Lenka Klicperová: Cesty tam a zpátky | E15.cz

Lenka Klicperová: Cesty tam a zpátky

Lenka Klicperová: Cesty tam a zpátky
Při focení na základně ISAF v afghánské provincii Logar. Dnes, po stažení koaličních sil, už základna neexistuje.
• 
ZDROJ: archiv Lenky Klicperové
23. října 2015 • 05:00
Někdo říčně cestuje po světě, aby stihl poznat co nejvíc jeho krás, jiný spíš proto, aby poznal a pochopil, co se v různých koutech světa děje. Mezi ty druhé se počítá i šéfredaktorka časopisu Lidé a Země.

Jaký byl tvůj most dangerous moment, jak jsi z toho vyvázla a jaké ponaučení nebo zážitek sis z toho odnesla?

Nejnebezpečnější situace jsem zažívala asi při poslední cestě do Iráku a Sýrie. Jeli jsme z uprchlického tábora na hoře Sindžár v západním Iráku pod horu, kde leží město Sindžár, jezídské centrum oblasti. To z osmdesáti procent ovládá Islámský stát. Jeli jsme do města na frontovou linii, která prochází rozbořeným a rozbombardovaným městem. Na jedné straně linie jsou islamisté, na druhé partyzáni z kurdské PKK. Městská válka je strašně nebezpečná v tom, že v ruinách nacházejí vynikající krytí snajpři. My jsme se s bojovníky PKK dostali až na padesát metrů od Islámského státu. Obnáší to také to, že mezi jednotlivými ruinami, kde jsou na pozicích PKK, musíte přebíhat prázdná prostranství. Když jsem běžela poprvé, bylo to zvláštní, ale nemáte čas to moc řešit. Podruhé to řešíte ještě méně a potřetí už vůbec – prostě počkáte, až přeběhne ten před vámi, a vybíháte. Odnesla jsem si z toho ještě větší adaptaci na střelbu a zkušenosti s tím, jak to chodí na frontách. Což se hodí.

Jaký byl tvůj nejúžasnější zážitek při cestování, co z toho zůstalo v tobě dodnes?

Já nejsem žádná cestovatelka, která jezdí za krásami světa. Na cestách se vždycky soustředím na nějaké téma, kterému je na místě podřízeno úplně všechno. Ale i tak mám úžasných zážitků stovky – třeba jeden z nejhezčích je určitě to, že jsem mohla vidět nádherné oslavy Cure Saleé v severním Nigeru. Nejezdí tam žádní turisté, ta oblast je hodně nestabilní. Slavnosti, při nichž se tančí tanec gerewol, vypadají přesně tak, jak musely vypadat ještě v dobách Livingstona nebo Holuba. Byl to úchvatný zážitek a vzpomínám si, že když jsem poprvé před sebou viděla řady nastrojených a namalovaných tanečníků, nechtělo se mi věřit, že jsem to opravdu dokázala, že jsem tam.

Můj druhý pobyt v Afghánistánu, rok 2012Můj druhý pobyt v Afghánistánu, rok 2012Autor: archiv Lenky Klicperové

Kdy ses při cestování smála něčemu komickému, veselému, že jsi nemohla přestat?

Obvykle se lidé smějí až poté, co ty zážitky vyprávíme někde v hospodě. Většinou cestuji s některou z kolegyň z neziskovky Femisphera, kterou jsme založily v roce 2008. Pamatuju se, jak jsme s kolegyní Olgou Šilhovou jednou v Maroku vyprávěly, jak nás zatkli v Čadu, protože se nám převlíknul tamní prefekt do jiného hábitu. My ho nepoznaly, poslaly jsme ho do háje, když po nás chtěl povolení k natáčení. On se samozřejmě příšerně naštval a chtěl nás strčit do vězení za špionáž ve prospěch Súdánu. Naše marocká skupinka se otřásala smíchem a my jsme slzely při vzpomínkách na toho nafouknutýho dědka. Jinak my se na cestách smějeme pořád, s Jarmilou Štukovou jsme v Albánii dostávaly záchvaty smíchu ze zoufalství nad naším tlumočníkem – smích je to jediné, co vám stejně nakonec zbude.

Kdy to naopak bylo nejsmutnější, kdy na tebe dolehla „tíha světa“?

Málokdy to na mne dolehne, ale stane se. Snažím se soustředit na práci a nepřipouštět si ty hrůzy, které člověk poslouchá. Těžké to bylo ale třeba v Kongu, kdy jsem poslouchala líčení takových hrůz. A ti lidé, kteří je prožili a přežili, seděli přímo přede mnou. Většinou šlo o ženy, které byly brutálně znásilněny, mučeny. Člověk cítí jen bezmocnost a vztek nad tím, že planetu sdílí s lidmi, kteří si nezaslouží tohle označení. Jen lidské zrůdy mohou dělat to, co dělají povstalci v Kongu bezbranným vesničanům a hlavně ženám. Nebo příslušníci Islámského státu.

Jak tě cestování změnilo?

Mám mnohem víc zkušeností, mohu srovnávat, díky cestám jsem toho zažila opravdu hodně a prověřila si také svoje reakce na nestandardní situace. A nejen ty válečné. Jak třeba člověk dokáže fungovat v zemi, jako je Čad, když nemá dost jídla ani pití, nebo když máte zoufalou spánkovou deprivaci. Nebo když je spalující vedro a vy musíte přesto něco dělat, stejně tak jako když točíte v zimě, kdy máte tělo zmrzlé na kost (třeba v iráckých horách v listopadu to bylo hodně krušné). Jsem asi odolnější vůči všemu možnému. Proti chorobám, i proti lidské blbosti. A nedokážu moc vracet jídlo v restauraci – vždycky se mi v hlavě vynoří nějaký obrázek lidí, kteří by za ten kus žvance dali cokoli.

S Jarmilou Štukovou v červnu 2015 ve výcvikovém táboře PKK na hoře Sindžár, západní Irák.S Jarmilou Štukovou v červnu 2015 ve výcvikovém táboře PKK na hoře Sindžár, západní Irák.Autor: archiv Lenky Klicperové

Často jezdíš do války. Není to nějaký druh závislosti, adrenalin?

Budu úplně upřímná – ano. Kdybych chtěla dělat jenom novinařinu, můžu ji dělat tady v ČR a nikam nejezdit. Ale dobrodružství a adrenalin mě lákaly odjakživa, bohužel od velmi útlého dětství. Prostě jsem taková a moc se s tím nedá dělat. Neznamená to ale, že jdu bezhlavě do jakéhokoli rizika. Vím přesně, na co si mám dávat pozor, jak se chovat, a pokud to aspoň trochu jde, snažím se rizika minimalizovat. Také většinou nejde jen o mne samotnou. Nemůžu další lidi zbytečně ohrožovat kvůli nějakým rozmarům.

Je něco, co tě v poslední době při cestování absolutně překvapilo, něco, co jsi nečekala?

V poslední době jsem hodně jezdila do Iráku nebo Afghánistánu – ty země znám poměrně dobře, nevzpomínám si, že by mě tam teď něco zvlášť překvapilo. Ale předtím jsem byla v Nigeru fotit slavnosti gerewolu (domorodé námluvy). Čekala jsem, že ta cesta bude komplikovaná, a jela jsem se staženým zadkem, jak to zvládnu. Niger mě překvapil, lidé tam byli úžasní. Je pravda, že to bylo díky skvělému kontaktu, díky němuž tam všechno fungovalo. Po zkušenostech se subsaharskou Afrikou jsem myslela, že mne tam oberou o to málo peněz, co s sebou mám, a opak byl pravdou – ještě mne zadarmo živili, ubytovávali a dávali mi dárky.

Kde ses nejlíp najedla a napila?

Asi v Iráku v horách u Kurdů. Vesnická strava je tam jednoduchá, ale fantastická! Nikdy nezapomenu na snídani na irácko-íránské hranici, kdy paní domu ráno napekla chléb, k tomu naservírovala domácí sýr a bezkonkurenční med. Taky mám ráda afghánskou kuchyni, ta občas také překvapí – třeba houby z Panšíru jsou opravdová lahůdka. S pitím to je horší – v Africe i na Blízkém a Středním východě to je s alkoholem bída. I když v křesťanské čtvrti v kurdském Irbílu mají libanonští obchodníci alkohol snad úplně z celého světa. Ale teď se mi vybavil ještě můj pobyt na Guadeloupu, abych nemluvila jen o těch problematických končinách – a místní skvělé rumy, moc mi chutnal míchaný nápoj zvaný planteur.

Na obranné linii pešmergů (kurdských válečníků) blízko iráckého Kirkúku. Pozice islamistů jsou asi dva kilometry před valem.Na obranné linii pešmergů (kurdských válečníků) blízko iráckého Kirkúku. Pozice islamistů jsou asi dva kilometry před valem.Autor: archiv Lenky Klicperové

Kde jsou nejhezčí muži? A nejhezčí ženy?

Nejhezčí muži jsou pro mě v Evropě – ideálně co nejvíc na sever. Tam se bohužel zrovna moc nedostávám. Kdybych třeba potkala herce Damiana Lewise, asi by se mi podlomila kolena. Ženy? To je jiná – tam se mohu řídit jen estetickou rovinou. V každé zemi jsou krásné ženy. Vyzdvihnu ale třeba Etiopii, tam je spousta nádherných žen, naopak myslím, že třeba lidé často přeceňují půvaby Afghánek nebo Iráčanek – myslí si, že pod každou burkou se skrývá pomalu Miss World. Což není pravda. Drtivá většina tamních žen na svoji tělesnou schránku rezignuje hned po sňatku – porodí děti a tloustnou. Jediné, v čem se opravdu vyžívají, je množství make-upu na obličeji. Co jsem viděla v Iráku, by vás zaručeně taky šokovalo!

Kde bys chtěla žít, kdybys nežila v Česku?

Já chci žít v Česku. Možná třeba na důchod bych se odstěhovala na nějaký příjemný ostrov, klidně v Chorvatsku nebo v Thajsku. Nebo si koupím plachetnici a budu se plavit kolem světa, to už na to budu mít čas.

Co byl ten moment, kdy ses jako dítě nebo teenagerka rozhodla, že budeš cestovatelka. Viděla jsi třeba nějaký film, četla knihu?

Mě nic takového nikdy ani nenapadlo. Chtěla jsem být archeoložka. Jen jsem už od takových pěti let četla místo pohádek dobrodružné knížky, tedy nejdřív mi je čítávala máma, to jsem ještě neuměla číst. Přečetla jsem asi všechny mayovky a verneovky a tuny rodokapsů. A milovala jsem prohlížení map – hodiny jsem vydržela studovat atlas a představovat si, jak asi vypadají všechna ta města v Africe, Asii…

Máš z cestování nějaké zdravotní komplikace?

Ne, já nikdy neměla ani malárii. (klepe) Myslím, že teď už mám vnitřnosti osazené takovým množstvím bakterií, že už mě jen tak něco nerozhodí. Ale před takovými deseti lety jsem v Indii fakt skoro umřela na nějakou silnou infekci. Byla jsem tam sama a to bylo nejhorší – musela jsem se o sebe postarat i se čtyřicítkou horečkou, průjmem a zvracením. To bylo hodně drsné.

Jezídky v uprchlickém táboře na hoře Sindžár. Islámský stát operuje velice blízko tábora, proto zde nepůsobí téměř žádné humanitární organizace a život (náboženské skupiny) jezídů je strastiplný. Navíc je IS stále napadá. Je tu nebezpečno, v zimě zima, v létě nepředstavitelné vedro...Jezídky v uprchlickém táboře na hoře Sindžár. Islámský stát operuje velice blízko tábora, proto zde nepůsobí téměř žádné humanitární organizace a život (náboženské skupiny) jezídů je strastiplný. Navíc je IS stále napadá. Je tu nebezpečno, v zimě zima, v létě nepředstavitelné vedro...Autor: archiv Lenky Klicperové

Mám pocit, že Češi jsou obrovští cestovatelé, třeba Holub v Africe, Hanzelka se Zikmundem a další. Že jsme prostě hodně zvědavý národ. Co si myslíš ty? Nebo jsme stejní jako Němci, Poláci či Maďaři?

Já myslím, že Češi si už dlouho kompenzují cestovací deficit z dob socialismu. Jsme určitě zvídavý národ, to ano, v rámci Evropy nedokážu říci, jak moc vybočujeme, ale myslím, že třeba Američanům bychom to v cestování docela natřeli.

A poslední otázka: Říká se, že lidé jsou vlastně stejní. Co si myslíš ty, která můžeš srovnávat tolik kultur. Jsou? Nejsou? V čem?

V základních věcech samozřejmě ano. Lidé na krizové situace většinou reagují úplně stejně všude na světě. Ale jinak tam rozdíly vidím. Jinak přemýšlí Afričan, jinak Afghánec, jinak Evropan. To není dáno ničím jiným než kulturním prostředím, v němž žijeme. To formuje chování a myšlení. Proniknout do myšlení Konžana je například docela obtížné a chce to hodně zkušeností. Jen tak pak můžete v té zemi fungovat, musíte umět dopředu odhadnout, jak bude dotyčný reagovat. A to se nedá naučit jinak než zkušenostmi. A ne všechny jsou pochopitelně pozitivní.

Autor: Jan Müller
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!