Města, kde je zakázáno umírat

Města, kde je zakázáno umírat

8.10.2015 5:00   V Sellii, středověkém městečku situovaném na úpatí hory téměř u špičky italské "holínky", žije 537 lidí. V 60. letech to bylo třikrát tolik a většině obyvatel je nyní přes 65 let. Středověkou příchuť mají i místní předpisy. Starosta Davide Zicchinella v reakci na demografickou krizi podepsal výnos, který výslovně zakazuje "onemocnět na území obce" a praví se v něm, že "umřít je zakázáno".

Ti, kteří by se snad sobecky vzpouzeli podřídit se výnosu a docházet v souladu s ním na pravidelné lékařské kontroly, budou platit pokutu deset eur ročně (270 Kč).

„Umírání bych nemohl zakázat přímo zákonem,“ řekl Zicchinella, povoláním dětský lékař. „Zákonem není možné přikázat nemožné. Mým záměrem je bojovat proti smrti,“ vysvětluje. Tisku pak řekl, že výnos radnice není vtipem, ale je míněn vážně. „Sellia, podobně jako mnoho dalších měst v jižní Itálii, je ohrožena úbytkem populace. Ti, kteří se o sebe nestarají, nebo ti, kteří mají zdraví ohrožující zvyky, budou potrestáni vyššími daněmi,“ cituje starostu britský list The Guardian.

Sellia není prvním městem na světě, které postavilo umírání mimo zákon. Ve skutečnosti není ani v první pětce. Stejné opatření v posledních letech bylo zavedeno v Cugnaux (2007) a Sarpourenx (2008) ve Francii, v Biritiba Mirim v Brazílii (2005), Lanjarónu ve Španělsku (1999) a ve městě Falciano del Massico (2012), které je rovněž v Itálii. Ve všech citovaných případech byl příčinou nedostatek místa na hřbitově, což přimělo místní radnice k tak zoufalému kroku.

„Měli jsme velký problém,“ vzpomíná Philippe Guérin, který byl v té době starostou Cugnaux, nacházejícího se poblíž Toulouse. Guérin chtěl nechat vybudovat nový hřbitov na nevyužitém pozemku u místního letiště, ale od prefektury nedostal povolení. To mu přišlo absurdní i vzhledem k tomu, že pozemek byl v jednu dobu určen ke stavbě supermarketu.

„Mluvil jsem s mnoha lidmi,“ říká Guérin. „Snažil jsem se dohodnout si schůzku s prefektem. Poslal jsem dopis ministrovi vnitra. Bez úspěchu. Takže jsme byli trochu frustrovaní a řekli jsme si: tak dobrá, protože je naprosto stupidní, že povolili supermarket a ne hřbitov, tak musíme zakázat lidem umírat.“

Tu a tam byl trest za umírání myšlen vážně. V Británii byla do roku 1961 trestná sebevražda, a na některých místech stále je. Pro lidi, kteří zemřeli, je to samozřejmě bezvýznamné, ale lidi, kteří sebevraždu nedokonají, bývají občas potrestáni. Malajsijský trestní zákoník například říká, že kdo se pokusí spáchat sebevraždu, bude potrestán ročním vězením, pokutou nebo kombinací obojího.

Někde zase bylo zakázáno umírat na konkrétních místech. V pátém století před naším letopočtem řecký historik Thúkydidés zaznamenal, že umírání (a také rození) je kvůli uspokojení bohů zapovězeno na posvátném ostrově Délos. „Všechny hroby těch, kteří na Délu už zemřeli, byly vykopány,“ napsal Thúkydidés. Na ostrově bylo zakázáno umírat a rodit a všichni, kteří se ocitli na prahu smrti či byli těsně před porodem, byli převezeni jinam.

Podobné opatření bylo zavedeno i na japonském ostrově Icukušima, který je pro šintoisty posvátný. Zde bylo umírání a rození zakázáno do roku 1868 a dosud zde nejsou žádné hřbitovy ani porodnice. Délos i Icukušima jsou naštěstí jen malé ostrovy a leží v blízkosti „vhodnější“ země, takže požadavkům božstva šlo snadno vyhovět.

V Longyearbyenu na norských Špicberkách bylo umírání zakázáno do roku 1950. Místní úřady totiž zjistily, že těla pohřbená na místním hřbitově se kvůli velkému chladu nerozkládají. Koneckonců živé viry španělské chřipky, která způsobila v roce 1918 pandemii, byly objeveny v některých tělech právě zde. Umírající jsou v Longyearbyenu i dnes přepravováni na pevninu.

Takže proč malá města zakazují umírání? Odpověď je jednoduchá, i když je to ta, kterou nechceme slyšet. Když Guérin a jeho kolegové dopsali nový výnos, jako první poslali kopii médiím. Výnos byl samozřejmě brzy prohlášen za nezákonný, ale zabral. „Měli jsme tu média z Francie, Švýcarska, Španělska, Itálie, Belgie. Dával jsem rozhovor japonské televizi. A o tři měsíce později jsem dostal dopis od prefekta. Povoloval v něm hřbitov.“

„Zákaz smrti“ je tak zkrátka obdobou kalendáře s nahotinkami. Má přitáhnout pozornost k případu. V Sellii se na zdravotní prohlídku přihlásilo 100 lidí a kdo ví - možná, že jednomu či dvěma zachránila život. Pokud jde o Cugnaux, ten stále nový hřbitov nemá. „Bude otevřen za několik let. Ve Francii všechno trochu trvá,“ uzavírá Guérin.

Autor: ČTK/The Guardian
Mobilní web