Poslední královna | E15.cz

Poslední královna

Poslední královna
1954: Královna Alžběta II. při tradičním vánočním vysílání z vládní budovy v Aucklandu na Novém Zélandu.
• 
ZDROJ: Profimedia.cz
25. dubna 2016 • 05:00
Alžběta II. čte tajné zprávy výzvědných služeb už od dob Stalina. Vždy, když před Buckinghamským palácem zastaví vůz s novým premiérem, dotyčný znervózní. Nejde políbit ruce vetché prababičce. Jde se poklonit panovnici, která ho jedinou otázkou může zredukovat na politického zelenáče. ZEN přináší ukázky z knihy Anastázie Harris nazvané Alžběta II. – Pracující žena, která vychází u příležitosti 90. narozenin poslední aristokratky, jež své zemi skutečně vládne.

Na jaře roku 1926 ochromila Londýn všeobecná stávka. Janáček pozvaný ke koncertování v proslulé Wigmore Hall chodil po městě, zapisoval si intonaci anglických vět a velebil jejich rytmus. Pokud zabloudil jižněji, směrem k Temži, musel v Bruton Street vidět, že před výstavným domem s šesti korintskými polosloupy a s číslem sedmnáct se tlačí zástup lidí. Zvědavci se prodírali k plotu s nadějí, že zahlédnou některého z členů královské rodiny a hlavně novorozeně, o kterém se psalo, že má bělostnou pleť, modré oči a tmavé řasy. Alžběta při křtu v kapli Buckinghamského paláce po celou dobu obřadu nepřestala úporně vřískat.

Rodiče Albert a Elizabeth a jejich dcera byli přesně takoví, jak navenek působili: hezká, milá, pevně semknutá rodinka. Postupně se stali ideálem anglické moderní rodiny a princezna Alžběta nejfotografovanějším dítětem na světě. Hned v prvním roce jí příznivci poslali na tři tuny hraček. Její chůva ale dál přísně dodržovala pravidlo: hrajeme si vždycky jenom s jednou hračkou.

Po čtyřech letech se princezně dostalo sestry Margaret, a Albert a jeho žena vytvořili dětem vřelou, uvolněnou atmosféru. Díky Albertově uzavřenosti se manželé nejraději drželi doma u krbu, ve srovnání s ostatními dětmi z aristokratických kruhů malá rodina trávila mnohem víc času společně.

Vzhůru na trůn!

V deseti letech se Alžběta naučila slovo, ke kterému její rodina pak přistupovala jako k nejsprostší nadávce; ani po osmdesáti letech Alžběta nedovolí, aby ho před ní někdo utrousil: abdikace. Jestliže Albert a jeho malá rodina byli abdikací Albertova bratra Eduarda VIII. vyděšení a zhnusení, britské impérium bylo v šoku, lidé nechápali královo rozhodnutí, byli zklamaní. Zatímco Američany, kteří neměli s monarchií žádnou zkušenost, oslnil příběh čerstvého krále, který se panovnictví vzdal kvůli citu k dvojnásobně rozvedené Američance, Angličané byli rozpolceni. Přáli králi lásku, ale také mnozí věřili tomu, že být králem znamená být vyvolen a vyvolený si nemůže jen tak sbalit kufr a z posvěceného úřadu utéct!

1937: Král Jiří VI. při oficiálním otevření Národního muzea námořnictví. Zleva doprava na fotografii sedí: sir Samuel Hoare, princezna Alžběta (budoucí Alžběta II.), královna Alžběta a královna Mary.1937: Král Jiří VI. při oficiálním otevření Národního muzea námořnictví. Zleva doprava na fotografii sedí: sir Samuel Hoare, princezna Alžběta (budoucí Alžběta II.), královna Alžběta a královna Mary.Autor: Profimedia.cz

Desetiletá Alžběta si spolu s guvernantkou Crawfie připravila svých třicet koníků na hraní ke stěhování, ale měla těžkou hlavu. Nejraději si hrála venku, jenomže do zahrad Buckinghamského paláce se člověk musel obléct do parádních šatů a pak se tam musel způsobně chovat. Crawfie popsala bydlení v Buckinghamském paláci jako bivakování v muzeu. Všechno je staré, každou chvíli něco upadne, něco se utrhne. Všichni jsou od sebe odděleni nekonečnými, vymrzlými chodbami, a když se z nich jeden chce vymotat jenom na zahradu, zabere mu to nejméně pět minut.

Albert malou Lilibet odmítl pustit do školy, protože se bál, že bude vydána napospas nepříznivým vlivům. Alžbětina matka školu také nesnášela, byli oba zajedno, že své rozkošné holčičky nebudou týrat vzděláváním. Ale když bylo Alžbětě třináct, rozhodli se ji posílat dvakrát týdně na hodiny ústavní historie do školy pro příští britské premiéry. V Eton College, v pracovně odborníka na ústavu, sira Henryho Martena, mezi vysokými sloupy knih, svědomitě vstřebávala složitý předmět. Její učitel měl po kapsách kousky cukru, ucho mu občas ozobával jeho ochočený havran. Když vypukla válka, Marten dojížděl do Windsoru s obrovskou taškou bichlí, sluhové bručeli nad jejich tíhou. Laskavý Marten vštípil Alžbětě základy znalostí ústavy a historie; z královnina zevrubného chápání i těch nejmenších detailů se pak potila většina jejích premiérů a ministrů.

Magazín The Tatler (1937) s princeznou Alžbětou a jejím corgim na zámku Glamis, v domově jejích prarodičů z matčiny strany.Magazín The Tatler (1937) s princeznou Alžbětou a jejím corgim na zámku Glamis, v domově jejích prarodičů z matčiny strany.Autor: Profimedia.cz

Ministři, historikové, tajemníci nešikovně zaznamenali ve svých diářích, jak byli omámení její neobyčejnou krásou. Detailně oceňují modré oči, útlý pas, plné poprsí, dokonalé nohy, lesk vlasů, bezvadný chrup. Její půvab, svěžest, milá a živá povaha v kombinaci s tím, jak se nesla a chovala, měly devastující účinek na muže. „Truman se beznadějně zamiloval,“ popisoval princeznino setkání s americkým prezidentem velvyslanec ve Washingtonu.

Rodina podle králů

Jestli má něco i nevalně vzdělaná princezna a nástupnice trůnu k tomu zažité do morku kostí, pak je to její zásadní povinnost – porodit následníka trůnu. Ani ne rok po svatbě Alžběty a prince Philipa rozzářila království v roce 1948 dobrá zpráva. Poddaní se pak radovali podruhé v roce 1950, v roce 1960 potřetí a roku 1964 počtvrté.

Coby matka měla královna stejný problém jako později manažerky v čele velkých firem. Byla nucena mateřství delegovat. Protože tak musela učinit hned od začátku, nikdy nezískala sebevědomí rodiče, který ví, že musí občas říct ne. Philip, který prakticky vyrostl bez rodičů, nedostatek manželčina umravňování nahrazoval řvaním. Přecitlivělý a bázlivý Charles nemohl být povahově Philipovi vzdálenější. Potvrdilo se to, i když syna poslali do spartánské internátní školy, kterou Philip miloval. Charlese tam krutě šikanovali, bili. Dostal zápal plic a byl deset dní sám v nemocnici. Zaříkával rodiče, ať mu dovolí vrátit se domů… Alžběta s ním sympatizovala, ale Philipovi se nepostavila. Oběma rodičům byla protivná Charlesova měkkost a sebelítost. Od následníka trůnu očekávali odolnější povahu.

Kočka na obálce: Magazín The Sketch s princeznou Alžbětou v montérkách při práci za druhé světové války.Kočka na obálce: Magazín The Sketch s princeznou Alžbětou v montérkách při práci za druhé světové války.Autor: Profimedia.cz

Charles měl tři chůvy a s rodiči byl o víkendech. Během týdne pobýval v Surrey, aby měl čistý vzduch. Když museli odjet na delší dobu, nechávali Edinburghové Charlese s prarodiči. Ale i když se vracela po několikaměsíční odluce, princezna zpátky k synovi nespěchala. Někdo si všiml scény na nádraží v Eustonu: nástupkyni trůnu jednou vítali s manželem po návratu z Ameriky. Charles v jejich nepřítomnosti oslavil třetí narozeniny. Maminka ho viděla poprvé po mnoha měsících. Sklonila se ke kočárku a dala mu pusu, pak pokračovala v řeči s dospělými. Na muchlování má královská rodina plyšové medvídky. Jeden z nejpodivnějších momentů, jaký byl kdy o podnájemnících Buckinghamského paláce zveřejněn, bylo zjištění, že členové rodiny, dospělí i staří, všichni mají na perfektně ustlané posteli svého medvěda.

Neposlušná královská „ozdoba“

Korunovaci Alžběty II. přítomní popsali jako nádherný výpravný film s aristokratickým zástupem v purpurových sametových róbách a v pláštěnkách z bělostného hermelínu; třpytili se vyšperkovaní diadémy. Byl to mystický obřad v katedrále vyzdobené rodovými insigniemi, erby a zlatem skvostných ceremoniálních látek a vzácných korunovačních objektů. Na vyvýšeném pódiu stál nejslavnější kus anglického nábytku, dubová židle, na kterou dosedli skoro všichni angličtí a britští panovníci od XIV. století.

Každodenní realita už byla méně pompézní. Královna musela na cestách pronášet až půl tuctu projevů denně a hodiny projíždět želvím tempem mezi shromážděnými davy. Musela oslňovat svými úsměvy od rána do večera; bolel ji obličej. Ale stačilo, aby obličejové svaly na zlomek chvíle uvolnila, a lidé si stěžovali, že je naštvaná.

2. června 1953: Mladá královna při korunovaci ve Westminster Abbey.2. června 1953: Mladá královna při korunovaci ve Westminster Abbey.Autor: Profimedia.cz

Když už jako panovnice porodila druhé dítě, palác, manžel, ženský institut i vláda byli poprvé všichni zajedno: královna by se měla stáhnout do soukromí, věnovat se rodině a soustředit se na to, aby si „uchovala svou vitalitu a šetřila zdraví“. Alžběta zaskočila všechny tím, že odmítla být jen na ozdobu. Vstávala brzy ráno a každý den se prokousala několika červenými kufry vládních dokumentů a hlášení. Postupně získala encyklopedickou znalost historie, zevrubně zná ústavní problematiku a do detailů rozumí politickému uspořádání zemí, u kterých většina politiků tápe, když je mají ukázat na mapě.

Osvědčila se i v terénu. Premiér Harold Macmillan Alžbětu poslal v roce 1961 do Ghany. V šedesátých letech se jeden africký stát po druhém začal osamostatňovat z imperiální správy. Konzervativní premiér vědomě riskoval život královny, protože si od její návštěvy sliboval, že by Ghanu mohla odvrátit od připojení se k sovětskému bloku. Věřila ve svůj Commonwealth a byla odhodlaná se o něj zasadit, i když to znamenalo vstoupit do víru znepřátelených nálad. Neodradil ji ani výbuch bomby v Accře. Výsledkem cesty byl legendární image zářící bělostné královny, jak posetá démanty a v dlouhých rukavicích tančí v náručí šťastně se zubícího černého prezidenta Nkrumahy.

Panovnice a davy

Drobná panovnice, rozlehlý poloprázdný palác… Samota je královského rodu. Jeden sluha popisuje, jak po večeři, kterou si královna dává většinou sama a před televizí, ho Alžběta někdy skoro odmítá pustit. Vyptává se na jeho rodinu, děti, rodiče, jeho starosti. Sama na sebe neprozradí nic, jen se ptá. Není náhoda, že když děti odrostly a vystěhovaly se, královnu najednou obklopovalo třináct (!) chundelatých psů.

Většinu dní ale královna byla obklopena mnoha lidmi. Vlastně se cíleně dělalo pořád něco, aby byla blíž a blíž masám. Philip, který měl na vlastní kůži vyzkoušeno, jaké konce má nepopulární monarchie, zavedl královské popocházení mezi čekajícími příznivci. Bylo to poprvé od Charlese II., kdy panovnice jenom neprosvištěla kolem a nekynula elegantně lidem z dálky, ale obcházela je, prohodila pár slov, trpělivě snášela jejich telecí pohledy. Co ale nedělá, je americké potřásání rukou. Proto v obou pažích třímá vždycky malou kytku, aby nepůsobila nezdvořile.

Princezna Alžběta a její manžel vévoda z Edinburghu v roce 1947 na procházce během svatební cesty v Broadlands.Princezna Alžběta a její manžel vévoda z Edinburghu v roce 1947 na procházce během svatební cesty v Broadlands.Autor: Profimedia.cz

Královna necestuje s kufříkem úsporně ve stylu Ryanair; na daleké výpravy si s sebou veze až šest tun zavazadel: šaty, klobouky, blůzy, sukně, plesové róby, ceremoniální řády a šerpy, démantové čelenky, šátky, rukavice, tucet na zakázku šitých bot, úplný smuteční kostým pro případ nenadálého úmrtí, vlastní peřím vycpaný polštář, zahřívací láhev, oblíbený čajový servis a speciální, jelenicí potažené, záchodové sedátko. Neotevírala jsem jí kufry, mám to od renomovaného amerického historika Roberta K. Massieho a královniných životopisců.

Rok 1977 byl pětadvacátým rokem od Alžbětina nástupu na trůn – tradičně velký důvod k oslavám. Ale britská vláda neměla na oslavy ani chuť, ani peníze. Nicméně palác trval na svém a vyhrál. K nevoli státní pokladny osobní tajemník Martin Charteris naplánoval královně velkolepou cestu do všech zemí, kde byla královnou. Ale dlouho to vypadalo, že je jediný, kdo chce slavit. Objevily se zprávy, že socialisty vedená města hodlají oslavy bojkotovat, na nejedné radnici oficiální portrét panovnice skončil pod schody. Marxisté připravovali alternativní Oslavy lidu a trockisté vytiskli samolepky „Rudou republiku!“ Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Královnu v průběhu oslav přišly pozdravit miliony lidí, dostala na padesát tisíc pozdravných poselství. Republikáni byli znechuceni neutuchající monarchistickou horečkou, noviny psaly o časech výjimečně neotřesitelného postavení panovnice.

Alžběta vs. Maggie

Margaret Thatcherová. Legendární konzervativní ministerská předsedkyně, která s panovnicí paradoxně sympatizovala míň než kdokoli předtím nebo potom.

Pro palác byla Thatcherová vulgární měšťka, pro Thatcherovou byl palác irelevantní. Hůř. Královna si všimla, že premiérka vždycky sedí na krajíčku křesla, jako by chtěla každou chvíli vyskočit a odejít. Thatcherová vyhlášené a díky diskrétním premiérům tajemstvím zahalené týdenní setkání s královnou považovala za neproduktivní, za politováníhodnou ztrátu času. Ale nedá se říct, že by Maggie Alžbětu jednoduše přehlížela. Nikdo se panovnici neklaněl tak hluboko jako premiérka. A když se obě jednou na veřejnosti setkaly v podobných šatech, Thatcherová navrhla královskému sekretariátu, aby své oblečení do budoucna koordinovaly. Odpověď z paláce byla jako z dob královny Viktorie: „Neznepokojujte se. Královna si nevšímá toho, co ostatní lidé nosí.“

31. 10. 1972, zámek Balmoral, zleva na fotce: princ Philip, královna Alžběta II. a jejich děti princ Edward, princ Andrew, princezna Anne a princ Charles.31. 10. 1972, zámek Balmoral, zleva na fotce: princ Philip, královna Alžběta II. a jejich děti princ Edward, princ Andrew, princezna Anne a princ Charles.Autor: Profimedia.cz

Osmdesátá léta přinesla úplnou změnu v postavení královské rodiny. Ztratili dosavadní respekt, ale zájem o ně byl mnohem větší; získali postavení hollywoodských celebrit, ale bez zdvořilého odstupu, který královnu a Philipa provázel v padesátých letech. „Každý den se řešilo, s kým se Charles ožení,“ vzpomíná jeden z tajemníků paláce. Bulvár si oblíbil růžolící obličej aristokratické vychovatelky, a koloušek, kterého nikdo (včetně Charlese) nebral ze začátku vážně, se stal nejslavnější tváří Británie. Přátelé Diany Spencer viděli, jak se těší, jak je nadšená. Teenagerka se chtěla zamilovat. Charles neměl důvod nebýt okouzlen. Řekl svým přátelům, že by se rád do Diany zamiloval. Pár nedostal šanci včas objevit, že se k sobě vůbec nehodí.

Královský cirkus

V roce 1982 to bylo třicet let, co se Alžběta zavázala sloužit. Komentátoři skoro jednohlasně psali, že v době sociálních a rasových nepokojů, když se rozpadá průmysl Británie a s hospodářstvím to jde z kopce, když politici jsou intelektuálně průměrní a soudci odtrženi od reality, královna zvýšila prestiž monarchie. Všichni se shodovali v tom, že je to jediná britská instituce, o které se to dá říct.

Ale zároveň se ozvaly hlasy, že by možná mohla své povinnosti delegovat na syna a jeho krásnou manželku a sama pomýšlet na důchod. Alžbětě bylo padesát šest. Ale důchod? Kéž bychom tak mohli vidět její královský úšklebek, když si o návrhu u snídaně četla ve svých čerstvě vyžehlených The Times. Jak poněkolikáté opakoval dvorní tajemník: Alžbětu II. baví být královnou.

Rok a půl před začátkem války o Falklandy byla Thatcherová nejméně populární premiérkou v historii. Vítězství v této malé patriotické válce jí zajistilo fenomenální výhru ve volbách. Nicméně Maggie zůstávala stoupenkyní neokonzervatismu, který štěpil anglickou společnost. Razila darwinovskou tvrdost vůči chudým a neúspěšným, a k tomu odmítala nezasloužené privilegium aristokracie. Aristokraté představovali starý konzervatismus. Thatcherová je považovala za dekadentní; královskou rodinu viděla jako neproduktivně majetnou skupinu. Stavěla na pracovitosti nižší střední třídy a ideově se často překrývala se socialisty devatenáctého století. Pro Thatcherovou byla monarchie symbol snobismu a frivolnosti. V tom byli neokonzervativci zajedno s marxisty.

Skotové Alžbětě začali namísto britská říkat úzkostlivě anglická královna a v televizi se objevil pořad dokládající, že jak královna Viktorie, tak Edward VII. platili daně. Autor pořadu královnino osobní bohatství odhadoval na 341 milionů liber. Následovala intenzivní kampaň požadující zdanění panovnice. Když se objevila námitka, že by to znamenalo prodat Balmoral, namísto lítosti se ozvaly hlasy, že královna má beztak příliš mnoho sídel.

Olympiádu v Londýně zahájil klip s Alžbětou a Jamesem Bondem. Málokdo v první chvíli věřil, že v něm nevidí herečku, ale skutečnou královnu. A málokdo mimo okruh znalců taky věděl, že Alžběta II. skutečně pevně drží vládu ve svých rukách, jak ostatně onen krátký film naznačoval.Olympiádu v Londýně zahájil klip s Alžbětou a Jamesem Bondem. Málokdo v první chvíli věřil, že v něm nevidí herečku, ale skutečnou královnu. A málokdo mimo okruh znalců taky věděl, že Alžběta II. skutečně pevně drží vládu ve svých rukách, jak ostatně onen krátký film naznačoval.Autor: Profimedia.cz

Královnini poradci byli zticha a doufali, že se rozbouřené vody veřejného mínění ustálí. Opak byl pravdou. Protože nikdo nepřišel se skutečnými čísly, Guardian a další se předbíhaly ve vyšších a vyšších odhadech královnina jmění. „Neviditelná královna“, začaly noviny přezdívat Alžbětě po vzoru její praprababičky Viktorie a psali, jak je nudná, tupá, průměrná. Koho by tehdy napadlo, že postarší, tolikrát odepsanou královnu ještě čeká triumfální přijetí? V roce 2012 ji na olympijském stadioně v Londýně vděčné davy vítaly bouřlivými nekonečnými ovacemi. Alžběta II. tam stála, dívala se na ně a ve tváři měla zkoumavý výraz. Jako by si říkala: V devadesátých letech jste se mě skoro zbavili, teď jste u vytržení. Co bude zítra?

Kreativní úpadek

„Our House!“ burácela popová skupina Madness v roce 2012 svůj hit ze střechy Buckinghamského paláce. Zpívali jednoduchý chytlavý text o obyčejné rodince v jednom domě, a přitom legendární producent Beatles nechal přes monumentální fasádu královnina příbytku promítat fotografie nejrůznějších anglických domků a vilek. Proměnit královnin palác v „náš dům“ v průběhu monumentálních oslav šedesáti let její vlády bylo vtipné a symbolické. Dokonce i republikáni měli v oku slzu a žasli, jak se dmou nepochopitelnou hrdostí při pohledu na bezprecedentně úspěšnou a od svatby prince Williama vesele rozzářenou panovnici. Oslavy jejího diamantového jubilea byly upřímně radostné a povedené. Mít královnu byl velmi dobrý důvod pro Brity cítit se hrdě a nadějně.

Jen ti nejstarší si všimli, že zatímco při korunovaci v roce 1952 měla flotilu o padesáti lodích, teď by nebylo co obhlížet. Ale Angličané mají dlouhou praxi v kreativním úpadku, a tak hned přišli s nápadem pustit po Temži lodě, loďky a bárky, které Churchill poslal za druhé světové války, aby přivezly zpátky z Francie britské vojáky ustupující v Dunkirku. A hned nejenom že bylo na co se dívat, přibyl důvod oslavovat britskou nezlomnost a odvahu.

Život jako pohádka

„Láska je zázrak,“ napsal si do deníku v šedesátých letech fotograf Cecil Beaton, když pozoroval královnu s manželem v druhé polovině šedesátých let. Na oslavě jejich diamantové svatby Philip zmínil, že pro manželství je nejdůležitější tolerance, a přiznal, že jeho manželka jí zjevně musela mít nadmíru. Královna při stejné příležitosti řekla, že Philip jí pomáhá s přípravou projevů: „Jak si možná dovedete představit, řekne mi zpříma, co si myslí.“

A když mu pak děkovala jako jeho manželka a hlava státu, přeskočila jiskřička a jeden si mohl představit, jak o šedesát let mladší Alžbětě do pokoje vběhne Susan a další corgi a ona je ve starém pršiplášti bere na obojku na procházku přes park St. James. Skvostné vlasy má přitom schované pod šátkem, v závěsu se šourá její detektiv. Pak v jídelně čerstvě zařízeného Clarence House sluha v nádherné modré livreji Alžbětě servíruje vajíčka a slaninu a Philip si dává opečený chléb a kávu. Hezký poručík se vydá pěšky do práce a ona svižně začne vyřizovat poštu. Večer si pak spolu dají kousek studeného masa a salát nebo párek s bramborovou kaší… Život jako pohádka. Potom jí ale nasadili korunu, zazvonil zvonec a začal neobyčejný život poslední nefalšované královny.

Normální člověk v Británii lepí na obálku známku s její korunovanou hlavou, pošle ji pak královskou poštou, ale nikdy přitom na královnu ani nepomyslí. Ale skoro každý je vděčný, že tam pořád někde je, malá ve velkém paláci. A malý Angličan se svědomitě učí být slušný, protože jeden prý nikdy neví, kdy ho královna může pozvat na čaj.

Autor: Anastázie Harrisová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!