Martin Daněk: Kouč, který neřve | E15.cz

Martin Daněk: Kouč, který neřve

Martin Daněk: Kouč, který neřve
Netradiční kouč Martin Daněk
• 
ZDROJ: Kiva
1. června 2015 • 05:00
Sportovní prostředí vychovává spoustu nesebevědomých jedinců. Jeden muž to ale hodlá změnit. Jak? Nechá děti dělat, co chtějí! ZENový dopisovatel a sám trenér mládeže Martin Zika píše o jednom fotbalovém koučovi, který by mohl v českém sportu udělat revoluci jako J. A. Komenský...

Přihraj!“ – „Střílej!“ – „Kam běžíš, co to děláš, tys neslyšel?“ – „Tak střílej přece! To snad není pravda, ty jsi dřevák!“ Připadá vám to povědomé? Ano, podobné výlevy trenérů (i když v tomto případě by slovo trenér mělo být spíše v uvozovkách) v dětských kategoriích bohužel můžeme na tuzemských sportovištích slyšet často, lhostejno, zda jde o fotbal, florbal, hokej či třeba basketbal. Podle některých odborníků má tento přístup k dětským sportovcům, nazývaný joystick, naprosto zhoubné následky. Jde o princip, kdy trenér už nejmenším dětem nutí svou představu, co přesně a jak mají na hřišti dělat. Výsledek? Nesamostatní a nesebevědomí sportovci s nerozvinutou hráčskou tvořivostí. Je více než pravděpodobné, že se takto neprojevují pouze na hřišti, ale i v životě. V dětských kategoriích možná vyhrávají, protože od trenéra dostávají prakticky každou vteřinu pokyny, jak se mají na hřišti chovat. V dospělosti už ale nezvládají improvizovat a rychle reagovat na neustále se měnící vývoj hry.

Když jsem jako trenér začínal jezdit s malými dětmi po florbalových turnajích, pohled na řevem zarudlého trenéra soupeře, který vyštěkával jeden pokyn za druhým a své svěřence každou chvíli káral, ve mně vyvolával ambivalentní pocity. Jednak mi přišlo, že dětem to musí být nepříjemné a o nějakém prožitku a radosti ze hry u nich nemůže být řeč. Ale zároveň jsem cítil jakýsi nepříjemný tlak. Jako kdybych je tím, že jim neustále nedávám pokyny, o něco ochuzoval a oni pak kvůli mně prohrávají.

Naštěstí jsem ale při hledání správné cesty objevil několik osobností, jež lze v českém prostředí označit za průkopníky. Nechat malým sportovcům volnost při řešení herních situací je podle nich to nejlepší, co pro ně trenér může udělat. A nejen z hlediska jejich sportovního vývoje. Dnes se totiž stále jasněji ukazuje, že honba za okamžitými tabulkovými úspěchy jdoucí ruku v ruce s často až vojenským způsobem řízení je pro děti brzdou nejen z hlediska jejich sportovní výkonnosti, ale i běžného života. Jedním z výše zmíněných průkopníků je pro mě Martin Daněk, fotbalový trenér mládeže a osobní trenér vrcholových fotbalistů. Martin se věnuje zejména propojování koučinku, sportovního tréninku a nových vědeckých poznatků o spojení mysli a těla. Tvrdí, že sportovní prostředí je dnes už tak zdegenerované, že musí přijít ozdravení.

„Běžné je, že trenér pro hráče připravuje různá cvičení na tréninku, na zápasy pak strategii, taktiku atd. A hráči se snaží splnit to, co po nich trenér chce. Na základě toho očekávají, že budou buď chváleni, nebo kritizováni,“ začíná Martin Daněk svou exkurzi. Oproti tomu koučink a princip uvědomění podle něj stojí na tom, aby hráč věděl, co dělá a co chce on sám. Pak není nejdůležitější cíl trenéra, ale vlastní hráčův, na kterém se s trenérem domluvil. Funguje tu jeden z nejdůležitějších principů, který musí stát v samotném základu veškerého lidského snažení, aspoň pokud má být smysluplné – je to vnitřní motivace. „Vychází to z uvědomění toho, co chci, proč to chci a kam mě to má dostat,“ vysvětluje Martin.

Vlastní cestou

Před časem Martin Daněk koučoval 14letého fotbalistu, který se nedokázal přinutit, aby mimo tréninky, ve svém volném čase, chodil ještě běhat, a zlepšovat si tak fyzickou kondici. Během koučování ovšem došlo k zajímavé proměně. Hráč se sám rozhodl, že musí vylepšovat svou reakci v situaci, kdy ztratí míč – stanovil si to jako vlastní cíl. Od trenérů dostal za úkol všímat si, jak rychlá jeho reakce v zápasech a trénincích je. Zjistil, že se postupně učí reagovat rychleji, ale že je to velmi kondičně náročné. Takže si sám vypracoval plán pilování fyzičky a po 14 dnech koučům zničehonic oznámil, že chodí běhat.

Dalším důležitým principem je odpovědnost sportovce za vlastní výkon, rozvoj a také život. K tomu, aby člověk mohl být vnitřně zodpovědný, potřebuje mít možnost volby. Těžko totiž může být odpovědný za něco, co mu někdo nařídil. „Pokud vím, co chci, zjišťuji, jak na to, a volím si cestu, po které jdu – pak jsem vnitřně odpovědný sám sobě,“ popisuje Martin Daněk.

Koučingová metoda upravená pro sport

Martin Daněk začínal jako fotbalista, ale postupem času si uvědomil, že se začíná bát chodit na tréninky, aby něco nepokazil. A tak s fotbalem sekl. Zároveň ho to nakoplo k trenérské kariéře.

Se svými kolegy Jiřím Vorlickým a Luďkem Procházkou sportovnímu prostředí přizpůsobili základní principy koučinku. Jejich společným dílem se stal He-Art: Program budoucnosti, v rámci kterého školí sportovní trenéry.

Program stojí na těchto pojmech: „H“ jako humanity, tedy lidskost, „E“ jako experience, důraz na vlastní zkušenost, „A“ je autonomy, tedy samostatnost a odpovědnost sám za sebe, „R“ jako vnímání reality toho, co se opravdu děje s mým tělem a kolem mě, a „T“ je trust, tedy důvěra, a konečně „M“ coby mastery, mistrovství, snaha o vnitřní dokonalost. Martin Daněk a Jiří Vorlický jsou rovněž zakladateli projektu Žijeme hrou.

Třetím podstatným principem je důvěra. „Kouč by měl věřit tomu, že hráč je schopen si odpovědi najít sám a že dokáže jít sám vlastní cestou, pouze s trenérovou určitou podporou, někdy pomocí. Do procesu sportovního a osobního růstu vlastně moc nezasahuje,“ zamýšlí se Martin. V celém tréninkovém procesu jsou samozřejmě situace, které trenér nemůže koučovat, ale musí je mentorovat, někdy i řídit, protože hráč nemůže znát například specifika kondičního či technického tréninku. Pokud ale trenér nedůvěřuje hráčům, těžko mohou oni důvěřovat sami sobě.

Návrat k přirozenosti

Jestliže jsou na začátku celého procesu nadšené, tvořivé a odvážné tříleté děti, ovšem spousta dospělých sportovců už tyhle vlastnosti postrádá, je zřejmé, že v průběhu jejich růstu se muselo něco negativního stát. K nápravě by mělo směřovat přirozené vedení sportovců. „Když člověk zjistí, co vše dokáže sám, roste jeho touha zvládnout víc a víc,“ ví Martin. Pokud někdo své možnosti nezná, je závislý na hodnocení, důvěře a řízení někoho jiného. Když je ale objeví, chce je dál rozvíjet a objevuje se efekt sněhové koule, kterou už je obtížné zastavit.

Martin DaněkMartin DaněkAutor: Kiva

Skutečně to ale takhle může fungovat? Můžou si i malé děti v tréninkovém procesu volit samy svou cestu, aniž by hrozilo riziko, že se naučí jen něco, co je bude bavit, a opomenou jiné důležité dovednosti? „U malých dětí je to prosté – jde o napojení na jejich přirozenost. Samozřejmě to pak někdy může vypadat, a někteří lidé to říkají, že si naši kluci dělají, co chtějí, protože my na ně nemluvíme. Jenže tak to vůbec není, probíhá tam něco uvnitř. Ti lidé netuší, jaké cíle si kluci stanovili a že my jim nenabouráváme proces jejich vnitřního učení, který nemůže být vidět navenek. Kdybychom hulákali, tak ten proces ničíme,“ je přesvědčen kouč, který svá tvrzení dokládá i vědeckými argumenty.

Autor: Martin Zika
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!