Esej: My všichni školou šílení | E15.cz

Esej: My všichni školou šílení

Esej: My všichni školou šílení
Ilustrační foto
• 
ZDROJ: Profimedia.cz
18. června 2015 • 05:00
Co měli Platón, jezuité a Rousseau společného? Autoři děl, která jsou základem filozofie vzdělávání, měli jasno v tom, že musejí vycházet ze selského rozumu. Přístup rodičů ke vzdělání se ovšem dnes řídí něčím jiným. Panikou. Píše pro ZEN naše londýnská dopisovatelka a kdysi ambiciózní vzdělavatelka svých dětí Anastázie Harrisová.

Ambiciózní rodiče nejsou ničím novým. Vezměte si mého otce. Narodil se v Nesvačilech, do chalupy s jednou krávou. Ve dvacátých letech minulého století ho máti protlačila, aby nejenom ministroval, vysmlouvala mu pravidelný přístup na faru. Od církve si slibovala, že nadanému synovi zajistí výjimečné vzdělání. Když se synek nekrěsťanským praktikám místních vyznavačů Ježíše vzepřel, rodina si pak utrhovala od huby: Jenda coby jediný z vesnice běhal do Bystřice, aby stihl vlak do Benešova, do třídy gymnázia. Propracovat se k vysokoškolskému vzdělání bylo otázkou privilegia; zajistit ho synovi nemajetných se neobešlo bez materiálních obětí. A hlavně: bez mimořádné vervy, otrlosti a nasazení by ho student nedosáhl.

Právě verva (nebo anglicky „drive“) je něco, co řadě studentů ze slušně zaopatřených stavovských rodin chybí. Když k nám na chalupu přijedou hosté, rozprostřu na dlouhý masivní stůl původně bílý ubrus a nechám je tužkou na něj napsat vzkaz. Když odjedou, tak ho pak vyšiju natrvalo. Tentokrát jsme debatovali o tom, jak jsou naši potomci ve srovnání s asijskými a latinsko-americkými vrstevníky laxní, jako by ani nemuseli o svou budoucnost usilovat; znepokojivě mají sklon chovat se, jako by byli za vodou.

„Let the panic begin!“ je nápis, který po této diskusi s kamarády z Washingtonu zbyl. Jako my, mají štěstí – dvě zdravé inteligentní děti. Ale jak děti dospívají, najednou je vidět, že jim chybí ambice. Materiálně i emocionálně pohodlný život, který jim rodiče zajistili, vede k pohodlnosti celkové. A západní rodiče, kteří sledují vzestup asijské střední třídy, se přitom třesou v panice jako čerstvě vyklopený rosol. V noci je budí statistiky, které dokládají, že moderní technologie dosud nepředstavitelným způsobem rozšíří řady armády chudých a de facto postupně vyeliminují střední třídu. Nervózně nahlížíme do pokoje, kde náš teenager – do noci obličej ozářený displejem počítače nebo mobilu – žije vlastním virtuálním životem. Mladí si sice mezi sebou vyměňují vtípky typu „dříve se člověk učil čínsky, aby šéfoval, teď se učí, aby rozuměl svému čínskému šéfovi…“, ale pořád žijí v očekávání, že jeho nebo její život se bude vyvíjet jako dosud – bezstarostně, že automaticky dospějí k slušnému zaopatření.

Nejhustší matka

Kdyby se do hry nevmísila ambiciózní kubánská učitelka hudby (vyškolená sovětskými muzikology), moje dcera by hrála piano jenom pro radost. Nepřibývaly by jí v šuplíku oficiální certifikáty královské hudební školy a naši sousedi by netrpěli roky přehráváním dvou stejných skladeb, dokud nedosáhnou koncertní virtuozity. Zatímco já přistupuji k výchově bezcílně (rovněž vždy zvyklá na středostavovské privilegium), Kubánka vnutila mé dceři přístup praktický, který jí prostřednictvím postupující kvalifikace umožní – v případě potřeby – dávat hodiny. Přesně tak přistupuje k výchově svých dětí; žene ji vlastní zkušenost – strach z bídy. A její přístup je dnes vlastní nejméně miliardě dalších rodičů.

Oriel College, OxfordOriel College, OxfordAutor: Profimedia.cz

Ale než propadnete trudnomyslnosti, nabídnu úplně jinou historku. Když mluvíte s indickým dítětem, které se učí jako o život, aby se dostalo na medicínu, není neobvyklé, že řekne: „Nesnáším krev.“ Doktorské povolání je důležité z pohledu rodiny. Přání, sklony, talent dítěte s tím nemá co dělat. Což je taky riskantní přístup a často osvědčená cesta k velkému životnímu průseru.

A další příklad pro útěchu „lážo plážo“ rodičů, kteří mají strach, že dítě víc netlačí: V roce 2013 v Oxfordu během tří měsíců zaznamenali dvě sebevraždy studentů. Ukázalo se, že ve stejnou dobu nejméně jeden další student odešel, protože měl strach, že si jinak vezme život. Důvod je stejný: studenti se dostanou do nesnesitelného stresu, věhlasná škola jim nařídí, ať si dají zdravotní pauzu, studenti se s neúspěchem nejsou s to vyrovnat…

Tragickému konci (do kterého počítám daleko častější případy vážných a vleklých onemocnění) předcházejí roky soustavného, neúprosného študýrování. Například v Anglii to nikdo nahlas nepřizná, ale drtivá většina rodičů ze střední třídy a výš touží po tom mít dítě, které se dá uplacírovat v Oxbridge (přezdívka pro Oxford a Cambridge), popřípadě v jedné z univerzit Russell Group (zastřešení dalších nejprestižnějších univerzit). Proto je oblast specializovaného doučování – které má pomoci studentům propracovat se do prestižních škol – tím nejrychleji rostoucím odvětvím. Rodiče utrácejí fantasmagorické sumy za „doškolování“ dětí. Mnohým to pomůže. Problém je, když se tak dítě uměle protlačí na školu, na jejíž tempo pak nestačí. Existuje řada studií, které potvrzují, že pro profesionální úspěch dítěte je lepší, když si připadá, že patří k těm nejlepším (na průměrné škole), než když se každodenně cítí jako jeden z nejhorších na elitní instituci.

Problém je, že už jenom vyslovení jména prestižní vzdělávací instituce v souvislosti s vlastním potomkem poskytuje člověku pocit zadostiučinění, jako by on sám vyšplhal Everest za výjimečně nepříznivého počasí.

Známý při každém setkání na otázku, jak se má, začal o tom, jak jeho dcera úspěšně studuje na Sorbonně. Právem si jako rodič připadal v záviděníhodné situaci. Absolventka veleznámé školy pokračovala pak ve Francii oslnivou kariérou, sňatkem a mateřstvím. Jenomže pro Češku (a stejně by to bylo pro Angličanku nebo Američanku) nebylo možné (bez toho, že by sklouzla do ničivé deprese) přijmout instituci milenky, kterou francouzská elita pořád ještě považuje za nutné zlo a samozřejmou součást privilegovaného manželství. Otec Sorbonnu už víc nezmiňuje, frankofilství pustilo jeho i dceru.

Cambridge UniversityCambridge UniversityAutor: Profimedia.cz

Na jejich obranu je třeba říct, že netušili, do čeho se pouštějí. Naproti tomu matka někdejší Kate Middletonové přesně věděla, kam míří. Její zacílenost a posedlost královskou kariérou (stejně jako její úspěch) je neuvěřitelná. Nejenomže poslala dceru na studia na školu, kde se musela potkat s princem; jakmile se ukázalo, kde nástupník trůnu tráví prázdniny, madam Middletonová poslala Kate o tři měsíce později na stejné místo, aby si měli o čem povídat! Za zmínku ale stojí fakt, že více než devadesát procent britské veřejnosti „princeznovství“ Kate nezávidí. A pokud matka ani dcera na své trnité cestě k vysněnému cíli nepropadaly smrtelně vážným pochybám (jestli všechna ta umanutost stojí za to), musejí být nepříčetné. Obě.

Educare volare...

Anglické slovo education pochází z latinského educare, jehož mínění znamená – pozvedávat. Cítit se pozvednut, protože vám učitel ukázal něco nového, je povznášející pocit, ze kterého naskakuje člověku slastí husí kůže – určitě už od rozbřesku věků.

A nemusí jít jenom o intelektuální pozvedávání. Mladý tesař mi v klášteře ukazoval svou práci při opravě nosných trámů chrámové lodi a každou chvíli se odvolával na svého mistra stavitele, jako se věřící odvolává na obdivovaného kněze: „Každý den se od něj něco nového naučím.“

A to mě přivádí k tomu, jak náš krátký elektronický věk znásobil emocionální hodnotu ruční práce. Londýn je najednou nečekaně plný mikrodílen, ve kterých se intelektuální zaměstnanci nadšeně přeškolují na manuální a vyrábějí vlastní věci s tím, že jim to nepřináší zisk, ale obrovské zadostiučinění.

Tím se dostávám k „efemérní“ části vzdělání – k hodnotám. Jedna studentka elitní anglické univerzity (New College of Humanities) mi popisovala, jak se cítí dezorientovaná: „V Moskvě jsem přesně věděla, co je důležité: peníze. Přišla jsem studovat do Londýna jednoduše proto, abych si mohla pak říct o co nejvyšší plat. A tady jsem najednou potkala lidi, kteří se na svět dívají úplně jinak; už si nejsem jistá tím, co je důležité… Mám pocit, že začínám úplně od začátku.“

Sorbonne UniversitySorbonne UniversityAutor: Profimedia.cz

Ustavičným stěhováním jsem byla nucena zevrubně se seznámit s deseti různými školami na dvou kontinentech. Naučila jsem se následující: i když měla škola famózní reputaci, a já z ní měla blbý pocit, vyklubala se z toho – pro moje dítě – blbá škola. Když se nám oběma líbila (přesto, že podle oficiálního hodnocení byla slabá), ukázalo se, že pro moje dítě byla dobrá.

A tím jsem zpátky u Platóna a jezuitů: Filozofie vzdělání není nic víc než uplatnění zdravého rozumu. Z mnoha nejrůznějších důvodů je selský rozum to poslední, čeho se většina z nás v otázkách vzdělávání vlastních dětí drží. Často nás přemůže strach z budoucnosti, propadneme zhoubné krátkozrakosti, zachvátí nás panika. Mého otce strašili v hodinách profesoři gymnázia, že je pohltí „žluté nebezpečí“. A všechno bylo nakonec jinak. Všechno JE vždycky nakonec jinak. A proto potřebujeme stoickou, odvážnou elitu, schopnou tvořit a pružně hledat řešení čím dál zapeklitějších problémů.

Autor: Anastázie Harrisová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!