Libor Malý: Boháč chce svět bez peněz | E15.cz

Libor Malý: Boháč chce svět bez peněz

Libor Malý: Boháč chce svět bez peněz
Libor Malý
• 
ZDROJ: Jiří Langpaul
28. března 2016 • 05:00
Poslyšte příběh meditujícího byznysmena, který prodal firmu, aby se pokusil rozjet „ekonomiku daru“. Libor Malý se zbavil aktovky s kamením a v absolutním klidu vyráží na výlety za hranici vesmíru.

Pozornost zaměřená na peníze jej v minulosti pokaždé odváděla od vyššího smyslu, který svým podnikáním sledoval. Snad proto zřizovatel portálu Jobs.cz a pravděpodobný miliardář Libor Malý tvrdí, že je nepočítá. Mimo jiné má i zkušenost, že kdykoli peníze přestal sledovat, jejich přísun se beztak zdvojnásobil. Na velké finanční částky si zvykl už během 16 let vedení firmy LMC, kde schvaloval milionové faktury, ale i investice v řádech desítek milionů. Když prodejem zmíněné společnosti vlastnící portály Jobs.cz a Práce.cz získal podle odhadů analytiků přibližně 900 milionů korun, rozrušení z toho zavládlo ponejvíce jen v bance. „Volala mi paní bankéřka s tím, že jim nejspíš spadl systém,“ vzpomíná na reakci ústavu nepřipraveného připsat na jeden účet vysoké stovky milionů.

Jakkoli výnos utržený prodejem společnosti vlastnící portály pro pracovní trh přijal s chladnou hlavou, nutnost začít se o kapitál okamžitě starat ho zaskočila. Co následovalo, boří rozšířené vnímání peněz jako automatický zdroj svobody. „Ve své naivitě jsem si představoval, že peníze nechám na běžném účtu a věnovat se jim budu, až se mi někdy později začne chtít – což ale nepřipadalo v úvahu,“ krčí rameny. Jako první proti jeho netečnosti protestovala už zmíněná banka s vágní námitkou, že tak vysoká částka na běžném účtu zůstat nemůže. Tyto komplikace i určitý pocit zmaru Libora Malého přinutily, aby se zhostil agendy svého někdejšího finančního ředitele a začal studovat trh i hledat možnosti, kam by peníze převedl nebo investoval.

Na Skypu s mrtvým mudrcem

Jakkoli existenční stres s bohatstvím skutečně pomine, žádný klid ani pohoda po rozložení prostředků do smysluplného portfolia jej samy o sobě nezastoupí. „To, že jste zabezpečení a nemusíte chodit do práce, vám začne připadat normální,“ popisuje svou zkušenost. Prostor po existenčních problémech v nastalém volném času pak vyplní zcela jiné problémy, které po desítky let dřímaly kdesi v podvědomí. Libor Malý se během 14 let, kdy se věnuje meditacím, naučil se sebou i v tomto ohledu pracovat. Při líčení toho, jak se k meditaci dostal, někdejší podnikatel myšlenkami hbitě opouští realitu pondělního dopoledne v rušné kavárně a vznáší nadpozemská témata.

Ta mu poprvé vnukl jeho duchovní učitel, tamilský mudrc Ramana Maharši. Nad podobiznou charismatického Inda v mobilu si Libor Malý vybavuje hlas, jímž ho – jak je přesvědčený – dávno zesnulý učitel mystické spirituality vedl. S neskrývaným nadšením popisuje příběh indického mystika, který v 16 letech opustil domov, aby strávil život v meditaci na vrcholu posvátné hory, kde kolem něj na sklonku života vystavěli ášram (domov světce). „Ten pán si se mnou začal povídat z portrétu na monitoru,“ popisuje Libor Malý, který k muži na fotce směroval dotazy o svých příštích krocích ve firmě. „Mluvil jsem na něj, jako bychom byli propojeni přes Skype,“ přibližuje v myšlenkách vedený dialog se souhlasnými nebo zamítavými gesty, která z výrazu starého muže na obrázku pokaždé vyčetl. „Jen se usmál, a mně se v hlavě objevila odpověď.“

Energii z portrétu Čech přestal vnímat na jaře 2002, kdy mu tehdy už přes 50 let mrtvý Maharši měl vzkázat, aby si našel živého učitele. Objevil ho v létě téhož roku v Praze v učiteli dzogčhenu Čhögjalu Namkhai Norbuovi, od něhož se mu dostalo tzv. přímého uvedení, což lze chápat jako stav absolutní soustředěnosti provázené oproštěním od – druhdy neodmyslitelných – veličin času a prostoru. „Tenkrát jsem fyzicky prožil zkušenost z místa, kde nic není,“ líčí bod zlomu ve svém životě, kdy začal následovat buddhistické učení dzogčhenu a postupně opouštěl své dřívější hodnotové a myšlenkové zázemí.

Billboardy mažu

Jedním z paradoxů rozšířeného západního stylu života je nenaplněná touha po chvíli ke spočinutí. Kdykoli k ní v přestávkách mezi zajišťováním materiální existence nastane příležitost, přednost najednou dostanou i tak nevábné činnosti, jakými jsou úklid nebo nakupování. Společenský fenomén permanentního útěku před spočinutím meditující byznysmen vysvětluje psychologickými důvody i rezignací na obranu před vedlejšími efekty tržního systému.

Při chybějící psychohygieně se problémy hromadí a doléhají na člověka s novou silou. K ohranému varování psychologů před dřímajícím nebezpečím neřešených problémů z dětství Libor Malý přidává i nezpracovávané aktuální, zdánlivě podružné zážitky. I drobný šok z nahodilého ohrožení na silnici je podle jeho zkušenosti nutné zpracovat dřív, než by se v syrové podobě uložil kamsi do podvědomí. Druhý ze zmíněných důvodů netypický byznysmen rozvádí možná až překvapivě tvrdou kritikou konzumní společnosti, s níž má být povrchní přežívání přímo spjaté. Tam, kde si jiní kritici vystačí se spojením „diktát módy“ nebo „tlak na spotřebu“, Libor Malý mluví rovnou o nesvobodě v „otrokářské demokracii“, v níž podnikatelé bezděčně zotročují všechny ostatní ve snaze přimět je kupovat jejich produkty. Z celého systému to schytává jmenovitě marketing. Pustoší totiž mysl lidí, kteří nabývají pocitu méněcennosti, jakmile nedosáhnou na šampaňské určité značky. Těžko oponovat postřehu, že lidskou mysl a rozhodování ovlivňují všudypřítomné reklamy.

Dál už ale Libora Malého příměr demokracie k otrokářství pokulhává, což nakonec nejlépe dokládá on sám, když popisuje, jak účinně se reklamám brání. Podobně jako adiktolog a jogín Karel Nešpor ani Libor Malý nemá televizi, neposlouchá rádio a internet prohlíží jen se zapnutým Adblockem. „Billboardům se nevyhnu, ale i ty si pomyslně mažu. Je to krásný svět, když žijete svobodně,“ pochvaluje si svou jistě obtížně prosazenou volbu.

Stav absolutní svobody

Ač se povrchnímu pozorovateli může zdát, že Libor Malý stále sedí na židli v kavárně, jeho zaujetí podstatou bytí svědčí spíše o tom, že se opět jednou ocitá kdesi na pomezí vesmíru. Od zástupů tuzemských pozérů v batikovaných trikách se přitom liší nepokrytým, místy až dětinským nadšením, s nímž své prožitky sdílí. Okolnost, že se těší poctivě vydělanému jmění, navíc vylučuje častý zástupný motiv – snahu maskovat „prozřením“ neúspěch. Každému, kdo bez letenky či intoxikace chce zamířit do výšin, doporučuje vyhrazovat si čas na vnitřní očistu, odjet na organizovaný meditační program do hor, tam skákat, plakat nebo se smát a zbavit se tak nastřádaného balastu, který přirovnává k aktovce plné kamení.

Prodejem firmy získal přibližně 900 milionů korun. Myslel si, že je nechá na běžném účtu a věnovat se jim bude, až se mu zachce. Omyl, peněz bylo příliš.Prodejem firmy získal přibližně 900 milionů korun. Myslel si, že je nechá na běžném účtu a věnovat se jim bude, až se mu zachce. Omyl, peněz bylo příliš.Autor: Jiří Langpaul

Stav hlubokého meditačního pohroužení, do něhož se člověk po čase trénování má šanci dostat, je už blízko onomu kýženému stavu, v němž se mysl i přítomnost přesunou kamsi „mimo“ vesmír. Libor Malý se pouští do líčení sfér, v nichž se nedostává prostoru na myšlení, kde čas přichází o své dimenze a kde existuje pouze přítomnost. K tomu, aby v ní mohl člověk spočívat, se musí napřed oprostit od svého ega. Právě tuto nutnost Libor Malý označuje za nejtěžší součást celého prožitku, který už opakovaně zakusil. Netrénované lidi ale varuje, že prožijí po dvou vteřinách úlek, který jejich ego znovu nastartuje a vrátí je zpátky na zem. Předchází tomu pocit smrtelného ohrožení. Tuto zkušenost vypodobňuje jako prožitek „duchovní smrti“, při níž lze nahlédnout podstatu sebe sama a uvědomit si dočasnost pozemské existence, jíž jsme uvykli.

Líčený mystický zážitek má představovat způsob, jak se z tohoto zvyku vymanit a dotknout se samé podstaty bytí. Mizí totiž připoutanost ke všemu včetně té k sobě sama. „V ten okamžik si uvědomíte, že ani smrt vás nemůže ohrozit, a teprve potom jste úplně svobodný,“ líčí někdejší jednatel LMC a při obratném mezipřistání reaguje na dotaz servírky po další objednávce. „Za časoprostor se mysl nemůže dostat, proto se to nedá vysvětlit, pochopit ani sdílet, ale lze to prožít,“ neztrácí nit. Podstata života, kterou dzogčhen popisuje jako prvotní stav bytí, totiž trvá bez ohledu na fyzickou smrt.

„Dobro“ se do manuálu nevešlo

Většinu studia na Vysoké škole ekonomické absolvoval ještě za totality a přiznává, že modernímu finančnímu řízení nerozumí. I na kurzech, které později navštívil, se jen utvrdil v dojmu, že jde o metody složité, nesmyslné, nepraktické a úchylné, jak doslova říká. Semináře opouštěl s nevěřícným výrazem a řečnickou otázkou: „Proč to tak blbě dělají?“ Jenže firma rostla, zaměstnávala 250 lidí, běžně se rozhodovalo o desetimilionových položkách a Libor Malý cítil stále naléhavější zodpovědnost. Vymyslel vlastní způsob řízení firmy, který odvodil od dzogčhenu, to je buddhistické učení o podstatě jevů – což mu připadalo příhodné s ohledem na to, že řízení firmy je jen jedním z nich. Problém byl v tom, že Malého metodice řízení firmy rozuměl jen sám Malý.

Mnozí, jako jeden manažer z Telefóniky, kteří trvali na zavedených amerických postupech, z toho byli zmatení a odešli. Ostatní ale na systém přistoupili a podle všeho – tedy názoru zakladatele firmy i jejích výsledků – fungoval skvěle. Tedy s výjimkou situací, kdy společně se zaměstnanci na svůj systém rouboval některý z obecně zavedených nástrojů řízení. Ve firmě tak jednou došlo na Balanced Scorecard, což je systém řízení podle typů cílů. Management byl zaskočený Malého nejvyšším cílem „konat dobro pro svět“. Namítali mu, že to není praktické ani dost konkrétní. Šéf ale trval na tom, že jde o důvod, proč tu práci dělá. Když management kontroval návrhem „Zvyšovat hodnotu firmy,“ Libor Malý byl pro, ale nepřistoupil na podmínku, že by na dané úrovni šlo o jediný cíl. Své kolegy tedy přiměl k tomu, aby upravili manuál, v jehož motivačním nástroji nakonec uvedli „jeden dvojjediný cíl“. Zatímco Malého těšila představa, že koná dobro pro svět, management se radoval z toho, že zvyšuje hodnotu firmy. „Fungovalo to a všichni jsme byli spokojení,“ hodnotí dávnou improvizaci.

Zástupce finské mediální společnosti, která Malého firmu LMC koupila, si nechal celý systém popsat a zakladateli uznale doporučil, aby si založil konzultační společnost a zájemcům radil, jak řídit firmy.

Svět bez peněz nanečisto

Libor Malý se však po letech meditace přikláněl k filantropii, kterou ovšem chce posunout k účinnějším principům fungování založeným na poznání, že akt darování člověka obohacuje víc než opak. Zcela konkrétní představu nemá, hledá však platformu, která by naplňovala vize celé škály příchozích filantropů. Tím, že zveřejnil svou situaci i ne právě obvyklý směr uvažování, potýká se s nevyhnutelným. Žadatelé o příspěvky či podporu, kteří jej kontaktují v průměru třikrát týdně, ale s Liborem Malým nemají lehké pořízení. Jak totiž meditující filantrop zmínil v jiném rozhovoru, dávky vedou k nezodpovědnosti a bez zodpovědnosti jsme nešťastní.

Autor: David Horák
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!