Proč bez práce neumíme žít? | E15.cz

Proč bez práce neumíme žít?

Proč bez práce neumíme žít?
Ilustrační obrázek
• 
11. července 2016 • 05:00
Londýnská dopisovatelka ZENu Anastázie Harris napsala esej o smysluplném flákání, o tom, co dokáže nepříčetný šéf, a jak se neupracovat k smrti jako Maynard Keynes.

Je tomu asi sedm let, co mě zvedl článek ze židle. Byl to rozhovor, v němž spisovatel Viewegh popisoval, jak tři hodiny denně píše a po bratru třech měsících pak dokončí knihu. Jinak vegetí, sbírá inspiraci a příští rok ve stejném lážo plážo rytmu napíše další. Přitom nehladověl, nestrádal. Naopak tímto uvolněným životním stylem se udržoval na příčce nejúspěšnějších českých spisovatelů. Šlo o pár vět, ale působily na mě jako uštknutí. Proč já jsem naopak samá práce? Cítila jsem, jak mě otravuje jed závisti. Namlouvala jsem si, že Viewegh nebo novinář v rozhovoru určitě přehání, ale nasadilo mi to brouka do hlavy.

Práce jako droga

„Bude pracant jako maminka!“ pýřil se otec a mé dvouleté dceři se nemohlo dostat většího uznání. V naší rodině byl přístup k práci podobný americkému: čím víc – tím líp. Nechápala jsem, jak se ze zábavného přesypávání písku růžovým kyblíkem z jedné hromady na druhou dá věštit pracovní přístup v budoucnosti, ale po šestnácti letech mu dávám za pravdu, holka je sama od sebe pracovitá, nikdo ji nemusí ponoukat.

Nejvlivnější ekonom 20. století John Maynard Keynes před sto lety předpovídal, že v roce 2030 nebudeme pracovat víc než 15 hodin týdně, tedy Vieweghovy tři hodiny denně. Lidem předvídal tolik volného času, že největší problém – tvrdil – bude najít, jak ho mají vyplnit, smysluplně proflákat. Jenomže pracovní týden se sice postupně snížil na čtyřicet hodin, ale tam se od té doby zatvrzele (v lepším případě) drží.

Ještě v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let měli podřízení motivaci šplhat se po žebříčku do nejvyšších židlí, protože to znamenalo volnější odpoledne, drinky a golf, ale v polovině osmdesátých let se elita lelkování docela vzdala a dnes si volný čas musí krást. Čím jste výš, tím je obvykle vaše pracovní doba úmornější. A není náhoda, že volného času se lidé začali vzdávat ve chvíli, kdy se rozevíral rozdíl v příjmech. Ti, co jsou nahoře, mají nesrovnatelně vyšší finanční odměnu, a tedy motivaci držet se práce tím, že pracují déle než kolegové. Nabízejí se tři důvody, proč pořád ještě tolik pracujeme: ze strachu, za druhé snažíme se vydělat víc a víc, a pak – baví nás to.

Google – v zajetí šílence

Strach není zdravá motivace, ale zůstavá jedním z nejsilnějších důvodů, proč tolik pracujeme. Zejména krizí roku 2008 se nejistota zaměstnatelnosti zvýšila a zkušenost být bez práce je finančně nesmírně nepříjemná a psychicky nesnesitelná. Potřebujeme dokázat firmě (i sobě), že jsme nepostradatelní. Mít hodně práce nám má dodávat na důležitosti, přidávat sebevědomí. „Pracovat? Ne, já nepracuji, práci jenom předstírám!“ před školou odpovídám (zadýchaná, protože do poslední chvíle jsem se snažila dopisovat článek) sympatické matce, která je doma, a mohla bych přiznáním, že mám pravidelnou práci, zranit její city. Ve společenském kontaktu není totiž nic potupnějšího a těžšího než připustit, že nepracujete. Linda, kamarádka ve Washingtonu, měla plné zuby toho, jak ji lidé kvůli tomu přehlíželi, a tak když se někdo zeptal, jestli pracuje, řekla po pravdě, že ne. Přitom ale ukázala na manžela – slavného spisovatele: „Jsem jeho sexuální otrokyně…“

Ilustrační obrázekIlustrační obrázekAutor:

Kancelář a firma jsou poslední místa, kde jsou hulvátství a šikana ještě považované za přijatelné. Výsledek (prodejnost, růst akcií) pořád ještě světí prostředky. Vždycky než kliknu na tlačítko rychlého nákupu na Amazonu, cítím provinění. Levné a spolehlivé služby se mi dostává s tím, že zaměstnanci globální megamocnosti jsou beztrestně (a s mou podporou) barbarsky honění a ždímaní.

Ve vedení firem se objevují osobnosti narcistní, bezohledné. Na prestižní židli často sedí člověk, u kterého i amatér vypozoruje nejrůznější poruchy osobnosti. Business Insider nedávno publikoval příklady chování Larryho Page, geniálního zakladatele Googlu. Ten jednoho dne z ničeho nic přišel, shromáždil zaměstnance a do mikrofonu vyhlásil, že všichni manažeři jsou k ničemu a tímto je všechny propouští. Nikoho předem nevaroval, s nikým to předtím ani potom neřešil, jednoduše z fleku ponížil a připravil firmu o desítky špičkových lidí. Investoři nasypali do Googlu kapitál teprve tehdy, když se Page podrobil a souhlasil, že se nechá hlídat korporátním profesionálem Erikem Schmidtem. Asociální sklony nejsou na pracovišti nic neobvyklého, v řadě vyhlášených firem je šikana a vysedávání až do noci součástí kultury úspěšné instituce.

V padesátých letech Američané vybírali do vedení muže, který byl spokojeně ženatý. Dnes často najdete na špici člověka, který nechce domů, protože jeho osobní život za nic nestojí. A od ostatních pak požaduje stejně fanatický přístup. V takových místech je strach nejlogičtějším vysvětlením toho, proč tak pracujeme. Workoholismus není vnímán jako problém, ale podmínka úspěšné kariéry. Když mi do Prahy ve tři ráno volala šéfová z New Yorku, neobtěžovala se omluvit, že mě budí, byla iritovaná, že mi trvalo několik sekund, než jsem ve tmě nahmátla telefon. Probírala jsem to s ředitelem miliardových penzijních fondů britských železničářů a ten mi řekl, že hovory ze zámoří ve tři čtyři ráno mu nevadí: „Nemám ale rád, když si po osmé naleju skleničku, dostanu e-mail a musím se dalších čtyřicet minut soustředit na sepsání zprávy nebo spustit telekonferenci.“ Ve světě –24 hodin denně/7 dní v týdnu – nic nepočká.

Volná noha

Kolega, který má tři syny, mi nedávno řekl: „Tys nám ukázala cestu. Najednou jsme viděli, že se dá pokračovat v kariéře bez toho, že by člověk musel být uvázaný za nohu v kanceláři a pořád jenom pracoval.“ Zírala jsem na něj a šrouby v hlavě se mi protáčely naprázdno. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Připadala jsem si spíše ve slepé uličce, věčně odstřihnutá od kolegů v redakci, přes telefon a čím dál častěji jen po e-mailu neadekvátně, neuspokojivě prosazující své ideje. A jako člověk, kterému se nedostává kolegiálního kontaktu, se projevuji žvanivostí; záplavou nesourodých útržků mučím trafikanta, instalatéra, usínající pokladní… Mohla bych se popsat jako lehce strádající „volná noha“, jako spokojený lúzr, ale jako prorok???

Ilustrační obrázekIlustrační obrázekAutor:

Nicméně třetina Američanů je dnes na volné noze a odhaduje se, že jich jenom během dalších svou dekád bude nejméně čtyřicet procent. Ještě před dvaceti lety, když šlo o nezvyklý a výjimečný koncept, byl největší strach a odpor ze strany zaměstnavatelů přiživován obavami, že pracovníci se budou beztrestně flákat. Opak je samozřejmě pravdou. Nové a nové zakázky se hůř odmítají ze strachu, že na vás kolegové zapomenou a přestanou se na vás obracet. A ze stejného důvodu jim věnujete víc času a péče, než když jste v kanceláři a můžete si pohlídat, kdy jsou pro vás maximální výkony existenčně důležité.

Proč se tedy honit na volné noze? Hledám odpověď a vybaví se mi z kartonu postavený chudý příbytek v Ohiu. Neduživý chlapík měl nad ním hrdě vyvěšenou vlajku s hvězdami a pruhy. Nevadilo mu, že je chudý: „Hlavně že jsem svobodný!“ kasal se. Tenkrát mě při pohledu na něj napadlo: cvok… Teď mě napadá, že jsem trochu jako on…

Léčba

Ve třiceti jsem si na pohřeb milovaného strýce nevzala den volna, objímala jsem tetu a sestřenice během přestávky na oběd. Tu noc jsem si pak ve střižně zahanbená řekla, že se musím změnit. Hledala jsem pomoc a psychiatr mě nabádal: „Hoďte si jednoduše nohy na stůl, klídek, tatínek vás teď nevidí!“ Problém byl, že s výjimkou jedné věci mě nic tak jako práce nebavilo.

Když se vědci v laboratoři snaží rozlousknout důvod, proč nepracujeme dokud nemáme dost, ale místo toho dokud už nemůžeme, přiznávají, že pořád přesně nevědí. Jako nejlogičtější vysvětlení se jeví instinkt z dob, kdy jsme obývali jeskyně. Kdy potřeba urvat, shromáždit co nejvíc, byla otázkou přežití. Jenomže my trčíme v práci i proto, že nás to vysedávání mezi kolegy baví. Proč? Když přinesete manželce kytku, ušklíbne se, protože jste nevybral tu správnou nebo dokonce vzbudíte podezření. Vezmete dítě na výlet a ono spadne do kopřiv a dvě hodiny cestou domů řve. Naproti tomu, když se snažíte v práci, ve většině případů to zaměstnavatel ocení, váží si vás, chválí. Někdo vás konečně chválí a je rád, že vás má!

Made in Japan

„Práce člověka vytvořila!“ hlaholil Marxovu poučku vesele po ránu otec, když mě v šest ráno v sobotu tahal za nohu z postele. Bytem brněnského paneláku voněl štrúdl, který už stačil upéct. Otec pořád pracoval, ale na rozdíl od většiny workoholiků svou práci přizpůsoboval rodině nebo ji do svých projektů zatahoval, často laskavým násilím.

Otec se na důchod připravil tak, že si udělal průvodcovský kurz a překladatelskou licenci. Bylo mu třiaosmdesát, když jsem zvedla telefon z agentury, která mu chtěla zadat překlad. „Je mi líto, ale otec má alzheimera,“ vysvětlila jsem, ale dáma na druhé straně byla neodbytná. „On je v pokročilém stadiu, už ani nevyslovuje celé věty…“ Žena se ale nemínila vzdát: „Jste si opravdu jistá, že by to už nešlo? Nám nikdo technické materiály líp než pan Kudrna nepřekládá…“

Japonci byli v sedmdesátých letech na cestě komerčně ovládnout svět. Místo toho se jejich ekonomika propadla do nepřetržitého řetězce recesí. Zjistili, že svou stárnoucí populaci si nemůžou dovolit a řada Japonců nikdy do důchodu nenastoupí. V roce 1994 zvýšili věk odchodu do důchodu z šedesáti na šedesát pět. Ale už v roce 1987 víc než třetina Japonců starších 65 let pokračovala v práci. Nemají na vybranou, protože stará populace tvoří bezprecedentní čtvrtinu obyvatel. Ale často v tom stejně jako můj otec neviděli a nevidí trest, nýbrž společensky a intelektuálně zajímavější pokračování svého aktivního života. Pro starého lékaře je zajímavější několikrát týdně obejít pacienty než sedět a pozorovat, jak je rok od roku sešlejší. Japonci nedobrovolně přišli na ideální transformaci života moderního člověka. Donutila jednotlivce přemýšlet, jak si rozložit síly, jak využít a rozšířit své schopnosti, aby mohl zůstat aktivní v podstatě až do konce. Globálně kolabující penzijní systém, který nedokáže držet krok s narůstající dlouhověkostí, nás vrací zpátky tam, kde jsme kdysi byli. Nutí nás dělat to, co člověku pomáhá udržet si jeho identitu a zůstat aktivní.

Ilustrační obrázekIlustrační obrázekAutor:

Budeme pracovat déle než kterákoli novodobá generace, už proto bychom se měli vyvarovat přístupu Johna Maynarda Keynese, který se upracoval k smrti. Zemřel ve dvaašedesáti letech na infarkt, když vyjednával mezi Amerikou a Anglií ekonomické podmínky poválečného uspořádání. Oba rodiče ho přežili, jeden o víc než o dekádu. Keynes dělal vždycky to, co miloval, a změnil svět. Nicméně jeho osobní příběh je připomínkou toho, že všeho moc škodí. I milované práce.

Naštěstí jsme svědky generační změny v přístupu k práci. Výzkumy nasvědčují tomu, že pocit Venduly Vlkové z firmy Le Premier je přesný: „My millennials chceme obojí: aby nás práce bavila, ale taky abychom měli dostatek volna. Přes týden pracuji od nevidím do nevidím, ale víkendy jsou moje, odpočívám, dobíjím energii.“ Podle všeho by jim to mohlo fungovat. Dávají si totiž s hledáním odpočinku záležet stejně jako s hledáním práce. A k tomu tráví volný čas způsobem, který jim zvyšuje adrenalin nebo serotonin. Na globální negativní zprávy reagují vyhledáváním výjimečných a příjemných zážitků. Go, go, millennials, go!

Autor: Anastázie Harris
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!