Alžběta Gala: Hoď se do Gala! | E15.cz

Alžběta Gala: Hoď se do Gala!

Alžběta Gala: Hoď se do Gala!
Alžběta s manželem si před nedávnem pořídili stádo třinácti ovcí, aby jim spásalo trávu v meruňkovém sadu.
• 
ZDROJ: Kiva
11. dubna 2016 • 05:00
Po studiu politologie žila v Bruselu svůj evropský sen. Jenže náhle za kariérou v Evropském parlamentu zabouchla dveře, vrátila se na rodnou Moravu a nazula si holínky. Dobře udělala.

Náš rozhovor měl původně probíhat přímo ve Vinařském domě a na vinici v Bavorech u Mikulova, které Alžběta s manželem vlastní. Jaromír Gala se ale na poslední chvíli rozhodl, že bude ten den sbírat hrozny, a neměly bychom klid. Potkaly jsme se tak úplně všedně v jedné brněnské kavárně. Alžběta mluví v množném čísle, slovo já téměř nepoužívá.

Je to žena s vyrovnanými ambicemi a životem plným přírody a tradičních hodnot. Opustit kariéru v Bruselu a začít ji budovat na vinohradu v bývalých Sudetech se jí vyplatilo. Objednaly jsme si dvě kapučína a povídaly si o klapotu tisíců podpatků po chodbách budovy europarlamentu. O pětileté práci v něm Alžběta mluví jako o obohacující, ale kvůli byrokracii zároveň odrazující zkušenosti. Připravovala pro europoslance podklady k jednáním, odpovídala na dotazy občanů, setkávala se s lobbisty či pořádala v Bruselu výstavy a divadlo. Směje se, že létala tak často, až na letiště chodila jako na tramvaj a letadla dobíhala na poslední chvíli. Z letištní klimatizace jí ovšem taky zůstal chronický zánět dutin.

Pokud byla v Bruselu déle než dvacet dní v kuse, jela z Brna autem, aby si s kolegyněmi mohla vyjet do Paříže, Antverp nebo Ghentu na víkend. „Od té doby spím ráda ve své posteli,“ usmívá se Alžběta. Když jí v roce 2009 skončil mandát, o prodloužení neusilovala a vrátila se do Česka, kde s manželem založili vinařství Gala.

„V době, kdy jsme se seznámili, byl Jaromír ředitelem ve větším vinařství, které spoluzakládal. Byl tam už devět let a já jsem na něm viděla stres a únavu, měl pod sebou dost zaměstnanců a na samotnou vinici mu nezbývalo tolik času, kolik by chtěl. Začala jsem ho podporovat v myšlence na vlastní vinařství.“ Inu, za vším hledej ženu.

Maminka malé Luisy a Olivera přirovnává starost o vinnou révu k tisícům malých dětí, o které se musíte starat a netrpělivě čekáte, co z nich vyroste. „Je to krásná práce, při které se člověk občas musí poprat s přírodou. Třeba v roce 2014. Zima byla mírná a suchá, na jaře nepršelo a v září, kdy se sklízí, spadla během jednoho víkendu půlka ročních srážek. Navíc bylo klima jako ve skleníku. 13. září o víkendu napršelo tolik, že se do vinohradu nedalo ani dostat. V pondělí jsme se tam jeli podívat. Byl to smutný pohled. Chtěla jsem natahovat přes vinohrad plachty, aby už dále nemokl. Réva je ale neuvěřitelná rostlina s kořeny velmi hluboko, a když se o ni člověk stará po celý rok, oplatí mu to.“

Bílé víno dělají Galovi z odrůd Sauvignon, Ryzlink vlašský, Chardonnay, Pinot Blanc, Pinot Gris a Pálava. Červené z odrůd Merlot, Frankovka a Pinot Noir.Bílé víno dělají Galovi z odrůd Sauvignon, Ryzlink vlašský, Chardonnay, Pinot Blanc, Pinot Gris a Pálava. Červené z odrůd Merlot, Frankovka a Pinot Noir.Autor: Kiva

Do politiky by se vrátit nechtěla. V holínkách na vinohradě jí dává život větší smysl než v lodičkách v kanceláři a vůbec jí nevadí být představovaná jako manželka vinaře. Vinař je pouze ten, kdo révu zpracovává a vyrábí víno, jako její manžel Jaromír. Alžběta se za vinaře nepovažuje, i když dělá v rodinné firmě všechno ostatní. „Starám se tu o obchod, o distribuci, vizuální styl našeho vinařství, updatuju web a udržuju kontakty se zákazníky. Také se starám o ubytování, jídlo a hosty v našem Vinařském domě, o provoz prodejny, objednávky, faktury, papíry, e-maily. Teď hodně komunikuji se zahraničními zájemci, takže se pasuji i do pozice vedoucí exportu.“

U jednoho stolu

Galovi ve svém Vinařském domě v Bavorech několikrát do roka pořádají vyhlášené degustační večeře o několikachodovém menu, které speciálně k jejich vínu přijede uvařit šéfkuchař z jedné z restaurací, do kterých svá vína Galovi dodávají. Hostům je večeře servírována jako na zámku, u jednoho dlouhého dřevěného stolu. „V Bruselu jsem chodila na jahodovo-rebarborový crumble do úžasné pekárny, ve které se především snídalo. Měli tam právě pouze jeden dlouhý stůl, u kterého se ráno potkali úplně cizí lidé a společně posnídali. Napadlo mě, ‚přenést‘ ho do Bavor a dělat takto jídlo hostům, kteří bydlí u nás,“ vysvětluje Alžběta originální zasedací pořádek.

Největší odměnou jsou pro Alžbětu jejich zákazníci. Mají za sebou čtvrtou sezonu fungování Vinařského domu a sedm z deseti lidí se k nim prý vrací. „Jsou tací, kteří u nás byli už čtyřikrát, každý rok k nám přijedou na víkend! Já sama jsem nikdy nebyla čtyřikrát na jednom místě. Možná před revolucí, to se jezdilo pořád stejně. Říkala jsem si, že jim budu dávat medaile.“

Alžběta s úsměvem říká, že vinohrad si ji našel a ona se našla v něm. „Náročné je, že nemáme jasnou pracovní dobu. Můj muž někdy přijde v osm večer a řekne mi, že je potřeba udělat tohle a tohle. A já mu říkám, pověz mi to za bílého dne, prosím! Večer jsem ráda, že sedím. Otevřela bych si i láhev vína, ale klasicky žádnou nemáme…“ Kovářova kobyla chodí bosa i v Bavorech, a tak Galovi doma nemají žádnou vinotéku a víno si chodí kupovat do blízké vinotéky. „Párkrát jsme si kupovali už i své vlastní víno,“ usmívá se Alžběta. „Jsou hodní, dají nám slevu.“

Autor: Michaela Židlický A.
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!