Historie padělatelství: Od holení mincí po moderní tiskové metody | E15.cz

Historie padělatelství: Od holení mincí po moderní tiskové metody

6. listopadu 2016 • 06:00

Historie platidel je zároveň historií jejich padělání. Falšování čehokoli, co bylo a je možné využít jako směnný prostředek a měřítko hodnot, bylo v historii lidstva zavrženíhodným, ale často používaným prostředkem k obohacení.

Nebyli toho ušetřeni ani jihoameričtí indiáni, kteří místo peněz používali mušle. Byly to mušle různých velikostí a barev, přičemž ty nejobyčejnější, jakési tamější drobné, měly barvu bílou. Evropský kolonizátor je při obchodování s indiány pochopitelně nabarvil, a tak znásobil jejich hodnotu. Od chvíle, kdy začaly být používány peníze, objevili se i specializovaní penězokazi a padělatelé. Ten, kdo peníze vydával, je také musel chránit. Nejdříve ovšem bylo nutné udělat platidlo takové, aby šlo co nejhůře napodobit a odhalit falešné kousky. Samozřejmě že pak bylo ještě nutné chytit samotného pachatele a dokázat, že je tím, kdo paděláním narušuje stabilitu hospodářského systému. Tresty měly být odstrašující.

Penězokaz na čtvrtky

Nejjednodušší bylo kovové mince z drahých kovů trošku přibrousit, přistřihnout a pustit dále do oběhu. To se snažili například v Anglii dělat ještě v 17. století manželé Thomas a Anny Rogersovi. Bohužel neměli na paměti, že v zemi platí Treason Act z roku 1351, který stavěl padělání peněz na roveň královraždy. Za čtyřicet kusů ořezaných stříbrných mincí byl muž rozčtvrcen a jeho manželka upálena. Příběh manželské dvojice byl také jednou z příčin, proč slavný přírodovědec Isaac Newton po svém jmenování do čela královské mincovny v roce 1696 zavedl vroubkované okraje mincí, které v praxi ořezávání okrajů zabránily.

Rockefellerové: Svět patří nám

Méně nápadné bylo pozměnit obsah drahého kovu v minci, popřípadě ji vyrazit například z mědi a pak postříbřit či pozlatit. Není neobvyklé pak nalézt třeba minci ze starého Řecka, která je naštípnutá, protože její nabyvatel chtěl zjistit, z čeho vlastně je. I když i dnes se občas zákon setká s padělanými mincemi, daleko zajímavější z hlediska finančního efektu jsou bankovky. Jejich padělání je svým způsobem umění, protože překonat všechny nástrahy, které jejich emitent pro podvodníky připravil, vyžaduje opravdu všestranného profesionála.

Dolar lepší dolaru

Ne všichni padělatelé jimi jsou. Odborníci hodnotí odhalené padělky podle pětibodové stupnice, kdy pětkou jako ve škole se oceňuje lehce rozeznatelný neumělý padělek a jedničkou pak padělek velmi nebezpečný, který se téměř neliší od originálu. Zajímavou bankovkou z tohoto hlediska byla svého času ta stodolarová, která se objevovala od konce roku 1980 zhruba do roku 2000 a kvůli kvalitě byla označována jako superdolar, protože v některých kvalitativních parametrech předčila originál. Spojené státy nikdy nezjistily, kdo superdolar dal do oběhu.

Don Corleone, Rocky nebo Alžběta II.? Britská maskérka se promění v kohokoliv na světě

Některé poznatky vedly k teorii, že jej tiskla severokorejská tiskárna a do oběhu se bankovky dostávaly přes severokorejské velvyslanectví v Moskvě, přes kterou dál do světa většinou cestovali severokorejští diplomaté a zde před dalším putováním fasovali diety ve valutách. Superdolar se také většinou nacházel v Asii, kde byla americká měna dlouho pokládána za dobrou a stabilní investici. Tento případ vedl k tomu, že dolarové bankovky této hodnoty (a nejen ty) byly opatřeny dalšími sofistikovanějšími ochrannými prvky.

Ušpinit, vyprat

Ochranných prvků na bankovkách je neuvěřitelné množství a o mnoha z nich nemáme ani tušení. Dělí se do skupin na ty, které jsou určeny veřejnosti k prvotní orientaci, ty pro odborníky a ve třetí skupině jsou pak prvky, které rozezná specializované zařízení. Základním kamenem ochrany bankovek je papír. Musí vyhovět nárokům na pevnost, odolnost a zároveň nesmí být lehce napodobitelný. Když se za druhé světové války snažilo nacistické Německo destabilizovat britské hospodářství a vydávalo miliony falešných liber, mělo nejdříve problémy právě s papírem. Odborník pozná v ruce jeho kvalitu a rozezná i zvuk, jenž bankovka vydává při tom, když ji v ruce zmačkáme a opět vyrovnáme. Němci věděli, z čeho Britové papír dělají – z tureckého lnu a bavlněných hadrů. Díky chemickému rozboru věděli poměr všech surovin, a tak si papír vyrobili, jenže to jaksi nebylo ono.

Podívejte se na stovku unikátních snímků ze zákulisí natáčení Hvězdných válek

Pak se přišlo na to, že bavlněná látka, kterou Němci přidávali, je nová, kdežto Britové dávali použitou. Proto bavlna putovala do továren a dílen, kde se s ní utíralo kdeco. Pak byly hadry vyprány, udělal se z nich papír a ejhle, to bylo to pravé. To ale není všechno, papír na bankovky má značky, které uvidíme proti světlu, vodoznak. Je jich opět několik druhů a kombinují zeslabení a zesílení papíru tak, aby vytvořil v protisvětle příslušný obrazec. Do papíru bývají také přimíchána různá vlákna či zapracovány částečky jiného materiálu, které způsobí, že je citlivý na různé chemikálie, či dokonce elektrický proud a navíc světélkuje pod zdrojem UV světla. Podobné vlastnosti může mít i tiskový inkoust.

Perokresba

I laikovi je jasné, že bankovky se tisknou. Ovšem případ Emanuela Ningera, který se přistěhoval do USA v roce 1876 z Německa, je zcela unikátní. Tento písmomalíř totiž dolary kreslil. Pustil se do padělání padesáti- a stodolarových bankovek a titěrnou práci zvládal tak dokonale, že byl odhalen jen díky náhodě. Vykreslil každý detail dokonale, dokonce napodobil i drobná různobarevná vlákna, která obsahoval papír na pravých bankovkách. Práce to byla úmorná, a tak se mu podařilo „nakreslit“ jen pět šest bankovek měsíčně. Při tehdejší hodnotě dolaru by mu to i tak stačilo k slušnému životu, kdyby si jednoho dne nezašel do baru a neodložil při placení láhve vína svoji bankovku na pult, kde bylo cosi rozlitého. Barmanovi najednou zůstal na prstech rozpuštěný inkoust, nelenil a zavolal policii.

Nevěstinec v Bangladéši. Peklo zaznamenané objektivem fotoaparátu

Ninger byl zatčen po čtrnácti letech pilné práce, a i když za propuštění demonstrovali jeho příznivci s poukazem na to, že je to spíš umělec než padělatel, byl odsouzen k šesti letům vězení. Zastánci měli svým způsobem pravdu. Dnes dokážou sběratelé za jeho bankovky zaplatit sumu mnohonásobně větší, a přestože i po letech je přechovávání padělků trestné, čile se s nimi obchoduje. Z původních více než tří set kusů se jich zachovalo údajně asi osmdesát.

Padělatel za Lincolna

Tisk je jednou z nejlepších ochran proti padělání. Není použita jen jedna technika tisku, ale kombinují se různé s odlišnými technologickými postupy. Vznikají pak zajímavé a snadno rozeznatelné efekty, jako je ten takzvaně sklopný, který díky hlubotisku a plasticitě tisku při určitém úhlu osvětlení a pohledu vyjeví skrytý obrazec. Je to i soutisková značka, která vznikne při současném tisku obou stran bankovky, přičemž na každé straně je jen jedna část značky, teprve při prohlížení skrz se objeví celá s přesně navazujícími linkami.

Uzavření české restaurace v Nebrasce vyvolalo pozdvižení. Na poslední jídlo čekaly stovky lidí

Jak je cenná práce zkušeného tiskaře/ padělatele, dokazuje příběh Bena Boyda a jeho party z roku 1876. Boyd byl skvělý rytec, který vyrobil desky pro tisk amerických dolarů, a jeho společníci si spolu s ním mohli užívat života plnými doušky. Shodou náhod však byl Boyd zatčen. Členy své party sice neudal, ale každá tisková deska se časem opotřebuje. Vysoký standard si bez Boydovy práce gang nemohl udržet, a tak se rozhodl geniálního rytce vysvobodit z vězení. Našel si k tomu poněkud makabrózní provedení. Měli v plánu ukrást ostatky Abrahama Lincolna a vyměnit je za svého kumpána a dvě stě tisíc dolarů navíc… Než stačili pozůstatky slavného prezidenta USA exhumovat, dopadla je policie a Boyd si své musel odsedět.

Konec majitele Angoly

Nejproslulejší padělatelé se však nespoléhali jenom na své schopnosti, ale dokázali využít možnosti, které jim poskytoval sám obchod. Třeba Portugalec Alves dos Reis si uvědomil, že na padělky peněz se dá přijít, kdežto padělané dokumenty, na jejichž základě si nechá vytisknout „pravé“ peníze, hned tak někdo neodhalí. Napomáhalo mu i to, že Portugalsko svoji vlastní tiskárnu cenin nemělo, escudos tak tisklo v Nizozemsku a zároveň pak ovládalo obrovské území dnešní Angoly v Africe, kde se nové bankovky dalo lépe udat. Alves dos Reis vystupoval jako zástupce Banco de Portugal a z této pozice si zcela legitimně objednal tisk escudos. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak se to napíše.

Bugatti postavilo exkluzivní jachtu s cenou od 54 milionů korun

Svůj plán začal uskutečňovat Alves dos Reis v roce 1924 a jeho provedení se někdy podobalo tanci mezi vejci. Získal si známé mezi diplomaty a obchodníky několika zemí – Nizozemska, kde chtěl tisknout, i Anglie, sídla tiskařské firmy, která měla dodat tiskařské desky. Veškerá jednání pak podmiňoval slibem naprosté mlčenlivosti, aby nebyly vyvolány nežádoucí spekulace ohledně emise většího množství nových bankovek. Nezaplavil však s nimi trh, ale pomalu je pral v menších obchodech, až si mohl v Angole založit vlastní banku a začít investovat ve velkém. Byl tu oslavován jako místní Cecil Rhodes, britský podnikatel, po němž byla pojmenována Rhodesie… S jídlem ovšem roste chuť a konec Reisova podnikání představoval nákup podílu v samotné Banco de Portugal. Kontrola odhalila nově vytištěné bankovky a teprve osmadvacetiletý podnikavý muž šel před soud. Pět let kličkoval a naznačoval souvislosti z vysoké politiky. Nakonec byla jeho snaha oceněna dvaceti lety vězení.

Kozel zahradníkem

Že takové transakce nejsou dnes možné? Omyl. Dosvědčuje to příběh Kanaďana jménem Frank Bourassa, kterého nikdy nebavila škola ani práce, zato skvěle rozuměl obchodu, pokud možno nelegálnímu, protože ten měl vyšší výnos. Už ve dvanácti jako prostředník prodával kradené luxusní oblečení svým vrstevníkům, ale ve škole přišli na to, odkud má stovky dolarů, a byl z ní vyloučen. Bourassa šel dělat automechanika, což byla slušná zástěrka za obchod s kradenými autodíly i vozy. Pustil se i do výroby, ale ani dvacet hodin práce denně nepřinášelo zisk, jenž by odpovídal jeho představám. Ty mohl splnit jen tisk vlastních peněz a Frank se rozhodl pro dolary. Potřeboval k tomu speciální papír a naivního dodavatele našel v Německu. Papír měl posloužit k tisku cenných papírů a Bourassovi se podařilo výrobce přesvědčit, aby papír opatřil i bezpečnostním proužkem s nápisem USA Twenty. Chtěl i tvář prezidenta Jacksona, ale to už mu neprošlo, zato v jedné polské tiskárně vůči tomu neměli námitek.

Tatra v nové době: Supersport, limuzína i největší české vozidlo

Papír tedy měl, kvalitní tiskárnu a počítač s příslušným softwarem už pořídil snadněji. V roce 2009 začal tisknout. Padělky však neutrácel sám, ale prodával je se slušnou slevou jiným zájemcům. Padělky byly kvalitní a odbyt šel nahoru. Kámen úrazu však byl v tom, že v řadách jednoho gangu, který patřil k zákazníkům, byl i tajný policista. Bourassa byl zatčen a hrozilo mu pěkných pár desítek let i vydání do USA. Padělatel však zahrál vabank. Vzhledem k tomu, že při samotném předávání falešných peněz nebyl zadržen, mohl odejít z vazby na kauci. Během soudu v roce 2013 pak dal přes svého právníka najevo, že má ještě ukryty stovky milionů dolarů a v případě, že bude odsouzen, pustí je do oběhu. Výsledkem dohody pak byla jen tučnější pokuta za nedovolené držení zbraně a přechovávání drog. Dnes Frank Bourassa vede konzultační firmu, s níž pomáhá vládním institucím i nadnárodním společnostem v boji proti padělkům a padělatelům.

Motýli, plast a čipy

Říká se, že zelená barva amerických dolarů, která pouštěla a zanechávala zelené stopy na rukách i oblečení, byla vyrobena s využitím miniaturních destiček z motýlích křídel. Právě tento hmyz by mohl být novou nadějí v nepřetržitém zápase proti padělatelům. Fotonické struktury na křídlech některých motýlů hrají všemi barvami podle úhlu pohledu a vlnové délky dopadajícího světla. Podařilo se je nyní vyrobit uměle, takže motýlům vyhubení nehrozí. Jinou možností je využití mikročipů, které v sobě ponesou mnohomístné identifikační číslo zadané emisní bankou a čitelné jedině ve speciálním zařízení.

Z deníku Emmy Vos aneb Veteránem z Pekingu do Paříže za 36 dní

To je ovšem budoucnost – v současnosti se osvědčuje k tisku bankovek místo papíru polymer, konkrétně dvouose orientovaný polypropylen. Může být potištěný nebo i průsvitný a dají se na něm vytvořit daleko výraznější a trvanlivější hmatové prvky, které umožní hodnotu bankovky lépe rozeznat nejen nevidomým. Vývojem se jako první začala zabývat Austrálie v sedmdesátých letech minulého století a dnes její plastové bankovky patří k nejlepším. Ty už dnes využívají tři desítky států na celém světě včetně třeba Rumunska. Tou poslední, která spatřila světlo světa letos v září, je anglická v hodnotě pěti liber s portrétem sira Winstona Churchilla a na příští rok se chystá emise bankovky desetilibrové, jejíž tváří bude tentokrát Jane Austenová.

Autor: Ivan Verner
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!