Reportáž: Muži v proudu řeky. Kolumbijci ručně těží písek rovnou ze dna | E15.cz

Reportáž: Muži v proudu řeky. Kolumbijci ručně těží písek rovnou ze dna

Reportáž: Muži v proudu řeky. Kolumbijci ručně těží písek rovnou ze dna
Tvrdá práce sebrala těmto borcům z těla každý gram tuku.
• 
ZDROJ: Jan Sochor
5. prosince 2015 • 15:17
Každý den se muži noří do vod kolumbijských řek, aby ze dna vynesli do lodi těžké kbelíky písku. Namáhavá práce jim ničí zdraví a přitom nepřináší žádný velký zisk. Přesto jsou na ni hrdí a váží si toho, co jim dává – pocitu svobody.

Hladina řeky se matně leskne jak zašlé stříbro. Prudká zátočina zkrotila bystrý říční proud, sevřela ho svým ramenem porostlým vysokými mangovníky, až se zdálo, že dřevěná kánoe, zakotvená uprostřed řeky, zatuhla ve žhavém a pomalu tekoucím kovu.

Náhle vyleštěnou hladinou zavířilo několik bublin. Vedle kánoe se vynořila hlava a ramena táhnoucí cosi ode dna vzhůru. Arenero. Muž těžící písek v proudu řeky.

Z otevřených úst se mu vydral bolestivý nádech. Muž byl starý a byl pod vodou dlouho. Zahákl se rukou za bok lodi a přerývaně dýchal.

Ze dna řeky tahají muži až patnáctikilový náklad.Ze dna řeky tahají muži až patnáctikilový náklad.Autor: Jan Sochor

Kapky vody mu stékaly po zavřených víčkách a po strhané opálené tváři plné vrásek kapaly na hladinu třpytící se v pozdním odpoledním slunci. Čekal, po krk ponořen, než mu vysílené tělo dovolí pokračovat.

Svaly na krku se mu znovu napjaly. Arenero druhou rukou namáhavě vytáhl zpod vody železný kbelík naplněný až po okraj měňavou zlatavou hmotou. Patnáct kilo písku ze dna.

Ztěžka opřel hrdlo kbelíku o bok kánoe a obrátil tekutý náklad dovnitř lodi. Zhluboka se nadechl a znovu neslyšně zajel pod stříbrnou hladinu říčky La Vieja na úpatí hor v západní Kolumbii.

Arena

Aréna není jen místem soubojů. Je to také – zřejmě proto, že se v arénách odjakživa nachází – španělsky „písek“. Areneros jsou tedy „pískaři“.

Muži těžící písek prastarým, ručním způsobem ze dna řek nejen v Kolumbii, ale i v dalších zemích tropického pásma Latinské Ameriky.

Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Autor: Jan Sochor

Cyklické změny počasí (období dešťů a období sucha) v těchto regionech způsobují pravidelné a významné zvyšování hladiny řek, v podstatě pravidelně se opakující povodně, kdy voda splavuje a nese různé typy materiálu (půda, horniny, písek).

Tento nekonečný přírodní rytmus umožňuje pískařům těžit písek na stejných místech, protože jim řeka neustále obnovuje ložiska. Udržitelná forma těžby, chtělo by se říct. Tedy dokud se nenaruší rovnováha.

Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Autor: Jan Sochor

Jenže ta se naruší vždycky, protože stejně jako všichni i Kolumbijci chtějí víc. Víc nových domů, víc silnic, víc všeho. Tam, kde dříve jeden arenero během své směny vytěžil pět kubíků materiálu, vyrve dnes říční rypadlo řece za stejnou dobu kubíků pět set.

Cena písku se tak neúměrně zlevňuje. Areneros nemůžou železným prackám plovoucích bagrů konkurovat. Mužů v proudu řeky kvapem ubývá.

Gladiátor

„Hledám ‚móňo‘,“ zazubil se muž, po ramena ponořený ve stinném zákrutu řeky. Hlava přikrytá zmačkaným slamákem se pomaličku sune v proudu, sem a tam.

Rozhlíží se na všechny strany, jako by hledala cestu. Prosmýkl jsem se hradbou divoké třtiny a seběhl až k vodě. Svěže zavoněla v dusném žáru tropického poledne.

„Řeka často mění svý proudy. Podle toho, jak a kde prší na horním toku. Někdy se posune i celý koryto,“ zamumlal Chucho, za stálého soustředěného našlapování kdesi u dna, „takže musíme písek furt hledat, rozumíš?“ Položil se na hladinu a několika tempy dosáhl břehu, kde měl zakotvenou kánoi.

Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Autor: Jan Sochor

Zahákl se za její bok a jedním mocným tahem se vyšvihl nahoru. Houževnatá paže chlapa na vrcholu sil, jemuž každodenní fyzická práce vykreslila na opáleném těle snad všechny svaly, mávla směrem k tišině: „Vybírám si mělký místa. Bosejma nohama ohmatávám dno, abych zjistil kvalitu materiálu, bohatost ložiska a jeho rozměry. Zkrátka abych našel ‚móňo‘.“

Ačkoli veškerý písek, který se v řece těží, je určen ke stavebním účelům, voda přináší různé typy materiálu. V místech silných proudů, hlavně v prudkých zátočinách, se usazuje – a následně těží – ten nejhrubší kamenitý štěrk. Rovné, až mírně zakroucené úseky řeky jsou místem výskytu středně hrubého písku.

Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Autor: Jan Sochor

Ten je nejžádanější, protože je vhodný téměř ke všem účelům. A konečně, na místech, kde řeka teče jak tekuté stříbro, tam se těží ten nejemnější písek, určený pouze do omítkové malty.

„A proboha, Chucho, proč makáš v pravý poledne a ještě k tomu v sobotu?“ ptám se. Svalnatý muž odrazil kánoi od břehu. „Abych nezlenivěl, brácho.“ Vesele se rozesmál a mocně se rozmáchl třímetrovým bambusovým bidlem.

V ten moment, zapřen o bidlo v úzké lodi přemáhající proud řeky, nestál přede mnou bezejmenný kolumbijský arenero, nýbrž římský gladiátor v aréně, muž s kopím v ruce, který krotí řeku pod sebou jak divoké zvíře.

Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Autor: Jan Sochor

Bolest

Minuly sotva dvě hodiny. Chucho zakotvil svou kánoi plně naloženou štěrkem u břehu. Unaveně mávl na mladíky zevlující ve stínu mangovníků. Seběhli dolů a lopatami se jali vykládat Chuchův náklad přímo na břeh.

Tady, blízko Bolívarova mostu v Cartagu, má každý arenero pronajatý kousek břehu, kam může vytěžený materiál skládat. Málokdy to však dělá sám. Těžba v řece je tak úmorná, že raději nechá písek vyložit mladé hejsky, kteří se celý den poflakují kolem a kouří jointa za jointem.

Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Řeka často mění koryto v důsledku silných dešťů, a tak muži musejí ložiska písku hledat znova a znova.Autor: Jan Sochor

Ti mu za dva dolary loď vyloží. Buď na břeh, nebo přímo do jednoho z nákladních aut, která u řeky písek pravidelně vykupují a vozí ho pak na stavby v okolí.

„Proč se taky pro písek nepotápíš, Chucho?“ Arenero si unaveně sedl do stínu pod strom a vybalil z utěrky kastrůlek vařené rýže s kouskem kuřete. „Na ‚prknování‘ musíš mít opravdový koule, brácho. Nejenom svaly, ale hlavně dech,“ procedil Chucho přes plnou pusu rýže.

Eder vytáhne z kapsy marihuanu a zručně ubalí jointa.Eder vytáhne z kapsy marihuanu a zručně ubalí jointa.Autor: Jan Sochor

„Vídával jsem chlápky nahoře na řece Cauca, těm pokaždý, když se vynořili, crčela z nosu krev. Ale byl tam jeden, o něm se mluvilo mezi pískařema často. Ten se potápěl denně do sedmimetrový hloubky.“

Areneros těží písek mnoha způsoby. Ne každý je vhodný pro každého, a už vůbec ne na každé místo. Bystrý říční proud málokdy dovolí tzv. ‚prknování‘, kdy zdatný pískař pomocí dlouhého, až pětimetrového prkna zabodnutého do dna sestupuje po přibitých stupátkách do hlubiny, kde nabere materiál, se kterým pak vyplave na hladinu.

Někteří, zvláště dokud jsou mladí a silní a zatím je nesužuje permanentní bolest v uších, prostě do vody skáčou. Se kbelíkem přivázaným na lasu doplavou na dno vlastní silou. Většina pískařů však pracuje na mělkých místech a potápí se, jen když materiál není jinak k dosažení.

Svoboda

Tam, kde se Magdalena, matka kolumbijských řek, rozlévá v nekonečných rovinách Bolívaru a majestátně plyne k Atlantiku, leží Puerto Berrío. Špinavý říční přístav, přiklopený tropickým smradem, kde neustále duní cumbia ze zaplivaných kulečníkových barů.

Parta mladých pískařů mě naložila hned po ránu. Sotva jsem se uvelebil uprostřed železné, asi desetimetrové kánoe, vypluli jsme. Loď tiše krájí žluté vlny řeky Magdaleny. „Ne, pracovní dobu fakt nemáme,“ zachechtal se Eder, mladý, statný černoch na přídi. „Když chceš prachy, přijdeš po ránu do přístavu a jedeš.

Když ne, zůstaneš doma. Je to na tobě. Nikdo tě nenutí.“ On už si stihl pořídit čtyři děti, takže spíš chodí. Loď vlastní tzv. patron. Ten také musí mít papíry od úřadů povolující těžbu a zároveň zajišťuje i výkup materiálu. Pískaři jsou v Berríu jen nájemní dělníci, volně se přelévají z lodě na loď stejně jako řeka Magdalena.

Eder vytáhne z kapsy marihuanu a zručně ubalí jointa.Eder vytáhne z kapsy marihuanu a zručně ubalí jointa.Autor: Jan Sochor

Eder vytáhl z kapsy zmačkanou kuličku novin. Rozemnul slisovanou marihuanu mezi růžovými bříšky prstů a zručně ubalil jointa. Minula nás kánoe v protisměru. „To je kánoe mrkvičkářů,“ ukázal Eder s milým úšklebkem na kolegy, „a my jsme kánoe huličů.“ Všichni pískaři se hlasitě rozesmáli.

Dojeli jsme na druhý břeh řeky a tam, přímo ze břehu, za slabou hodinku naložili ve čtyřech kánoi, až přetékala. Půl tuny, odhaduji. Vlny olizují loď necelou dlaň pod okrajem boků. „Jo, občas se ňáká loď potopí,“ nezúčastněně mávl rukou José, „ale jen když jí rozkejve blízko jedoucí dopravní šalupa. Dyžtak doplavem.“ Polkl jsem naprázdno. Magdalena tu má tak kilometr na šíř.

Eder vytáhne z kapsy marihuanu a zručně ubalí jointa.Eder vytáhne z kapsy marihuanu a zručně ubalí jointa.Autor: jan sochor

Závěsný motor zafuněl a přetížená kánoe vyplula. Uprostřed řeky Eder zase ubalil baretu. „Podívej,“ začal, „pracuješ, když musíš.“ Podal mi jointa. „Jen svýma rukama, svojí silou. Nic k tomu nepotřebuješ.“ Potáhl jsem. Kolumbijská tráva skoro vždycky chutná jak vlhká země po dešti. „Podívej se sám,“ s hřejivou pokorou pokynul rukou k šedému nebi. „Co chceš víc? Dneska je krásnej den. Je pod mrakem, dobře se nám pracuje…“

Rozhlédl jsem se po řece. Její nekonečný tichý proud se náhle vlil do mojí mysli a s ním odtekly všechny mé myšlenky. Ano, rozumím ti, Edere. Ano, tohle je svoboda. Nic nemít, nic nechtít, nic nečekat.

Umělec písku

Po několika měsících přišly na úpatí And deště. Řeka La Vieja změnila kabát a její stříbrné šaty překryly žlutavé rozdivočené závoje vln. Voda byla studená i přes každodenní dusné počasí. Málokomu se chtělo potápět a hledat písek.

Jedno z rán, kdy břehy řeky zase zely prázdnotou a mladí hejsci kouřili jointy u Bolívarova mostu, jsem poznal starého Humberta. Jeho zpěv, plný bolesti a zlomených nadějí, se vznášel nad hladinou spěchající řeky. Vlny ho nesly dolů až k mostu, kde si mě hejsci dobírali, že od posledka stále nemám kolumbijskou milenku.

Humberto jen tak paběrkoval. Šedesátka na krku a divoká řeka by mu stejně nic jiného nedovolily. Avšak neměl dnes co jíst, tak se k řece vydal. Přebrodil jsem k němu, na malý ostrůvek v proudu nedaleko břehu. Tklivá píseň o plačící matce, jejíž syn odchází do světa a žádá od ní požehnání, mi sevřela srdce. Dojatě jsem vyhrkl poklonu.

Nekonečný tichý proud řeky se vlil do mé mysli... A s ním odtekly všechny myšlenky.Nekonečný tichý proud řeky se vlil do mé mysli... A s ním odtekly všechny myšlenky.Autor: jan sochor

„Kdysi se tu objevil chlap, v krásným obleku, a říkal mi – stejně jako teď ty – že krásně zpívám,“ rozpovídal se stařec po kolena ve vodě.

„Že jsem umělec, a ne pískař. Byl to majitel velkýho nočního klubu v Panamě. Chodil mě poslouchat několik dní a pak mi slíbil, že mě tam dostane, ať to stojí co to stojí. Že budu slavnej, že už se nikdy nebudu muset potápět do studený vody a tahat kýble písku.“ Humberto se odmlčel. Vychrtlými pažemi se zapřel a vytáhl ze dna kýbl bahna promíchaného se štěrkem. Odevzdaně vyklopil jalový materiál zpět do proudu. „Odešel a už jsem ho nikdy neviděl.“

Humbertův tichý pohled plný hořkosti, plný únavy ze života ztraceného těžkou prací, dlouze ulpěl na utíkajících vlnách. Snad myslel na pódia zalitá světlem před bouřícím publikem, kdo ví. Náhle se trpce se usmál a znovu pevně zabořil kýbl pod vodu. „Ale já jsem umělec! Možná nejsem slavnej zpěvák, ale jsem umělec. Umělec písku!“

OČIMA AUTORA

Jan Sochor, fotograf a publicista

Autor: Jan Sochor
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!