Naučit se česky je hračka | E15.cz

Naučit se česky je hračka

Naučit se česky je hračka
13. července 2015 • 05:00
Zasloužilý pražský expat Karl Prater ZENu popsal svůj heroický boj o ovládnutí jazyka domorodců z české kotliny. Byl upřímný. Prý je lehčí udělat si selfie s grizzlym.

Kdo se usadí v cizině, chce se hned učit. Nemůže se dočkat, až bude mluvit jako rodilý mluvčí. V Česku ho však možná zarazí, že když si po ročním studiu konečně zvládne objednat pivo v restauraci, Češi ho povzbuzují, jak výborně si vede. To není ta správná motivace. Ani maratonce nezahřeje u srdce, když ho zkušení borci poplácávají po zádech za to, že se nezhroutil hned v první zatáčce.

Něco takového možná nepřekvapí v zemi, jejíž obyvatelé trpí alergií na samohlásky, takže cizinec nedokáže vyslovit „tři zmrzliny“ bez toho, že by si předtím nechal transplantovat jazyk. Můj první dojem z češtiny byl následující: jestli tímhle někdy budu mluvit, stane se tak nejspíše v důsledku vysoké horečky a blouznění.

Po pár letech vysedávání po barech a vstřebávání obratů jako „na zdraví“ a „ještě jednoho panáka“ jsem konečně učinil moudré rozhodnutí a přihlásil se do kurzu češtiny pro začátečníky. Začátečníkem je tu míněn někdo, kdo nemá potuchy o fungování jakéhokoli jazyka, neboť jeho mateřštinou je angličtina.

Kurz češtiny je zvláštní věc. Není na světě mnoho zemí, v nichž vám nejprve obšírně vysvětlí výjimky, než přistoupí k pravidlům. Lektoři češtiny jsou zvláštní tvorové. Neustále se tváří tak nějak provinile, jako by po večerech obcházeli ulice a propíchávali pneumatiky. Dnes už vím proč. Jen oni si dokážou představit, v jaké šlamastyce se jejich žáci právě octli.

Na první hodině jsme projevili přání naučit se něco snadného, což našeho lektora velmi pobavilo. Počítali jsme všichni do deseti, načež já se zadrhl už u trojky. Po minutě, během níž jsem chrčel jako střelená vrána, jsem raději přešel rovnou ke čtyřce. A potom bez otálení přeskočil na pětku. A v duchu si udělal poznámku, že nesmím nikdy vlastnit telefonní číslo, které by obsahovalo alespoň jednu číslici 3 nebo 4.

Jakmile lektor začal vysvětlovat genitiv a akuzativ, čirá hrůza nás přišpendlila k zemi, jako by se po lavicích procházel slon v dřevákách. Na další hodinu češtiny už dorazili pouze tři lidé. Já, chlapík, jehož přítelkyně se s ním chce rozejít kvůli špatné češtině, a jedna žena, která byla v minulém životě Čingischán, a má tudíž dost hříchů k napravování.

I když pominu českou výslovnost, která působí dojmem, že ji vymyslel nějaký šílený logoped se slabostí pro luxusní auta, nejhorší je na češtině stejně gramatika. Abyste rozuměli, slovo „gramatika“ Britům nic moc neříká, většina z nich se gramům úpěnlivě vyhýbá, a skloňovat už vůbec nehodlají, protože ze skloňování bolí záda. Takže čeština je pro ně cosi jako výzva.

A potom mi to najednou došlo. Zjevení! Angličtina je jednoduchý jazyk, jímž hovoří jednoduší lidé. My, co ji máme za mateřštinu, jsme takoví Forrest Gumpové lingvistiky. Šimpanzové rétoriky. Tatarská omáčka v menu dialektů. Náš nábytek nemá ženský rod, mužský rod či něco mezi tím, tedy neutrum. Náš nábytek jsou neživé objekty bordelící se po našich místnostech. Neztrácíme spánek kvůli tomu, jestli je stolní deska femininum, nebo maskulinum, prostě na ni pokládáme věci, které jsou většinou taky neživé, jestli se zrovna nekoná nějaký divoký večírek. A pády jsou něčím, čemu je lepší předejít, jestli nechcete, aby vás bolelo celé tělo.

A uvědomil jsem si, jak jsem na tuhle jednoduchost angličtiny hrdý. Jsem pyšný na jazyk, který může ovládnout kdokoli na světě! Když odjedete do Británie na dovolenou, po pár dnech žvatláte lépe než většina tamních sportovních celebrit. A přesně to taky celý svět dělá – tedy ne že by odjel do Británie na dovolenou; naše pláže nemají tak dobrou pověst – ale učí se anglicky.

V babylonu jazyků tak dnes vedle sebe dnes figurují Indian English, Nigerian English, Malay English, pigeon English, a dokonce Czenglish. Každý zákazník si angličtinu upraví podle svých potřeb, a navzájem si všichni krásně rozumějí (takže i Skoti mohou anglicky křičet a kreslit si obrázky). Jsem si jist, že až jednou dorazí Marťané, budou hovořit marťanskou angličtinou, takže snadno porozumíme jejich poselství, které bude zhruba následující: „S velkým potěšením vás pozemšťany poznáváme. Budeme vás chovat láskyplně, jako domácí zvířata!“

Jedním z poznávacích znaků dobrého učitele je, že si při jeho výkladu uvědomíte, jak málo toho víte o světě. Výuka češtiny má ten bonus, že si při ní cizinec začne připadat jako prosťáček. Mám tedy jako Brit být skutečně na co pyšný? Nepochopili Češi jako jediný národ, že důkazem opravdové inteligence je jazyk, který ovládnou jen mimořádně nadaní jedinci? Takové esperanto naruby?

Nechtěným důsledkem jejich důmyslnosti je, že Češi jsou nuceni učit se své mateřštině ve škole, čímž by se britské školáky nikdo neodvážil trestat, aby nebyl obviněn z týrání dětí. Proč Češi sami sebe tak mučí? Selský rozum říká, že trpí komplexem malého národa. Velcí sousedé je převálcují, ale zase si nebudou umět objednat ani malé pivo v restauraci, natož aby zvládli pozvat české děvče na schůzku. Kdyby angličtina odstranila ze slovní zásoby všechna „a“ i „e“ a zavedla sedmnáct pádů a čtyři rody (mužský, ženský, střední a „bi“), určitě bychom nestáli za vpád ani Francouzům.

Do jámy lvové

Když je teď ale Česko součástí NATO a invaze není zrovna na pořadu dne, nemohli by Češi vypustit alespoň jeden rod? Hm, asi ne, to se raději vzdají knedlíků a nakládaných okurek. Za slzy vyplakané nad časováním jejich sloves nás cizince neodmění ani úsměvem. Nemáte tušení, jak ponižující je zkoušet čerstvě naučená slovíčka třeba při nakupování. V zemi se starozákonní tradicí péče o zákazníky, v níž je k vyvolání otázky Mohu nějak pomoci? třeba vytáhnout pistoli, se testování češtiny neobejde bez psychoterapie.

Jednoho dne se ale odhodlám a s hlubokým nádechem vstupuji do obchodu. Ovane mě vzduch jako v muzeu, bez něhož se většina českých obchodů neobejde, a prodavačka s vlasy obarvenými nažluto od cigaretového kouře mě přivítá pohledem, který nejspíš odkoukala od nějaké hladové vrány. Vím předem, co řeknu; vyzkoušel jsem asi tucet možných koncovek v mužském rodě pro zboží, které je přitom docela asexuální. Taky vím, že k dosažení správného tvaru musím použít akuzativ, protože české skloňování se spíše než logikou řídí nějakým pohanským rituálem. Nakonec svou objednávku vyslovím tak zřetelně, jak to jen dokáže jedinec obdařený jedním exemplářem jazyka a sanicí spojenou s horním patrem v jeden celek, a s úsměvem čekám na ortel.

Karl PraterKarl PraterAutor:

„Já vám ale vůbec nerozumim,“ řekne prodavačka s výrazem chobotnice, která se omylem ocitla na fenomenologickém semináři. Zahanben ukážu na dané zboží prstem. Prodavačka nehne brvou. Zkouším znakovou řeč. Dáma s temperamentem sibiřské tundry omrkne displej telefonu, čímž mi jemně naznačí, že policisty s obušky a tasery je možné přivolat stisknutím jediného tlačítka. Ještě že se v takových chvílích obvykle ozve sympatické děvče stojící za mnou, které prodavačce zopakuje název zboží ve stejném tvaru, avšak s mírně odlišnou intonací, takže můj pocit hanby ještě zesílí.

Půjdeme donaha?

Opravdu mají Češi takový problém s porozuměním? Způsobí chybná koncovka, vypadlý háček nebo samohláska nestandardní délky to, že se dorozumívací schopnost vypaří jako peníze z konta úplatného politika? Je sofistikovanost češtiny tak pokročilá, že když cizinec řekne „ja dam kavy“, stává se jeho sdělení pro Čecha prakticky nerozluštitelným? Proč vyvolá věta „jdu do zachod“ horší reakci než nález zakopané mrtvoly na zahradě? Udělat v češtině chybu je totiž snazší než zašlápnout v létě mravence.

Platí to i obráceně? Přestože je angličtina svou obtížností tím, čím je běh na 400 metrů mezi olympijskými disciplínami – ani moc dlouhá, ani moc těžká – Češi v ní dokážou nasekat chyby. A smějeme se jim? Myslím, že ne. Když nám Čech oznámí, že strávil víkend „on his cottage“, rozhodně se jej neptáme, jestli byla povodeň, nebo jestli lovil signál na střeše, protože v přízemí mobil nefungoval. Nesnažíme se jej ani postříkat pepřovým sprejem, aby nás nenakazil fetišismem, neboť co jiného asi může být, když někdo chová sexuální náklonnost k rekreačním objektům. Jenom si tak uvnitř tiše řekneme: asi chtěl říci „at the cottage“.

A když nás čeští přátelé pozvou na výlet „in the nature“, nesevřeme instinktivně sedací svaly a nesnažíme se jim vysvětlit, že sice nejsme principiálně proti nudismu, ovšem praktikujeme jej pouze doma a s nejbližšími. Kdepak, jen si v duchu zaměníme výraz „in the nature“ za „in the countryside“. Pozvání na výlet ale stejně odmítneme – pro všechny případy.

Tipy, jak se učit cizí jazyk

  • Koukejte na Chucka Norrise, naučí vás základy.
  • Vezměte si cizince. Osvojíte si společenskou slovní zásobu.
  • Rozveďte se s cizincem. Osvojíte si nespolečenskou slovní zásobu.
  • Mějte s cizincem dítě. Bude vám tlumočit (a tím vás i zahanbovat) už od pěti let.

A jelikož je angličtina jazykovou skrumáží slov pocházejících od Anglů, Sasů, Francouzů a Vikingů, disponujeme množstvím slov znamenajících zhruba to samé, avšak s jemným významovým rozdílem. Ve špatném kontextu mohou působit problémy. Takže když nám Čech řekne „I don’t have a fantasy“, nepodezíráme jej hned z toho, že už 30 let kopuluje s manželkou ve stejné pozici. Prostě nám dojde, že automaticky přeložil český ekvivalent pro dovednost, kterou angličtina nazývá slovem „imagination“.

Britové zkrátka jeví větší ochotu chápat, že lidé s mateřským jazykem jiným, než je angličtina, hovoří anglicky jinak než ti, jejichž mateřským jazykem je právě angličtina, takže se je snaží v jejich úsilí povzbuzovat, a nikoli jim komplikovat život tím, že se pozastaví nad každým jazykovým přešlapem. Tohle Češi jaksi nedokážou, snad kvůli mnohem komplexnějšímu gramatickému systému. Ovšem i my angličtí rodilí mluvčí máme v zásobě nějaké ty nedovolené zbraně; vezměte si třeba náš systém minulých časů.

Zrovna na něm naši čeští přátelé, jinak zarputilí gramatičtí pedanti, velmi ochotně ztroskotávají. Když to shrnu, na předpřítomný tvar „have been“ hledí Češi s podezřením, na předminulý „had been“ s opovržením a na předbudoucí „will have been“ jako na něco, co si angličtí mluvčí vymysleli, aby angličtina vypadala exotičtěji. A jak se Čech zachová, když se s takovým tvarem setká v praxi? Asi jako chodec, kterého někdo osloví s žádostí o příspěvek na charitu. Kouká skrze něj a tváří se, že nic neslyšel.

Čekání na dort

Po takových příhodách vás napadne, jestli není lepší se neučit nikdy žádný jazyk. Člověku to umožní setrvat v blažené nevědomosti. Můžete si třeba představovat, že skupinka vousatých kmetů na zastávce osnuje plán na svržení vlády a důstojné dámy v cukrárně vedou při o tom, jaký byl vlastně Godot. Nebudete zklamán zjištěním, že staříci už zase skuhrají nad zpožděním autobusu a babky kvokají o předražených dortech.

Když už se ale do studia cizího jazyka přece jen dáte a začnete znásilňovat jeho gramatická pravidla, dá vám způsob přijetí vaší snahy určitý vhled do mentality národa, jehož součástí se tak neohrabaně snažíte stát. Tím chci říci, že až mě příště uslyšíte říkat: „Jsem hlad“, nemusíte se hned dávat na útěk, stejně jako se já neotřásám hnusem, když mi Češi na nevinné věty jako „venku prší“ dokola odpovídají: „Fákt jó?“.

Prostě se všichni zasmějme a tipněme si, co měl ten druhý na mysli. Když vzdáme snahu o dokonalost, stane se cizí jazyk přístupnějším, a pro češtinu to platí dvojnásob.

Život Karla Pratera

  • Věk: Čtyřicet. Ještě nedávno.
  • Národnost: Angličan
  • Vzdělání: Dějiny a literatura
  • Zaměstnání: Učitel na mezinárodní škole
  • O mně: Mám malou dceru, rostoucí pivní mozol a schopnost okouzlit češtinou každého, kdo není Čech.
Autor: Jan Müller
 

businessinfo.cz

  • Česká firma vyvinula unikátní metodu pomáhající rozkládat plasty, uplatnění najde v Číně
  • Na solárním boomu v Česku vyrostlo množství firem. Teď hledají příležitost v zahraničí
  • Chile: Exportéry láká trh s otevřenou náručí
  • Neplatičů DPH v registru přibývá geometrickou řadou