Život v Laponsku. Vítejte v drsném ale nádherném kraji Sámů za polárním kruhem | E15.cz

Život v Laponsku. Vítejte v drsném ale nádherném kraji Sámů za polárním kruhem

24. prosince 2016 • 06:00

Čistá příroda, nekonečný prostor a svérázní obyvatelé. Tady, v Lanponsku, si nikdo na nic nehraje a čas plyne pomaleji. Spisovatelka Michaela Klevisová a fotograf Emanuel Mizia se vydali na sever Finska a Norska, vysoko za polární kruh, do domoviny Sámů, zřejmě posledního přírodního národa v Evropě.

Medvědi? Jo, žijí tu, ale není jich moc. O medvědech tady všichni jenom mluví, ale nikdo nikdy žádného neviděl,“ směje se Timo Sarkoja a přikládá březová polena do krbu z neopracovaných kamenů. Postavil ho před mnoha lety vlastníma rukama, stejně jako celý svůj penzion na samotě uprostřed přírody na východním břehu jezera Inarijärvi. Všechen nábytek je z bytelných kulatin, dveře mají místo klik madla z krásně pokroucených kořenů.

Momentálně jsme tu jediní hosté a okolo panuje naprostý klid. Za řídkým borovým lesem se třpytí hladina jezera, které původní obyvatelé těchto končin, Sámové, považují za posvátné. Je už pozdě večer, ale na vodě se pořád leskne slunce. V noci klesne nízko nad ostrůvky a hned zase začne stoupat vzhůru. Uvažuju, jak to tu asi vypadá v zimě, kdy se slunce několik týdnů neukáže.

Sámové na cestě k prosperitě

„Sníh odráží světlo, takže venku není černo, ale tmavě modro,“ vysvětluje Timo. „Vůbec to tu není depresivní, naopak. Mám zimu rád, protože venku nejsou komáři a dá se jezdit na běžkách. A navíc máme saunu,“ ukazuje na dřevěný domek na břehu jezera. Timo dodává, že zima v této části Laponska představuje vrchol turistické sezony. „Jezero zamrzne, takže se po něm dá jezdit na sněžných skútrech. A můžete pozorovat polární záři.“ Pro její pozorování je prý okolí Inarijärvi jedním z nejlepších míst na světě.

Na lyžích do lesů

O pravdivosti slov našeho hostitele se později přesvědčujeme v národním parku Urho Kekkonena, když v přístřešku pro turisty listujeme sešitem se vzkazy nocležníků. Spousta zápisků pochází ze zimy, mnohé jsou v angličtině. Z některých doslova mrazí, například: „Třetí den na běžkách. Slunečno, –8 °C. Ohřáli jsme se u ohně, přespali ve stanu a vyrážíme dál.“

Tato oblast je opravdu na běžkování ideální – okolo městeček Saariselkä, Laanila, Kiilopää a Kakslauttanen se táhne na dvě stě padesát kilometrů udržovaných tras a sezona trvá od listopadu do dubna. Můžete se na lyžích vydat i do nitra národního parku, ovšem v tom případě potřebujete speciální běžky do terénu, mapu a kompas a alespoň jeden člen vaší výpravy by měl mít dobré zkušenosti se zimními výlety do divočiny. Tady se totiž dostáváte do opravdové pustiny, kde si na řadě míst o mobilním signálu můžete nechat jenom zdát. V zimě i v létě můžete putovat celé dny, aniž byste narazili na civilizaci – národní park Urho Kekkonena se rozkládá na ploše 2550 km2. V nitru divočiny ovšem můžete k přespání využívat jednoduché dřevěné chaty, z nichž některé se dají předem zarezervovat, nebo volně přístupné přístřešky s ohništi.

Pohled do divočiny

Ať do finského Laponska zavítáte v jakoukoli roční dobu, uchvátí vás především spoustou prostoru a přírodou, kterou na mnoha místech člověk dosud nijak neovlivnil. V některých turistických průvodcích se dočtete, že v této části Skandinávie vlastně „nic není“. A právě v tom spočívá její největší kouzlo. Laponsko zaujímá asi třicet procent finského území, ale žijí tu jenom tři procenta obyvatel. Největší město Ivalo s letištěm je jen shluk nemnoha moderních domů podél silnice a pak už pokračují řídce roztroušené dřevěné domky zasazené do lesů natolik citlivě, že téměř ani nepoznáte, že krajina je obydlená.

Pohádkové kouzlo Skandinávie: Podívejte se na rodinné domy se zelenými střechami

Lidé tu žijí v těsném sepětí s přírodou a poznáte to i na jejich vzhledu: na nic si nehrají, mají praktická ošklivá auta zacákaná blátem a oblékají se, aby jim nebyla zima, nikoli aby na někoho udělali dojem. Po vedlejších silnicích protínajících lesy, náhorní plošiny a rašeliniště běžně urazíte desítky kilometrů, aniž byste narazili na jedinou známku civilizace – tedy až na stáda sobů, z nichž někteří mají na krku obojky s GPS, aby se přes léto mohli toulat po libosti a jejich majitel je na podzim dokázal najít. Vrchol letní turistické sezony tu poznáte tak, že na stezce v horách nejste úplně sami, ale během dne potkáte dva tři lidi...

Nepatříte k příliš zdatným turistům, ale toužíte po splynutí s přírodou? Vydejte se na trek v národním parku Lemmenjoki, kde vás značená stezka zavede na osm a půl kilometru vzdálený vrchol kopce Joenkielinen. Výhled na nekonečné pásy hor, jezera a řeky vám naznačí, jak je krajina finského Laponska pustá, nedotčená a velkolepá. Národní park Lemmenjoki je jedna z nejrozlehlejších divokých oblastí Finska a navazuje na švédský park Ovre Anarjokka, se kterým tvoří největší chráněné území ve Skandinávii. Žijí tu medvědi, rosomáci, orli skalní.

Jihoafrický fotograf zdokumentoval rozmanitost bydlení lidí ze všech koutů světa

Na okraji národního parku vede od silnice z Inari do Kittily značená stezka ke starému shromaždišti sobů Sallivaara s ohradami, chatami a přístřešky (některé jsou volně přístupné). Až do roku 1964 areál sloužil k zimnímu třídění sobů, které se tu odehrávalo vždy v prosinci a lednu za úplňku a provázely ho trhy a veselice; v současnosti se práce se soby přesunula z lesů blíž k silnici.

Tajemné osady

Ve vesnici Inari můžete nakoupit pravé sámské ručně dělané suvenýry, sobí a losí paroží nebo CD s jojky – tradičními sámskými melodiemi. Spoustu zajímavostí o sámské kultuře a historii těchto původních obyvatel severní Skandinávie se dozvíte v muzeu Siida. V přilehlém skanzenu pak poznáte, jak v minulosti vypadala tradiční sámská osada. Ještě mnohem autentičtější a tajuplnější atmosféru ovšem mají opuštěné lesní osady Skoltských Sámů ze čtyřicátých let. Najdete je při řekách Suomujoki a Lutto. Nevedou k nim ale značené turistické trasy a musíte si k nim tedy najít cestu podle podrobné mapy (tu koupíte právě v informačním centru v muzeu Siida). Staré osady jsou v ní označeny hvězdičkou a slovem „kolttakenttä“. K jednomu z těchto utajených klenotů mezi řekou Lutto a jezerem Oskarinjärvi se dá například pohodlně dojít po lesních cestách od silnice z Ivala na finsko-ruský hraniční přechod Raja-Jooseppi. Vše je volně přístupné – prostě jen vejdete do původních dřevěných domků, sauny, spižírny... Jen je zakázáno tu nocovat.

Že tento karibský ráj nepoznáváte? Takto vypadala Kuba v 19. století

Pokud vás láká stanování v přírodě (je možné kdekoli), myslete na to, že počasí bývá vrtkavé. Uprostřed léta může být klidně přes třicet a příjemně se vykoupete v řece nebo jezeře, ale u Inari jsme zažili i letní noci, kdy kolem půlnoci teplota klesla na dva stupně nad nulou. Chladnější počasí má každopádně jednu velkou výhodu: dají vám pokoj komáři. Těch bohužel budete hlavně poblíž řek, jezer a mokřadů potkávat mračna.

Na konci světa

Když už se ocitnete takhle vysoko na severu, vyplatí se pokračovat do Norska a vidět i Barentsovo moře a rybářské vesničky schoulené pod dramatickými útesy. K těm vás zavede takzvaná „arktická dálnice“, která má ale se skutečnou dálnicí společného pramálo – je to obyčejná dvouproudá silnice směřující přímo na sever. Nad Inari se rozdvojí a můžete se po ní vydat buď přes Karigasniemi na známý Nordkapp anebo přes Utsjoki do mnohem méně navštěvovaných končin: k ústí řeky Tana a na poloostrov Varanger. Doporučuji druhou variantu – objevíte místa, kde jako by se zastavil čas.

Hraniční řeka Tana (finsky Teno) je ráj rybářů – jde o jeden z nejlepších revírů pro lov lososa obecného. Při jejím ústí do moře se otevírají čím dál úchvatnější výhledy na hory lemující pobřeží. Celý poloostrov Varanger pak patří k nejzajímavějším norským cílům pro milovníky ornitologie. Když se vydáte napříč poloostrovem po silnici číslo 890 na Batsfj ord, vyhoupnete se na neobydlenou náhorní plošinu, kde se desítky kilometrů rozprostírá jen pustá kamenitá krajina s jezírky, řekami a vodopády. I v červenci se tu místy drží ostrůvky sněhu. Tu a tam zahlédnete stádo sobů, jinak nikde ani živáčka.

Unikátní fotografie z druhé světové války. V Sovětském svazu dokázali Němci ukázat i lidskou tvář

Zastavte se v Syltefjordu – tradiční rybářské vesnici, kterou však v roce 1989 opustili všichni stálí obyvatelé (poté, co vláda zavřela školu a přestala v zimě protahovat silnici). Dnes osada ožívá jen přes léto. Můžete odsud vyrážet na nádherné výšlapy podél moře a dojít do opuštěných zátok nebo na vrcholky útesů, kde hnízdí mořští ptáci. Je tu pár pokojů k pronajmutí a možnost postavit stan či zaparkovat obytné auto před někdejší školou. V té si dvě bývalé místní učitelky otevřely informační centrum. Prodávají povolenky rybářům, pečou vafle s domácí marmeládou, vaří kafe do termosky a dívají se z oken na bílý dřevěný kostelík a černé útesy stejně jako v dobách, kdy ještě byly třídy plné dětí. Je to jejich prázdninový vedlejšák; po zbytek roku učí v nejbližším městě. „Jen díky nám tahle budova pořád žije,“ říkají hrdě. „A bývá tu hodně turistů?“ ptám se jedné z nich, zatímco spolu sledujeme, jak se na osadu snáší déšť a hroty útesů se ztrácejí v mracích. „Teď v sezoně jo,“ usměje se. „Každý den se tu aspoň jeden člověk zastaví.“

 


 

Sámové (u nás známí také jako Laponci)

Etnikum obývající oblast v severním Finsku, Norsku, Švédsku a Rusku. Sámové žijí v pevném sepjetí s přírodou, mnozí si stále zachovávají tradiční způsob života, převažujícím zdrojem jejich obživy je odedávna rybolov a chov sobů. Snaha o asimilaci této menšiny trvala od poloviny 19. století až donedávna - ještě v osmdesátých letech musely například ve Finsku sámské děti chodit do internátních škol, kde nesměly používat rodný jazyk. Dnes má sámská minorita vlastní parlament, rozhlasové a televizní stanice v sámštině, univerzitu a státem garantovanou výuku sámštiny ve školách.

Autor: Michaela Klevisová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!