Richard Jaroněk: Mezi žralokem a lvem

Richard Jaroněk: Mezi žralokem a lvem
18. ledna 2016 • 07:30
Budou naše děti znát predátory jen z muzeí? Richard Jaroněk učí lidi, jak žít s největšími dravci planety v rovnováze.

V Africe byl Richard Jaroněk za posledních patnáct let pětaosmdesátkrát. Na své cesty bere ostřílené cestovatele i ty, kteří v Africe nikdy nebyli. Drtivá většina z nich si Afriku zamiluje. Navždy. Do Afriky létá několikrát do roka – pracovně jako fotograf, ale čím dál častěji jen tak za sebe. „Na cesty beru pár lidí, kteří chtějí poznat Afriku takovou, jaká skutečně je,“ říká Richard, který Afriku fotí, píše o ní knihy a pořádá semináře a přednášky. „Dráhu profesionálního fotografa jsem začal pod vodou, kde jsem fotil vše, co se kolem mě mihlo. Lvi a sloni nebyli mou doménou,“ tvrdí fotograf africké přírody.

Známým se stal poté, co si ho vybral producent a režisér českého původu Steve Lichtag ke spolupráci na dnes již legendárním dokumentu o bílých žralocích. Na kontě má knihy jako Krásy tajemných hlubin, Titáni moří, Tiger shark – hyena moří nebo Čelisti Afriky, kde spojuje fotografické umění s talentem dobře a poutavě psát o tajemné přírodě, která se skrývá v mořích a oceánech.

„Rozhodující v mé profesi byl určitě rok 1999, kdy jsem se Stevem Lichtagem, s nímž jsem se předtím seznámil na nějaké akci u nás, odjel do Afriky filmovat velkého bílého žraloka. Tahle spolupráce trvala do roku 2001, kdy byl dokončen dnes už legendární film Dobrodružství oceánů: Carcharias – Velký bílý,“ vypráví Richard. Unikátní dokument Steva Lichtaga se natáčel poprvé bez ochranných klecí. „Při focení a natáčení jsem si uvědomil, že žraloci se dělí pouze na dvě skupiny, v té první je velký bílý žralok a v té druhé ti ostatní,“ komentuje Richard své zkušenosti s nimi. „Velký bílý žralok je nejdokonalejší predátor na této planetě, monstrum s genetickým a evolučně zakódovaným cílem zabíjet. Nic jiného nepotřebuje. Je fascinující. Když proti vám jede, je to jako obrovský kamion pod vodou.“

Při natáčení se sblížil s tamním potápěčem, Jihoafričanem André Hartmanem. „André Hartman je naprosto přírodní člověk s obrovským srdcem. Je jedním z mála lidí, kteří se dokážou postavit žraloku lidožravému pod vodou tváří v tvář. Když mě přijel navštívit, vzal jsem ho do Tater, abych mu ukázal středoevropskou divokou přírodu. On tam chodil jen tak bosky a sníh, který zrovna napadl, mu doslova tál pod nohama,“ líčí Richard svého jihoafrického kamaráda.

Na jedné z mořských výprav došlo k tomu, že se žralok namísto do masa, které pro něj bylo přichystáno, zakousl do nohy Andrému sedícímu na lodi. „Naštěstí vše dopadlo i díky mému zásahu dobře. Volal jsem okamžitě záchranáře a sdělil jim, že André je zraněný, protože mu žralok na lodi ‚kapánek‘ rozčísl nohu, ale jinak je vše v pořádku a my se vracíme na břeh. Během dvacetiminutové plavby mi třikrát zvonil telefon. Nejprve volali z USA s tím, že slyšeli, jak Andrého napadl ve vodě žralok. Nato volal Steve Lichtag z České republiky, který se dozvěděl, že Andrého zabil žralok. A do třetice volali Švýcaři, že prý mě zabil žralok.“ Richard pak každému říkal, jak to bylo a že se to stalo na lodi, ale všechny noviny napsaly, že se to stalo ve vodě. „Zkrátka žraloci, pokud se na ně nepodíváme jinýma očima, budou mít vždycky nálepku zabijáků, a přitom jsou to tak dokonalí predátoři.“

Člověk versus žralok: 2 000 000 : 1

Žraloci patří k nejvyvinutějším obratlovcům v oceánech. Jsou vybaveni množstvím vysoce vyvinutých smyslů – ke sluchu, zraku a čichu se řadí i schopnost odhadnout změny vodního tlaku a bioelektrických polí. Díky tomu mohou analyzovat jednotlivé podněty z bioelektrického pole každého organismu. Stavba jejich těla se dokonale přizpůsobila podmínkám moře a oceánů. Příroda je zbavila těžkopádných, neohrabaných kostí a nahradila je mnohem pružnějšími a ohebnějšími chrupavkami. Funkčnost, růst a výměna žraločích zubů jednou za půl roku po celý jejich život je na samostatnou kapitolu. „Je to nejvyšší predátor, který nepřemýšlí jako my, lidé. Jejich pověst vrahů z hlubin jsme vybudovali na špatných a často lživých informacích a je nejvyšší čas to změnit, aby nenastal konec těchto tajemných tvorů,“ tvrdí Richard.

Většina žraloků je obětí nadměrného rybolovu. Potřebují hodně let, aby dospěli, a rodí jen velmi málo mláďat. Člověk je pro žraloka podstatně nebezpečnější než žralok pro člověka. Na jednoho zabitého člověka připadají až 2 miliony žraloků, které zabil člověk.

Bohužel z moří mizejí nejen žraloci. Kvůli reklamám na zdravé mořské ryby a plody se moře a oceány velice rychle vyprazdňují. „Dnešní konzervy i u nás oblíbených tuňáků v sobě obsahují také rozemleté maso delfínů a žraloků, protože tolik tuňáků už zkrátka nežije. A pokud jde o prodej jejich ‚čerstvého‘ masa, tak jsou to tuňáci odchovaní v zajetí, nadopovaní antibiotiky, aby vůbec přežili,“ říká tento přítel žraloků. Richard nepatří mezi vegetariány, je masožravec a jako takový ryby miluje. „Dám si ji ale jen tam, kde ji vyloví a upraví. Na přednáškách to doporučuji každému. Pokud žijete v Česku, raději si dejte pořádné vepřové a mořské potvory vynechte,“ radí.

Tygr a buvol

Díky své práci má Richard spoustu známých a kamarádů. Jeden z nich, John Wagenaar, na své farmě v JAR chová i tygra ussurijského, kterého získal z cirkusu, ale jehož pravý domov je na Sibiři. Když s ním jde John na procházku, má ho na vodítku a Richardovi nabídl, ať se s ním také projde. „Představte si třiapůlmetrové, tři sta kilo vážící zvíře. Postavil jsem se hrdě k úkolu provést tygra, ale ten spíš prováděl mě, protože když chtěl jít, tak jsem za ním vlál, a když se zastavil, tak jsem se musel zastavit i já,“ říká se smíchem Richard. Pak mu John nabídl, že ho může nakrmit, ale nesměl při tom vůbec mluvit a pouze dostával pokyny od Johna: „Teď mu dávej, ještě mu přidej. A pozor, teď přestaň!“ Přestat měl, protože zrovna přiletěl malý ptáček a tygr se na něho zadíval a prý by v případě, že by ho Richard nutil pokračovat v jídle, mohl vyvolat útok této asijské šelmy.

Při hře se svým lvem Démonem.Při hře se svým lvem Démonem.Autor: archiv R. J.

„Jednou mu tygr utekl z ranče a dostal se k buvolům, kteří patří mezi nejnebezpečnější africká zvířata. John se bál, že tygr na buvola zaútočí a nastane velká mela, ale stalo se něco jiného.“ Tygrovi se z očí do očí postavil obrovský buvol a zdálo se, že tohle setkání nedopadne dobře. Jenže tygr díky pravidelnému krmení neměl hlad, a tak ho buvol nechal chladným. A buvol? Byl tak překvapený, že si po krátkém očním kontaktu sedl. U buvola tato pozice není úplně typická, takže byl zjevně tímto původně ruským tygrem překvapen.

Vražda lvů

Během svých cest za žraloky začal postupně objevovat i kouzlo suchozemské fauny a flóry. „Když bylo moře rozbouřené nebo jsme neměli plavidlo či nebyli žraloci, vyrazil jsem alespoň na vedlejší programy, třeba do Krugerova národního parku v Jižní Africe, kam jsem se jel podívat poprvé jako turista na slony.“ A tak začal postupně fotit pod i nad vodou a dnes u něj převládá focení suchozemských zvířat.

Zásadně ale nenavštěvuje soukromé parky, které se specializují na střílení zvěře. „Nesouhlasím s turistikou, při níž si mohu vystřelit na antilopu nebo na lva. Navíc jsem přesvědčený o tom, že pokud politika černého kontinentu bude taková, jaká je dnes, tak se do 15 let vystřílejí všichni nosorožci, sloni a pravděpodobně i lvi.“ Mít ranč, kde se může střílet, je podle Richarda ohromný byznys. „Ale takoví lvi vůbec netuší, že by je mohl někdo z lidí zabít, protože ti je s láskou vychovali. Frajeři, kteří si zaplatí tenhle ‚zážitkový‘ výlet, sejmou lva, který jim jde doslova naproti, a pak se chlubí trofejí. Je to opravdu smutné.“

Richard a tygr ussurijský.Richard a tygr ussurijský.Autor: archiv R. J.

Po žralocích jsou lvi další Richardovou láskou. Odkoupil si jednoho lva od kamaráda Johna Wagenaara, na jehož farmě chovají nalezená lvíčata, aby mu dal šanci na život. Jeho Démon byl bílý lev, což je genetická rarita, která se objevila v jihoafrické provincii Timbavati vedle Krugerova parku. S ním trávil dostatek času, aby poznal, co si může a naopak nesmí dovolit, když si spolu „hrají“. Například si nesmíte lehnout na zem, protože v tu chvíli vás i malá lvíčata berou jako svou kořist. John, který se lvy zabývá třicet let, směle tvrdí, že lvi umí počítat. „Počítají, kolik skoků budou potřebovat, aby vás nebo nějakou jinou kořist ulovili. Vypadá to tak, že leží a ocasem kmitají z jedné strany na druhou. Pak vyskočí, a pokud nechcete, aby vás lev skolil, musíte udělat krok dopředu. Nikoli dozadu. Lva to úplně zmate,“ říká s úsměvem Richard.

Při dovádění se lvíčaty si nelehejte na zem – pokud nejste Jaroněk.Při dovádění se lvíčaty si nelehejte na zem – pokud nejste Jaroněk.Autor: archiv R. J.

Bohužel ale o lvech hovoří i s vážnou tváří, protože podle IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) se mezi lety 1993 a 2014 snížil počet lvů v Africe a Asii na dvacet až třicet tisíc. „Pokud se s tím nezačne něco dělat, tak se naše děti budou dívat na lvy v muzeích,“ říká smutně.

I vy můžete pomoci

Farmy určené ke střílení nejsou zdaleka pro africkou přírodu tak nebezpečné jako politika a pytlačení. Jednu dobu to vypadalo, že jsou pytlácké bandy na ústupu, ale v současnosti prodělává pytlačení opět boom, který pravděpodobně souvisí s tím, že v určitých kruzích mají lidé obrovské peníze, a tak pro ně není vůbec obtížné dát obrovské sumy za trofeje jako sloní kly, lví kůži nebo kly nosorožců, u nichž se věří, že působí jako afrodiziakum. Před deseti lety pytláci zabili kolem 130 nosorožců ročně, ale loni jich bylo 1400 a letos to bude 1600. Turistika přináší do rozpočtu JAR miliony, přesto vláda nedokáže tato zvířata ochránit. „Obnášelo by to natáhnout 300 km ostnatého drátu a vybudovat každých 500 metrů kulometné hnízdo, jako tomu bylo za socialismu u nás na hranici s Rakouskem, kde neproklouzla ani myš. Kdyby to udělali, mohli by dát práci spoustě nezaměstnaným a pytláci by se museli stáhnout,“ říká Jaroněk.

I vy se můžete stát součástí boje proti těm, kteří ničí přírodu v Africe. Třeba jen tím, že přestanete kupovat mořské ryby a zajedete si na „výlet“ do Afriky, kde budete v roli pouhého pozorovatele. Lidé a zvířata musejí žít v symbióze.

Autor: Dagmar Černodrinská
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!