Česká designérka Eva Eisler: „Říkejte mi Eva“ | E15.cz

Česká designérka Eva Eisler: „Říkejte mi Eva“

26. listopadu 2016 • 06:00

Stejně jako ona sama i její šperky vzbuzují vyhraněné emoce. Lidé je buď obdivují, nebo kritizují. Ona má ale svůj recept na úspěch nenechat se odradit od ničeho, co v životě opravdu chcete.

Její nepřehlédnutelné šperky jsou součástí řady významných sbírek ve Spojených státech i v Evropě, slávu získala především díky nim. Ale přesto nemá ráda, když se o ní mluví jako o šperkařce. „Nejradši mám, pokud mě lidé nazývají mým jménem,“ říká žena, která celý život osciluje mezi designem, architekturou a volnou tvorbou a k tomu přednáší na UMPRUM, kde vychovala řadu úspěšných šperkařů.

Eva Eisler, která si velmi zakládá na svobodě, se po dvaceti letech strávených v New Yorku s mužem znovu usadila v Praze, ale Spojené státy jí prý nechybějí. Žije na Malé Straně, pár kroků od Čertovky. „Přede mnou tu bydlel jeden šílený chlapík s několika veganskými kočkami, který se chtěl izolovat od škodlivého záření, a tak si všechno obložil alobalem, stropy, nábytek, prostě všechno. Asi se mu to povedlo, protože já se tady cítím strašně dobře,“ říká a je to na ní vidět.

Na letošním Designbloku bylo možné vyrazit na vaši instalaci objektů pojmenovaných Venuše v Lapidáriu. Co kromě téhle práce vám v poslední době dělá radost?

Já mám radost každý den. Vím, když řeknu, že jsem šťastná pořád, nebudete mi věřit, ale já to tak vážně mám. Když ráno otevřu oči, podívám se z okna a je tam nebe a kus kaštanu, tak mám okamžitě pocit štěstí. Mám za sebou zahájení výstavy v Mnichově a těším se na nové pracovní výzvy, objevy, setkávání. Mám radost, když vidím svoje studenty a jsou tam nové stážistky z Japonska, Tchaj-wanu, Francie, Holandska…

Připadá vám, že se vaši absolventi něčím liší od toho, jaká jste byla vy a vaše generace na začátku 70. let, kdy vám bylo tolik jako jim?

Myslím, že vlastně moc ne. Řekla bych, že většina našich absolventek jsou soběstačné a schopné ženy. Z většiny z nich jsou dneska designérky, na které jsem strašně pyšná. A to když přijdou po střední škole, tak toho fakt moc nevědí… Myslím, že nejdůležitější je zapálení pro práci. Vezměte si, že často jsou to dvacetileté holky, které přijdou odněkud z malého městečka, s umělými nehty, v životě nedržely pilu nebo vrták v ruce, a přece už během velice krátké doby svařujou, tepou, tesají do kamene.

Raphael Olivier: Komunistická architektura v Severní Koreji jako umění

Je zajímavé, že mluvíte spíš o studentkách než o studentech. Myslíte si, že ženy jsou v navrhování šperků lepší?

No vidíte, to mě nikdy nenapadlo, šperk určitě není nijak vyhraněně ženská disciplína. Mně se s nimi ale líp pracuje. Mám tu zkušenost, že ženy přemýšlejí rychleji a praktičtěji, což mi vyhovuje. Chlapi se občas ve věcech moc dlouho nimrají a chtějí přijít, až když je všechno úžasné a geniální, a pak bývá pozdě. Kdežto holky, ty se nebojí otevřít skicák, i když já jim to často shodím ze stolu a říkám: „Ještě ne, zkus to ještě jinak, jo, tohle by možná byla cesta…“

A co, kromě řemesla, se do nich snažíte dostat?

Důležité je, aby se uměli podporovat navzájem. A taky aby získali sebevědomí a naučili se nebát, protože strach je to nejhorší skrz celou historii lidstva. Já samotná se o to snažím celý život – nepodléhat obavám a strachům a nenechat se odradit od čehokoli, čeho chci docílit. Asi jsem tak byla vychovaná, otec byl velmi racionální a nikdy by mi nedovolil se bát.

Otec se vám hodně věnoval?

Tak to opravdu ne, táta žil svojí vědou – v 50. letech tu vymýšlel počítačem řízené obrábění – a svými koníčky. S námi dětmi byla spíš maminka, která byla původně malířka, studovala u Cyrila Boudy, ale pak začala učit. No a vezměte si, že já se narodila jako třetí dítě, takže na mě opravdu nezbýval čas. Rodiče mě rozhodně nikam nepostrkovali, necpali, já jsem odmala zvyklá se o sebe postarat sama. Na druhou stranu mě hodně ovlivnili svým přístupem k životu. Oba byli velkorysí, otevření lidé.

Když vám bylo osmnáct, váš otec emigroval. To byl rok 1970, normalizace v plném proudu. Co to pro vaši rodinu znamenalo?

Maminka to nesla těžce, bratry vyhodili ze škol. Já se po střední hlásila na UMPRUM, zkoušky jsem udělala a nepřijali mě. Ale tátovi jsem to neměla za zlé, myslím, že neměl moc na výběr. Udělal to nejlepší, co v tu chvíli mohl. Přednášel pak na univerzitách v Anglii, v Kanadě a USA. Já jsem dokončila stavební průmyslovku a chtěla jsem pokračovat na architektuře. To byl můj cíl, jenže se to zadrhlo. Se svým kádrovým profilem jsem nemohla zavadit o žádnou kloudnou práci, tak jsem zkoušela, co se dalo: ilustrovala encyklopedie, pracovala pro filmový ústav, pro liberecké výstavní trhy...

...ale pak jste nastoupila jako projektantka do legendárního ateliéru Sial. Jak se vám to povedlo?

To byla krátká epizoda. Když jsme se vzali s Johnem, tak už tam sám pracoval a do Sialu mě doporučil. Ovšem ve chvíli, kdy jsem nastupovala, jsem už byla těhotná s prvním synem.

Sovětské Rusko na kolorovaných historických fotografiích

Sial zakládal Karel Hubáček, autor televizního vysílače a hotelu Ještěd, a Miroslav Masák, spoluautor obchodního domu Máj v Praze (spolu s Johnem Eislerem a Martinem Rainišem – pozn. red.). Jak to ve slavném ateliéru vypadalo?

Masák s Hubáčkem koupili takový starý zájezdní hostinec za Libercem, který zrekonstruovali a vytvořili tam pokojíčky pro architekty. V každém byl dole stůl a v patře spaní. Z toho, co byl původně taneční sál, vznikl společný prostor, kde se vytvářely projekty, hodně se tam diskutovalo, organizovaly se výstavy a koncerty. Bylo to místo, kam jezdili všichni, co měli něco společného s uměním, fotografií a architekturou.

Pamatuju se třeba na diskuse, které se tam vedly, když v roce 1974 vyhořel Veletržní palác. V Sialu se řešilo, co do toho baráku dát, jestli to bude sídlo vlády, Prahy 7, obchodní centrum nebo bůhvíco. Tenkrát to byl, myslím, Václav Havel, který prohlásil: Praha potřebuje muzeum moderního umění. A tak Hubáček vyrazil za ředitelem Národní galerie a přesvědčil ho, že by to byl skvělý nápad, a ten šel zase za ministrem, takže Sial dostal za úkol vypracovat studii na přestavbu toho baráku.

Na tom jste v Sialu pracovala?

Ale ne. Navrhovala jsem tam nábytek, projektovala. Ale pak se moje břicho zvětšilo natolik, že jsem nedokázala dosáhnout ani přes stůl, a já si řekla dost. Když má člověk malé děti, moc nestíhá, ale přesto jsem se pustila do vytváření vlastních objektů, lamp a šperků, a průběžně jsem začala vystavovat. Nejdřív na tzv. Bertramkách a pak jsem odjela do Londýna, kde jsem oslovila jednu galerii, která ode mě koupila několik objektů.

To zní pohádkově, chcete říct, že to nikomu nevadilo? Přece jen v Československu tehdy nepanovala zrovna volnomyšlenkářská atmosféra.

Odjela jsem do Londýna na návštěvu tchyně, Angličanky, doma jsem nechala otce s dítětem. Tak to tenkrát bylo možné.

Rozumím tomu správně, že vás komunisti nechali dělat úplně, co jste chtěla?

Tak, byla jsem vdaná a starala se o děti. To komunistům nevadilo. Hlásali, že rodina je základ státu. Přitom jsem ale věděla, že chci jít vlastní cestou a své věci prodávat.

Bejrútské muzeum odhaluje dosud nevídané poklady

Což vám vyšlo. Celý život se pohybujete v různých oborech, přesto se ale o vás v Česku stále mluví jako o šperkařce.

Češi rádi škatulkují. To, že mi komunisti znemožnili studovat, mi vlastně pomohlo se svobodně rozhodnout, čím se chci v životě zabývat. Je pravda, že jsem mnoho let šperky vytvářela, ale používala jsem je jako umělecké médium k osobnímu vyjádření, svého názoru na podstatu věcí, hledání čistoty myšlenky a detailu, na architekturu a prostorové vnímání. Šperk jsem vždycky prezentovala v kontextu se svými sochařskými objekty a kresbami, spolu s architektonickým řešením výstavy. To mi přinášelo další zakázky. Dnes pro mě není šperk jako takový primárním zájmem, ale ráda se k němu vracím.

Vzpomenete si ale na něco, co nevyšlo tak úplně podle vašich plánů?

Jé, já v životě udělala spoustu blbostí. Je těžké si ochočit svoje emoce a já jsem člověk, který chce žít na plné pecky.

A šlo to v Československu?

V době, kdy se nám narodily děti, to byl šrumec. Bydleli jsme na Malostranském náměstí a náš byt byl takový průchoďák, kam chodily desítky lidí. Někdo třeba přišel, já kojila a oni chtěli, abych se jim věnovala, tak jsem jim řekla: „Uvařte si kafe, v lednici je jídlo a bavte se.“ Vlastně jsem byla hrozně ráda, když jsme se pak přestěhovali do New Yorku, protože tam jsem měla na děti větší klid. Neměla jsem tam nikoho, John byl v práci 20 hodin denně sedm dní v týdnu...

Tedy ten průchoďák vám v New Yorku nechyběl?

Ani ne, bylo to prostě osvobození od našeho společenského života v Praze. Klukům bylo tři a pět a byli ve školce a já kromě zařizování chodila na vernisáže a potkávala se s lidmi. Vlastně jsem vůbec neměla čas přemýšlet o tom, jestli mi něco chybí.

Jak se vám podařilo v 80. letech odejít z Československa s mužem a se dvěma dětmi?

Díky Mirko Baumovi, což byl Johnův bývalý kolega ze Sialu. Když emigroval, pracoval u architekta Josepha Kleihuese. V Západním Berlíně vyhlásili velkou soutěž a pozvali všechny možné slavné světové hvězdy, ale i mladé architekty. Mirka napadlo přizvat taky bývalé kolegy ze Sialu. Jirka Suchomel a John, který mluvil anglicky, projekt odjeli odprezentovat a John se tam seznámil s Richardem Meierem, který mu řekl: „Kdybys měl náhodou někdy čas a třeba projížděl Amerikou, přijeď ke mně do New Yorku na stáž.“ Muž hned začal posílat žádosti na všechny strany, ale dostával samá zamítnutí. Trvalo to tři roky, než jsme dostali výjezdní doložku a povolení odjet na rok. Mohli jsme si vzít pouze to nejnutnější, takže jsem sbalila děti, naše příbory a nůžky...

Francouzské Provence: Krajem van Gogha i římských legionářů

Chápu, to je hodně zásadní věc. Ale ten půlrok se nakonec protáhl na skoro pětadvacet let. Tak jste si to naplánovali už před odjezdem?

Ne, já nepřemýšlím moc dopředu. Po tom období, kdy jsme se měli vrátit, jsme dost naivně poslali na československou ambasádu do Washingtonu dopis s žádostí o prodloužení, což nám zamítli. Obratem nám také přišlo nařízení neprodleně se do deseti dnů vrátit, což jsme neudělali a byli jsme odsouzeni. Spadla klec, vrátit už se nešlo a ani nás to nezajímalo. Bylo to fajn, bydleli jsme v Queensu, ve čtvrti, která se pyšnila starými viktoriánskými domy. Pak jsme se přestěhovali jinam, kde byla dobrá škola pro děti. Nakonec, když jsme se zmohli, jsme se usadili na Manhattanu, kde jsme měli krásný třistametrový loft.

Celý život přeskakujete z jedné činnosti do druhé. Zažila jste vůbec někdy nějakou tvůrčí krizi?

No párkrát se mi to stalo, ale nikdy to netrvalo déle než čtrnáct dní. (smích) Řešila jsem to tak, že jsem si otevřela knihy, četla jsem, užívala si, věnovala se víc dětem.

Jak se vidíte za deset let?

To jste mě zaskočila, to je otázka, na kterou se ptám svých studentů. Jenže já sama nevím, co budu dělat za týden. Za deset let mi bude 75 let. Asi se nad tím budu muset zamyslet, abych se toho vůbec dožila. Přece jen jsem v mládí jezdila závodně na lyžích a měla spoustu úrazů, takže už teď se vykopat z postele a rozhýbat se, to dá docela úsilí.

Tak jinak. Existuje něco „velkého“, co by vás ještě lákalo navrhnout?

To jo, chtěla bych si postavit stodolu. A v ní si zařídit krásný nový ateliér!

Autor: Adéla Vopěnková
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!