Reemigranti v Čechách | E15.cz

Reemigranti v Čechách

Reemigranti v Čechách
16. června 2016 • 05:00
Jan Krčmář před lety vyměnil Vídeň za Prahu. Pro ZEN píše o tom, jaké to je, mít dva domovy. Nebo spíš ani jeden. Není sám. Jemu podobných máme mezi sebou spoustu. Co jsou reemigranti zač?

Hele, co vy tam zase blbnete s tím Temelínem?“ Koncem 90. let jsem tuto otázku od svých kamarádů v Rakousku často slýchal, když se Češi a Rakušané hádali kvůli jaderné elektrárně. O týden později v Praze jsem slyšel stejnou otázku. „Hele, co vy tam zase blbnete s tím Temelínem?“ mi pro změnu říkali Češi, když Rakušané zase jednou blokovali hranice. To se vám prostě čas od času stane, když jste emigrant.

Narodil jsem se v Praze, a když jsem byl ještě hodně malý, zeptal se tehdejší režim mých rodičů, zda by se nechtěli raději vystěhovat a dál nekazit budování socialismu. A tak jsem s českým jménem a českou rodinou vyrostl na okraji Vídně. V Rakousku jsem zažil vlastně všechno, co k takové echt emigraci patří: rasismus ze strany Rakušanů – jeden můj spolužák ze školky měl zakázáno si s námi hrát, izolační tendence části českých emigrantů – chodili do české školy, českých hospod, k českému lékaři, a neustálé narážky na to, že jsme jako rodina cizí. A zažil jsem i závist a nenávist některých Čechů vůči emigrantům, když jsme po roce 1989 navštěvovali Čechy. Názory, které mají na emigranty Češi už od Bílé hory, se vlastně nemění: jsou to zrádci, kteří nechali národ ve štychu (od německého „Im Stich lassen“), zatímco oni, kteří zůstali, trpěli mnohem víc. Prostě že už nejsme jako oni a že jsme teď cizí.

Na to, že jsem cizí, jsem si časem zvykl. Jako jsou lidé štíhlí, tlustí, blonďatí, někdo je cizí. A já byl prostě cizí jak ve Vídni, tak v Praze. Akceptoval jsem, že zatímco ostatní mají něco jako „domovinu“, já mám možná dva domovy, ale nejspíše ani jeden. Ze začátku, obzvlášť v pubertě, to bylo téma, ale pak mi to začalo být jedno. Nejdřív jsem nevěděl, komu mám fandit, když Rakušané hráli proti Čechům, ale pak jsem se rozhodl pro národní pokrytectví a fandil jsem tomu, kdo byl zrovna lepší. Ve fotbale Čechům, v lyžování Rakušanům. Emigrantem jsem se nestal dobrovolně a neměl jsem v tom žádné slovo. Ale po studiích ve Vídni jsem se rozhodl, že mi nestačí být emigrantem a že chci upgradovat na další level. Odstěhoval jsem se za prací a za svou dnešní ženou do Prahy. A stal jsem se takzvaným reemigrantem.

Reemigrant 2.0

Každý reemigrant má jiný příběh o tom, jak a proč se vrátil. Překladatel a aktivista Otakar van Gemund se například narodil a vyrostl v Nizozemsku, jeho matka, Češka, se v roce 1968 odstěhovala za manželem Nizozemcem. Doma sice na Otakara mluvila česky, ale holandština převládla a jako teenager česky už moc dobře nehovořil. Když se v červnu 1989 ve dvaceti letech rozhodl v rámci studentského programu studovat češtinu několik měsíců v Praze, nevěděl, co ho čeká. Zažil tu sametovou revoluci a touha Čechů po svobodě, která vládla během revoluce a po revoluci, ho tu zdržela. Dodnes žije na Zbraslavi v domě své rodiny. Dvakrát se oženil a má tři děti, se kterými mluví holandsky. S Otakarem telefonuji, a když mi vypráví své zážitky reemigranta, mám pocit, že ač jsme se nikdy osobně nepotkali, máme k sobě blízko.

Češi a Slováci mají jako společnost historicky dlouhý a úzký vztah k exilu a emigraci. V podstatě neustále někam emigrovali nebo utíkali. Před sto lety byla města jako Vídeň nebo Chicago snad více „česká“ než Praha. A slovenští politici se dnes před volbami snaží mobilizovat své voliče v Praze stejně tak, jako třeba turecký prezident Erdogan v Německu.

Podobně jako emigranti z ostatních kultur stále v srdci nosili svou „vlast“, a tak není divu, že se určitý počet emigrantů do Česka vrátil. Ovšem to, že se vrátily jejich děti, není tak snadno pochopitelné. Už jen proto, že se vlastně „nevrátily“. Může se někdo vrátit někam, kde nežil? Nebo někam, kde zažil maximálně pár let dětství?

Expert na solární technologii Pavel Laurinec se ze Slovenska odstěhoval s rodiči do Kanady, pak „zpět“ do Evropy, zakotvil v Praze.Expert na solární technologii Pavel Laurinec se ze Slovenska odstěhoval s rodiči do Kanady, pak „zpět“ do Evropy, zakotvil v Praze.Autor:

Když jsem se dozvěděl, že kolega Pavel Laurinec je také reemigrantem, začínal jsem ho hned vnímat jinak. Při obědě mi jednou vyprávěl svůj příběh, který dokonale ilustruje problém s pojmem „návrat“. Jeho otec utekl ještě před sametovou revolucí ze Slovenska do Kanady a zbytek rodiny se za ním do Ontaria odstěhoval v polovině 90. let. „V Kanadě jsem se velice rychle integroval,“ vyprávěl mi Pavel Laurinec. „Cizí jsem tam byl jen chvilku.“

Vystudoval tam střední a vysokou školu a poté začal pracovat jako elektroinženýr. Myšlenka vrátit se do Evropy ho prý tehdy vůbec nenapadla. „Myslel jsem si, že americký způsob života je ten nejlepší a že v Evropě je vlastně zle a všichni jsou tam chudí. Americký systém to do nás tak hustil, neměl jsem důvod to zpochybňovat.“ Jediná dovolená na Slovensku to nejspíš potvrdila. Když ale přišla příležitost pracovat tři měsíce jako elektroinženýr na výletní lodi ve finském Turku, neodmítl. Chtěl si ověřit, jaké to v té Evropě doopravdy je.

„Ve Finsku na letišti jsem dal celníkovi svůj slovenský pas. On se na mě podíval a řekl mi ‚Welcome home‘,“ říká Pavel. Ve Finsku začal vnímat, že realita je jiná než jeho představa o Evropě, vybudovaná americkým školním systémem a kulturou. „Lidé měli kromě práce ještě život, byli šťastnější, nebyla to přes den práce a večer televize jako v Kanadě.“ Když pracovní angažmá skončilo, odjel Pavel na dva týdny na Slovensko a měl rychle jasno. „Odletěl jsem do Kanady, tam jsem všechno prodal a koupil si jednosměrnou letenku do Budapešti. Kamarádi ze Slovenska mě vyzvedli, a když jsme přejeli hranice, otevřel jsem okno a nadechl se. Ten luxusní pocit nikdy nezapomenu.“ Dnes pracuje v Praze jako expert na solární technologii.

Co je lepší

V době, kdy Pavel Laurinec emigroval s rodinou do Kanady, se kamarád Petr Hnízdo s tou svou zrovna „vracel“ do Prahy. V šesti letech s rodiči emigroval do Německa, vyrostl ve městě Offenbach. Když se otec s matkou v polovině 90. let rozhodli do Prahy vrátit, šel s nimi, aby tu studoval. I když to původně nečekal, i on tady nakonec zůstal.

Překladatel a aktivista Otakar van Gemund reemigroval z Nizozemska netradičně ještě před sametovou revolucí.Překladatel a aktivista Otakar van Gemund reemigroval z Nizozemska netradičně ještě před sametovou revolucí.Autor:

Domácí často nevědí, jak na reemigranty reagovat. Mají na ně podvědomě požadavky, ale i očekávání, která reemigranti nemohou splnit. Kritika ze strany reemigrantů je pro některé lidi hodně blízká zradě. Od reemigrantů se většinou očekává, že nebudou nic kritizovat a ještě méně negativně srovnávat se zemí, ze které „utekli“ zpět do Čech. Žili přece na Západě a tam to zřejmě bylo tak strašné, že raději šli žít do Čech, kde je koneckonců stejně nejlépe. Jenže tak to není. Když například sedím s „normálním“ Čechem u piva a oba si stěžujeme na dopravní podnik a já srovnám, jak je to ve Vídni, tak to nedělám proto, abych dal najevo, že ve Vídni je všechno lepší.

Cizí Čech

Pocit cizoty je něco, na co si člověk může rychle zvyknout a pro pud sebezáchovy je to dobrá taktika. Na první i druhý pohled není poznat, že jsme tu nevyrostli, ale ve fůře situací vyjde najevo, že jako reemigranti úplně nezapadáme.

Zpočátku jde hlavně o jazyk. Část českých reemigrantů v zahraničí mluví česky, protože se tak mluvilo v rodině, nebo aspoň rozumí, ale nebyl to jejich dominantní jazyk. Když si vzpomínám na dobu čerstvě po příchodu, byla to vlastně šťastná doba, protože jsem nic nemusel vysvětlovat. Většinou každý pochopil, že jsem cizinec. Postupně jsem ztratil poslední zbytek rakouského přízvuku a už nedělal v každé větě chyby. Byl jsem na sebe hrdý. Jenže se stane, že jsem unavený nebo opilý anebo jsem zrovna mluvil hodinu německy, a udělám gramatickou chybu. A zatímco ten, kdo mluví s rakouským přízvukem a udělá gramatickou chybu, je cizinec, který se snaží a který „vlastně mluví výborně česky“, tak někdo, kdo řekne bez přízvuku něco gramaticky špatně, je vnímán jako idiot, co neumí svůj vlastní jazyk.

Prozradíme se i jinak. Petr vypráví, jak po „návratu“ do Prahy s příjmením Hnízdo často slýchával větu: „Cože?! Ty neznáš Igora Hnízda? Ten je přece z Obecné školy!“ Jenže Petr svého fiktivního jmenovce opravdu neznal, a to bylo divné. Že někdo, jehož rodiče jsou Češi, kdo se v Čechách narodil, mluví česky, má český pas a v Praze žije, nezná kultovní české filmy a hudbu, bylo téměř nepochopitelné. Lidé samozřejmě očekávali, že bude nejen vědět, kdo je Igor Hnízdo, ale že bude znát stejně tak nazpaměť všechny slavné hlášky z tohoto filmu, celého Cimrmana, Kryla a Nohavicu. Stejný problém má dodnes další reemigrant, překladatel a aktivista Otakar van Gemund, a fenomén posedlosti Čechů z určitého segmentu své kultury popisuje dokonce jako „do nebe volající kulturní konzervativismus, to neustálé lpění na starých filmech, seriálech a opakování hudebních sraček“.

Já pro změnu nemám rád Nohavicu a Čechomor a vůbec neznám klasické české hitovky a písničky. Párkrát jsem udělal fatální chybu, často u táboráku nebo s kamarády na chatě, kde večer koluje kytara. Nejenže jsem nezpíval s ostatními, protože jsem neznal text, ale dokonce, když kytara dokolovala ke mně, jsem zahrál například Wonderwall, protože jsem si řekl, že tu zná přece každý. Jenže Češi kolem ohně zpívají Kryla, a ne Gallaghera, takže #fail.

Interní exil

Na otázku, co reemigrantům v Česku chybí, dostanete dvě odpovědi, materiální a nemateriální. Otakarovi chybějí čerstvé ryby a moře, Petrovi čistota, mně vídeňské párky v rohlíku, Pavlovi rodiče. A pak přijde druhá odpověď. Každý reemigrant
zjišťuje, že tu nemá tak silné kořeny jako jeho partner, kamarád nebo kolega.

Petr Hnízdo, ředitel zahraničních vztahů na Ministerstvu kultury, po návratu do České republiky neznal svého fiktivního jmenovce Igora Hnízda, a to bylo podezřelé.Petr Hnízdo, ředitel zahraničních vztahů na Ministerstvu kultury, po návratu do České republiky neznal svého fiktivního jmenovce Igora Hnízda, a to bylo podezřelé.Autor:

Každý má takových momentů spoustu. „Z Kanady mám jiný postoj k zákazníkům,“ vysvětluje Pavel Laurinec. „Když přijdeš v Kanadě na úřad, tak jsi zákazník a oni se podle toho chovají. Tady je to hrozné,“ říká. I ve vztazích se podle vlastních slov chová jinak. „Jsem z Kanady zvyklý, že se chlap k ženám chová jinak. Pro mě je normální, že se ve vztahu věci dělají fifty fifty.“ Petr Hnízdo zase popisuje školní systém. „Ten německý mě naučil být víc kritickým, víc se ptám. Ve škole jsme se naučili, že věci nejsou černobílé. To tady ještě pořád do jisté míry chybí.“ Otakar van Gemund mi líčí, jak mu tady schází nizozemská schopnost se ozvat a stěžovat si, když něco není v pořádku.

Bavíme se o tom, kde se kdo cítí doma. Je to totiž nejčastější otázka, kterou tu reemigrant dostane. „Já se necítím doma nikde,“ odpovídá Otakar van Gemund. „Nesnáším vlastenectví a národní identitu, je to omezující. Spíš bych řekl, že to tady znám. Já se cítím jiný než ostatní, ale v Holandsku jsem se vlastně také tak cítil.“ Petr Hnízdo na stejnou otázku odpovídá indiánským příslovím, že doma je tam, kde je oheň. Domov je podle něj něco, co si mohou lidé sami znovu a znovu vybudovat. „Doma je tam, kde je mi fajn,“ jeho slova potvrzuje Pavel Laurinec. Doma se cítí jak v Praze, tak u babičky na Slovensku. „Já jsem se doma cítil i v penzionu v Praze, když jsem se přistěhoval.“ Ovšem všichni také dodají, že doma jsou prostě v Evropě.

Nyní, v době migrační krize, kdy se Češi utápějí v moři mediální a politické hysterie kolem uprchlíků, je docela praktické dívat se na pojmy „doma“ a „domov“ trochu jinak. Skandování „my jsme tady doma“ nechápu. Stejně doma by ti lidé byli, kdyby jejich rodiče utekli před komunisty do Kanady. Nebo kdyby jejich prarodiče zdrhli před Hitlerem. Anebo kdyby se zítra, jako tisíce dalších Čechů, odstěhovali za lepší prací do Anglie. Dnešní zdejší kulturní a etnická homogenita je historickou anomálií. Reemigranti svou přítomností připomínají všechny Čechy a Slováky, kteří emigrovali. Domov dává mnohem větší smysl jako nehmatatelný prostor, který není geograficky vymezený. Je postaven na opravdu důležitých věcech, jako jsou společné hodnoty a rodina, a nikoli na fiktivních, někdy vymyšlených hranicích či prázdných pojmech jako „patriotismus“. Doma je subjektivní věc. A stejně „doma“ by se tu po pár letech mohl cítit klidně i Syřan.

Autor: Jan Krčmář
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!