte se na Wi-Fi v kavárně. Není to sice úplně stoprocentně anonymní, ale minimalizujete tím pravděpodobnost, že vás někdo najde. Při digitálním zmizení je také nutné vytvářet falešné stopy. Když třeba chcete zmizet do Brna, udělejte to tak, aby si všichni mysleli, že jedete do Berlína. Vygooglujte si berlínské kluby a hospody, zavolejte berlínské realitce, napište si o práci v Berlíně a dejte si na Facebook fotku Brandenburské brány.

A co když nechci zmizet, ale chci se na internetu chovat bezpečně?

Pokud jde o vás osobně, vždycky mějte připraveno dobré vysvětlení. Taky si dobře rozmyslete, co děláte – posílání kompromitujících fotografií nebo posílání e-mailů s nenávistným obsahem se vysvětluje dost špatně. Pokud ale chcete opravdu digitálně zmizet, žádná bezpečná digitální aktivita neexistuje. Všechno a bez výjimky zanechává stopy.

I Frank Ahearn?

Samozřejmě. Kdybyste hledali pořádně, zřejmě najdete nějakou adresu, a já na ní můžu nebo taky nemusím bydlet. Najdete místa v Kalifornii, Paříži, Madridu… Pak už ale musíte zjistit, jestli na těch místech opravdu jsem, nebo jestli to jsou jen falešné stopy.

Zníte jako svobodný člověk. Co pro vás znamená svoboda v roce 2014?

Možnost volby!

Článek vyšel v časopisu Formen

Autor: Zdeněk Strnad
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Mohlo by vás zajímat