Christopher McCandless: Hranice dobrodružství a šílenství | E15.cz

Christopher McCandless: Hranice dobrodružství a šílenství

Christopher McCandless: Hranice dobrodružství a šílenství
Christopher McCandless a jeho autoportrét před opuštěným autobusem uprostřed divočiny, který mu sloužil jako příbytek
• 
ZDROJ: archiv redakce
30. června 2016 • 05:00
Už to bude čtyřiadvacet let a ze starého autobusu se mezi tím stalo poutní místo. Tam, v aljašské divočině, která vždycky lákala dobrodruhy, tuláky, romantiky i šílence. Těžko říct, co z toho byl Christopher McCandless.

Ostatně - nikdo tak docela neví, o co mu šlo, když ve dvaadvaceti odšrouboval a zakopal registrační značku ze svého starého datsunu a zmizel do hyperprostoru tuláckého života.

Bez kompromisů

V kapse měl diplom z historie a antropologie z věhlasné Emory University, za zády bohaté a úspěšné rodiče.

Přesto Chris rozhodně nebyl to, čemu se říká vyrovnaný a flexibilní mladý muž. Když zjistil, že otec před ním tajil, že se oba se sestrou narodili jako nemanželské děti a že má dalších šest sourozenců, jeho důvěra v rodinné hnízdo explodovala. A jakmile se rozhodl odejít do bezdomoví, přerušil všechny kontakty.

Po dvou letech toulání Amerikou, kdy si říkal Alex Supertramp, zaslechl londonovské volání divočiny a vydal se žít do aljašské přírody. Bez zkušeností, kvalitní výbavy, a dokonce i bez mapy a kompasu. Měl něco přes čtyři kila rýže, flintu s bednou nábojů a pocit, že nachází ten pravý prostý život, daleko od lidí a ve spravedlivé přírodě.

Chlápek, který ho vezl na kraj divočiny, se sice snažil, ale Chris si nedal poradit, přebrodil řeku Teklaniku a doputoval ke starému autobusu, který sloužil jako lovecký přístřešek.

Smíření na konec

Po čtyřech měsících lovu a snaze přežít si napsal do deníku poslední poznámku o jakýchsi bobulích, extrémní slabosti a velkém nebezpečí.

To už vážil jen 30 kilo a měl za sebou neúspěšný pokus vrátit se do civilizace. Vzedmutá hladiny Teklaniky mu ale cestu zahradila a donutila ho vrátit se k autobusu - a někdy v srpnu 1992 zemřít vyčerpáním, hlady a pravděpodobně i na následky otravy lesními plody. Jeho tělo našli lovci losů o dva týdny později a od té doby svět přemítá o Chrisově odkazu.

Místní zálesáci a strážci parku mluví o hlouposti, ztrátě soudnosti a sebevraždě. Jiní o hrdinství a odvaze vybrat si cestu a za žádných okolností z ní nesejít. Nejsou to snad základní souřadnice jakéhokoli dobrodružství? Vyberte si.

FAKTA Z LESA

  • Podle Chrisova příběhu natočil Sean Penn v roce 2007 film Útěk do divočiny. Inspiroval se knihou Jona Krakauera Into the Wild.
  • Na střední škole dělal Chris kapitána týmu přespolního běhu a motivoval kamarády, aby brali běh jako duchovní cvičení, běželi „proti silám temnoty, proti všemu zlu světa a proti nenávisti“.
  • Chrise nejspíš nakonec zabily plody kopyšníku (Hedysarum alpinum) a jeho toxické proteiny. Pro zdravého a dobře živeného člověka nepředstavují nebezpečí, ale v Chrisově případě zapůsobily jako jed.

Trailer k filmu Útěk do divočiny z roku 2007:

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Dalibor Demel
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!