Mojmír Hampl: Pán měnových kurzů | E15.cz

Mojmír Hampl: Pán měnových kurzů

Mojmír Hampl: Pán měnových kurzů
21. října 2015 • 12:01
Oslabení kurzu koruny nad 27 Kč za euro bylo tím nejrozumnějším, co jsme mohli udělat, trvá na svém viceguvernér ČNB Mojmír Hampl. A nejlepším důkazem toho, že měnová politika funguje, je podle něj to, že se o ni lidé nezajímají o nic víc než třeba o dráty s vysokým napětím.

Umí množit peníze. A má rád českou korunu. Přesto ji neváhal na chvíli oslabit. Tento krok nekompromisně hájí, kudy chodí. Být advokátem měnových intervencí vyžaduje trpělivost, suverenitu i odvahu. Viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl se nebál postavit i Václavu Klausovi. „Právě od vás to beru jako poctu,“ odvětil exprezidentovi, když jej obvinil z arogance. „Mám tendenci silně hájit instituci, ve které pracuji, a kroky, které považuji za správné. I kdyby to mělo znamenat bolestivý konflikt, jsem tak nastavený,“ vysvětluje bankéř, který v ČNB začínal jako 23letý analytik, aby se tam pak v roce 2006 vrátil jako člen bankovní rady a později viceguvernér. To už měl zkušenosti ze studia v Británii i z práce pro Českou spořitelnu, Českou konsolidační agenturu a poradcování na Ministerstvu financí.

Nejlepší investice je prý do vzdělání. Do jakého byste vložil svoje peníze vy?

Nesmíte se nikdy ptát, co vám škola nebo vzdělávací program dá. To je ztracená investice. Vždycky se musíte ptát, co si z toho vezmu já? Takhle položeno je to návod na vzdělávací katastrofu.

Podobně ale přemýšlí hodně lidí. Čím to je?

Možná je větší problém strana poptávky. Tedy to, co studenti očekávali od systému. Když budu drsný, rozmach českých vysokých škol byl dán tím, že řada lidí poptávala titul, nikoli vzdělání. Systém v zásadě zafungoval tržně – můžete se zlobit na systém, že dal lidem to, co chtěli?

Máme více vysokoškoláků, stejně však málokdo chápe, co dělají centrální bankéři a proč.

To je pochopitelné. Nejlepší definice dobré měnové politiky je, že ji nikdo neřeší a nikdo na ni nemá názor. Když systém funguje, lidé se starají jen o to, jestli z bankomatu dostanou peníze, které si namačkali. Nemusejí znát techniku, podobně jako nikdo z nás není expertem na rozvod vysokého napětí a nerozumíme, jak cestuje proud z elektrárny domů, jen mačkáme spínač a chceme světlo. Když ale hrozí blackout, zajímá to všechny, každý je expert. Vysvětlení však není jednoduché.

Když jste na podzim 2013 oslabili kurz koruny k euru nad 27, odvraceli jste blackout?

Skutečně hrozilo riziko, že ekonomika spadne do deflace řeckého typu. Měli jsme pět minut na vysvětlení, že to není jen o jednom aspektu, že je tam tisíc různých věcí, které lidé za normálních okolností nemuseli řešit, protože mačkali tlačítka na bankomatu a vše fungovalo.

Tomu kroku ale nerozuměli ani občané, ani politici. Někteří, včetně prezidenta Zemana, se proti němu postavili.

Souhlasím. Reakce elity jsem ale čekal ještě ostřejší, protože je snadné hrát kartu proti centrální bance. Téměř mi připadalo divné, že více politiků nenapadlo, jak chytlavé téma to je. Možná jsme měli používat srozumitelnější jazyk, ale kdybychom mluvili jako naše politická elita, reputaci banky by to nesvědčilo.

Oslabování koruny vadilo i analytikům.

Vím, že většina lidí žije v konzervativním přesvědčení, že někde leží fixní množství peněz, které je něčím kryto. Jenomže ekonomové dobře vědí, že náš systém je postaven na penězích bez vnitřní hodnoty. Jedinou hodnotou je ochota lidí je akceptovat. To je ekonomie, lekce číslo 1. Když děláte měnové uvolnění, snažíte se, aby v systému bylo více peněz. Každé poskytnutí úvěru je vytvoření nových peněz, každé splacení úvěru je destrukce peněz. Bylo pro mě překvapení, že jsme i tuhle elementární věc museli vysvětlovat některým ekonomickým analytikům.

Asi ale chápete, že lidem vadilo, když jim centrální banka zdražila dovolenou i zboží?

Každý systematický pokles cen je na první pohled paráda, každý má pocit, že on na tom vydělává, ale nevidí, že ostatní ztrácejí. Systematická deflace je ovšem ztráta pro všechny. Každý má pocit, že z toho ještě něco dostane, a neuvědomuje si, že bude muset také klesnout jeho plat či důchod. Je těžké superkonzervativní populaci vysvětlit, že deflace je špatně.

Co zatím intervence přinesly?

Pomohli jsme ekonomice zpátky na nohy. V roce 2013 nás mnozí kritizovali a prognózovali, že snížíme kupní sílu obyvatelstva, všechno se zdraží, nikdo nebude nic kupovat, dojde k útlumu domácí poptávky a naprostému potlačení investic. Že je to poslední rána ekonomice. Nic z toho se nestalo. Vysvětlovali jsme, že se naopak snažíme o uvolnění, abychom dodali impulz a více peněz. Je to stejné jako snižování úrokových sazeb, což jsme do té doby pravidelně dělali od roku 2008 až na technickou nulu, což nikdy nikdo nekritizoval. Odpovídali jsme, že do roka se ukáže. A stalo se – nejsilnější obrat v domácí poptávce, jaký jsme kdy zaznamenali, nejrychlejší nárůst exportu, obrat v HDP. To vše zároveň za nejnižší inflace, jaká tady byla za posledních deset let.

Takže dobré časy se vracejí?

Ekonomika se zlepšuje. A nikoli proto, že se otočil vývoj v zahraničí. To, že jsme v EU postoupili z konce pelotonu na jeho začátek, vypovídá něco o nás jako o jezdci, ne o zbytku závodníků. My jsme předjeli ty ostatní. Dokonce Německo, jako tahoun Evropy, se po roce 2013 vyvíjelo hůře, než jsme očekávali. Měnové uvolnění podle našich dat nejvýznamněji přispělo k obratu ekonomiky; naše analýzy, a nikdo mi zatím neukázal lepší, ukazují, že náš posun z pozice posledního běžce pelotonu v EU na jeho začátek byl z více než padesáti procent dán právě měnovou politikou.

Co táhne naši ekonomiku vzhůru?

Všechny složky domácí poptávky přispívají k tomu, že míříme na špici Evropy. Podniky doma konečně investují. Stejně i export je silnější. Růst stojí na domácnostech, firmách, kontinuální vládní politice a uvolněných měnových podmínkách, které nastavila ČNB.

Relativně dobrá čísla exportu byla ale i před rokem 2013.

Tehdy jsme ale neměli silnou domácí poptávku. My Češi jsme se tenkrát rozhodli, že nebudeme utrácet, nebudeme kupovat, firmy nechtěly investovat a všichni se chystali na příchod katastrofy, kterou jsme si tím vlastně způsobili sami.

Teď se analytici vyjadřují, že byste už měli intervence zastavit právě proto, že ekonomika se dostává do formy.

Ale to říkají titíž, kteří se tehdy mýlili! Smysl toho, co dlouhodobě děláme, je udržovat cenovou stabilitu. Koncept cenové stability je postavený na tom, že tělo, nazveme-li tak ekonomiku, potřebuje mít optimální teplotu – řekněme 37 stupňů. Aby se nepřehřívala – netrpěla vysokou inflací, ani nepodchlazovala – netrpěla deflací, protože obojí vede k vážným poruchám organismu nebo ke smrti. Ve světě, se kterým se chceme srovnávat, definuje cenovou stabilitu zhruba dvouprocentní inflace.

Teď je inflace zhruba půlprocentní.

My jsme se od toho podzimu 2013 ještě k optimální teplotě nepřiblížili. Jsme pořád trochu podchlazení.

Takže kurz koruny za euro ještě minimálně rok neklesne pod 27?

Prakticky si neumíme v této instituci představit, že bychom z toho závazku mohli slevit dříve než ve druhé polovině roku 2016. Pořád jsme ten podchlazený pacient.

Budete čekat i na to, až lidem porostou příjmy podobným tempem jako před rokem 2008?

Co se stane na konci roku 2016 nebo ve chvíli, kdy intervence ČNB skončí?

V zásadě se nemusí stát až tak moc. Měli bychom mít přiměřenou jistotu, že můžeme zvýšit úrokové sazby nebo si dovolit silnější kurz. Pokud bude načasování nejlepší možné, tak by mělo být vše maximálně hladké.

Ve vztahu k euru rozlišujete dva tábory – euromilce a eurorealisty. Vy jste v tom druhém, že?

Já jsem zástupce České národní banky, která dělá měnovou politiku dlouhodobě a velmi úspěšně. Bez holedbání – měnová politika v naší novodobé historii nebyla nikdy problém této země. A když tomuhle silně věřím a mám na to podpůrná data a pracuju v této instituci, tak nevím, proč bych měl očekávat, že to bude dělat někdo jiný z jiného města a místa lépe. To, že neexistuje veřejná debata k tomuto tématu, znamená, že si totéž implicitně myslí i většina populace.

Průzkumy dlouhodobě ukazují, že zhruba 70 % Čechů euro nechce. A politická debata o přijetí eura se zdá být mrtvá. Proč si nechceme nechat vzít korunu?

U nás nikdy nebylo zvykem půjčovat si, ukládat a spořit v cizí měně. Češi jsou peněžně konzervativní. Jsou němečtější než Němci. Ti museli nejdřív zažít hyperinflaci, aby pochopili, že je špatná. Češi tohle ve svém DNA mají úplně přirozeně, přestože cenovou nestabilitu nezažili.

Jsou Češi v odmítání eura výjimeční?

Dlouhodobě máme největší podíl odpůrců mezi zeměmi, které nemají na zavedení eura výjimku. Máme jich víc než Švédsko, které už jednou euro odmítlo v referendu. Společná měna obecně moc oblíbená není. Nejsme ale asi tak daleko jako v Británii, kde dokonce psali, že je tam euro jen o málo populárnější než ebola. Ale v zemích, kde se už platí eurem, je obvyklé pravidlo, že lidi nechtějí měnit status quo. Pokud není nějaká katastrofa a nejsou tak dramaticky nespokojení, že by hledali alternativy. A i když dnes společná kazajka jednotné evropské měnové politiky některé země vlastně ničí, jejich obyvatelé paradoxně přesto nechtějí žádné změny, chtějí, aby se to vyřešilo jinak, na úkor někoho jiného, aby to zaplatil někdo jiný, ale měnu měnit nechtějí.

Co se podle vás stane s eurem v návaznosti na vývoj v Řecku?

Politické síly, které drží euro pohromadě, jsou tak silné, že je možné dělat i nepředstavitelné věci, například tři velké balíčky pro Řecko, které dlouhodobě vlastně zvýší jeho dluh. To jasně říká, že vnitřní síly uvnitř eurozóny jsou obrovsky silné, pevné a dlouhodobé. Nemyslím, že euro skončí. Rozhodně ne tím, že by ho opustili slabší – ti nemají motivaci odcházet. Kdyby někdy někdo měl tendenci odcházet z měnové zóny, tak ti nejsilnější, které to obvykle stojí nejvíc a kteří nevidí perspektivu. Umíte si představit, že by Německo se svou poválečnou historií přišlo a řeklo, že opouští euro?

Hlasy kritizující aktuální vývoj v EU i v eurozóně jsou ale stále silnější.

Hlavní ideologie – tzv. integrační proud – nemá reálnou politickou alternativu. Přesvědčení, že všechno vyřešíme hlubší integrací, je víra, silný pud, který nás táhne. Pokud byste ji chtěli nahradit, budete muset přijít s jinou, minimálně stejně silnou vírou, budete muset přivést jiného Boha. Když šli misionáři do Jižní Ameriky učit místní, aby opustili svá polyteistická náboženství a přijali Krista, museli místo jejich bohů nabídnout jiného Boha. Jaký je alternativní Bůh k víře v evropskou integraci? To je celý ten problém. Není tu reálná alternativa. Buď věříte, nebo jste heretik, odpadlík od víry v integraci. Tato víra je nyní silnější o 86 miliard eur pro Řecko, které jsou navíc z cizích kapes.

Autor: Barbora Petrová
 

businessinfo.cz

  • Česká firma vyvinula unikátní metodu pomáhající rozkládat plasty, uplatnění najde v Číně
  • Na solárním boomu v Česku vyrostlo množství firem. Teď hledají příležitost v zahraničí
  • Chile: Exportéry láká trh s otevřenou náručí
  • Neplatičů DPH v registru přibývá geometrickou řadou