Výchova dítek v Čechách | E15.cz

Výchova dítek v Čechách

Výchova dítek v Čechách
Šéfredaktor ZENu Jan Müller
• 
ZDROJ: Archiv ZEN
22. května 2013 • 12:47
V rozhovoru v jednom z minulých čísel ZENu byl profilový rozhovor s Magdalenou S., ředitelkou firmy, která zaměstnává 650 lidí. Mimo jiné v něm říká, že kompromisy se naučila dělat až díky své dceři. Mohu potvrdit. A byl bych ještě víc flagrantní; moje dcera mě naučila prohrávat.

Třeba když jsme loni na podzim chtěli, aby naše Anička jela coby čerstvý prvňák na seznamovací víkend, takovou miniškolu v přírodě, co pro ně přichystala její paní učitelka (mladá, veselá a krásná jako obrázek, takže mně velmi sympatická). „Nikam nejedu,“ řekla mi dcera. „Jak to?“ ptám se, „vždyť všichni jedou!“ „Řekla jsem paní učitelce dneska ráno, že tam nejedu!“ upřesnila. Měla ten výraz, který mě má varovat, že nemá smysl dál debatovat.

Ona prý nebude spát nikde bez rodičů. Přitom od miminkovských let neměla problém být bez nás třeba i týden. Ale najednou jako když utne. A já vím, že bych ji do toho autobusu na výlet nedostal. Strašlivě by se čílila a plakala. A to mi za to nestojí.

Třeba si myslíte, že ji rozmazluju. Já nevím. Pro mě je nejdůležitější, aby nebyla neurotická. Když nastoupila na základku, najednou se její svět začal hemžit příkazy a pravidly. A když přijde domů, musí se ještě učit. A taky po sobě uklízet oblečení, talíře dávat do dřezu a krmit rybičky. Desetkrát za den jí něco připomínám. Snáší to celkem dobře, i když občas mi vypne zvuk. Já na ni mluvím, a ona mě neslyší. Nazdar.

Takže někdy radši ty do sebe srolovaný punčocháče s teplákama odhozený před vanou uklidím do její skříně sám. Kapituluju. Nejsem důsledný. Proč taky? Disciplínu se učit má, ale taky nemá ztratit bezstarostnost. Nic proti rodičům, kteří chtějí dostat z dětí to nejlepší. Věřím, že svým způsobem si naše duše před narozením své rodiče vybírá, takže takové děti vlastně chtějí být v pořádném zápřahu. Má dcera si ale své rodiče vybrala, aby jí dali svatý pokoj.

Každý den teď spolu hráváme fotbal, kde se nám vedle míče motá i malý Kuba, který občas dostane do čumáku, ale jinak nás to děsně baví. Anča občas vyšle nějakou šílenou hlášku jako: „Teď jsem si prdla a ten smrad ti jde do těla, do krve i do vlasůůů!“ Pak se tedy jdeme učit, ale déle než půlhodinku tomu nedáme. Já jsem měl ve škole skoro samé jedničky a vždycky jsem byl hodně ambiciózní. Moje dcera možná nebude tak orientovaná na úspěch.

Možná bude chodit na obyčejné školy, a dokonce patřit jen k průměrným žákům. Ale já myslím, že bude v životě spokojenější, než jsem já. Mám totiž pocit, že si nějakým svým šestým smyslem vždycky najde to, co ji opravdu baví. A umí si to obhájit proti celému světu. Protože odmalička jí do hlavy vštěpujeme tři věci: 1) nejdůležitější na světě je láska, 2) narodila ses, abys byla šťastná a 3) hlavně aby byla legrace.

Autor: Jan Müller
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!