Záhada polského souseda | E15.cz

Záhada polského souseda

Záhada polského souseda
Varšava prý znamená „ta, která patří Warszovi“, autorce ale přijde vhodnější překlad jejího anglického názvu Warsaw, tedy „ta, která viděla válku“.
• 
ZDROJ: Profimedia.cz
6. května 2016 • 05:00
Je to země, kam Češi nejezdí. Známé světové cestovatelské blogy ji přitom řadí mezi trendy destinace. Redaktorka ZENu na cestě od Baltu do Slezska potkala hrdiny z loděnic, socrealismus i Chopina.

Tmavovlasý muž v omšelé košili a s přerostlým knírkem, který mi evokuje hrdiny východoněmeckého pornoprůmyslu 80. let, stojí v otevřeném okně panelákového bytu. Dívá se ven. Pravou paži má zdviženou a prsty ukazují písmeno V. Stejným gestem jej zdraví les rukou dole před domem. Jmenuje se Lech Walesa, a než se stal vůdcem stávky, pracoval jako elektrikář v gdaňských loděnicích. Evropské centrum Solidarity je první muzeum, a že jsem jich už viděla, ve kterém jsem se skutečně dojala. Do uší mi mluví audioprůvodce, otáčím se. Pohnutí v obličeji se zračí i okolostojícím. Možná nebyl tak úplně dokonalý hrdina, jak bychom si přáli, ale to mu pro tuto chvíli odpouštím a chci naivně věřit, že když se lidé společně postaví za správnou věc, dokážou změnit svět.

Přiběhla jsem se sem schovat před deštěm a nakonec jsem tu strávila téměř celé odpoledne. Sedím na židličkách za kulatým stolem přes celou místnost, na stejném místě, kde se domlouvala změna polského režimu v roce 1989. Zkouším řídit zdvižné vozíky, které jezdily po gdaňských loďařských závodech. Sedím v policejním náklaďáku, který zasahoval proti demonstrantům, a dojímám se u autentických filmových záběrů, na kterých kudrnatý zarostlý dělník Walesa v nepadnoucím saku a s cigaretou v ústech ohnivě vysvětluje prezidentovi podmínky stávkujících. Na stolech před nimi leží lejstra a přetékající popelníky. Pak ho nadšený tisícihlavý dav vynáší na rukou ven před brány loděnic. Jako nejlepší suvenýr z této návštěvy mi přijde zapalovač s nápisem Solidarność (místo plánovaného jantarového náhrdelníku). Kupuju ho od důchodkyně, která okupuje umakartovou budku u vchodu do závodů, kam dříve chodili zaměstnanci k píchačkám.

Evropské centrum Solidarity v Gdaňsku v obří moderní budově je polským muzejním hitem.Evropské centrum Solidarity v Gdaňsku v obří moderní budově je polským muzejním hitem.Autor: Profimedia.cz

Gdaňsk má zvláštní atmosféru města, které nemělo jednoho pána. Chvíli byl součástí polské, pak zase pruské říše a pak si v tomhle centru Pomořan dlouho vládli sami. Součástí moderního Polska se stalo až po druhé světové válce. Hanzovní domy ve starém městě, obchůdky s jantarem a rybářské loďky připomínají Hamburk. Cesta z letiště v rozpadajícím se autobuse s muži, kteří zatím nepropadli kouzlu deodorantu, a ženami s unavenými pohledy a vytahanýma rukama evokuje naši nedávnou socialistickou minulost. Ceny zase připomínají Českou republiku před deseti lety. Voní tu moře a pirohy. Gdaňsk ale rozhodně není město na jeden den. Jedu lodí na poloostrov Westerplatte, do míst, kde se odehrála první bitva druhé světové války, a procházím vojenskými baráky a zbytky rozstříleného polského opevnění. Opačným směrem, půl hodiny vlakem, jsou pobřežní lázně Sopoty s autentickou atmosférou pobaltského letoviska – písečné duny, lehátka s ochranou proti větru, molo táhnoucí se daleko do moře, vysoká tráva, vafle s čerstvým ovocem a čokoládou.

Ta, která viděla válku

Obrovské vzdálenosti, velkorysá prostranství, široké silnice, proluky. Bezradně do sebe soukám „zapiekanku“, bagetu zapečenou se vším možným, která je k dostání na každém rohu za pár zlotých, a rozhlížím se kolem sebe po chladných vysokých kancelářských budovách a neutěšených betonových planinách. Vítr mi vmetl cibuli s omáčkou do tváře. Dobře mi tak, nemám jíst fastfood. Přijela jsem jen před dvěma hodinami a už mám chuť využít toho, že jsem pěšky deset minut od nádraží a nasednout na první vlak a utéct odsud pryč. Okamžitě! Nakonec si půjčuji kolo. Varšava dostala druhou šanci. Vyplatilo se.

Varšava je město, do kterého je těžké se zamilovat na první pohled. Její název prý má znamenat něco jako „ta, která patří Warszovi“, což je zkrácená verze slovanského jména Warcisław. Ale já mám jinou teorii, připadá mi, jako by případnější byl překlad anglické varianty názvu Warsaw – „ta, která viděla válku“. Jedu po místech, kde bylo ghetto. Zastavuju u posledních zbytků původní zdi oddělující město od plochy 3,5 km2, na kterých v jednu chvíli žilo až 400 tisíc Židů. Tudy vedl můstek mezi velkým a malým ghettem, tady byla synagoga. Šlapu, kolo se točí, nasedám a sesedám, vybavují se mi scény z filmu Pianista. Rezidenční domy v ulici Prožna, originální kavárna, tichý hřbitov a na konci fascinující muzeum, kde všechno, co jsem viděla, ožívá.

Trendy kavárna a restaurace Warszava Powisle je oblíbená hlavně v létě.Trendy kavárna a restaurace Warszava Powisle je oblíbená hlavně v létě.Autor: Profimedia.cz

Není divu, že na místě, kde zemřelo tolik lidí, se zpočátku necítím vůbec dobře. Postupně tomu začínám přicházet na chuť. Je to více světů na jednom místě. Přejíždím do Starého města, které je podobně rozlehlé jako pražská Malá Strana a je jediné, které zbylo poté, co bombardéry srovnaly na konci války Varšavu se zemí. Standardní středoevropské historické centrum. Mnohem zajímavější genius loci má ale navazující Nové město se zvláštní kombinací strohých domů z předminulého století dodekorovaných socreal mozaikami a mezi tím cihlové poválečné bytovky. Překvapí mě bouřka, schovám se na pár minut v malém kostelíku. Uvnitř je svatba. Když skončí, je nad městem duha.

Stojím u drobné sochy Marie Curie-Sklodowské a sluníčko se odráží ve zlatavém plášti, který má první žena s Nobelovou cenou na sobě. Laboratoř a byt. Dva domy proti sobě, mezi kterými mladá Sklodowská každodenně přebíhala. Na fasádě jednoho z nich je komiksový obrázek mladé vědkyně v náručí s dítětem, které drží zkumavky s poloniem a radiem. Vybavují se mi dlouhé hodiny chemie na základní škole, kdy jsem nepochopila nic, ale ještě více Jiřina Jirásková, která ve Světácích popisuje svůj ženský vzor: Marii Kurý, která objevila rádio.

Polské hlavní město překvapuje kontrasty. Dopoledne čekám, až se otevřou masivní zlaté dveře mohutného výtahu, který mě vyveze na stalinistický mrakodrap Palác kultury a vědy. Budovu vysokou 237 metrů postavil ruský architekt Lev Rudnev kromě jiného ve stylu amerického art deca. Možná proto mi paradoxně připomene výstup na newyorskou Empire State. Na obrovském prostranství probíhá festival mezinárodní kuchyně podle gusta fanoušků pražské Náplavky. O půl hodiny (a mnoha šlápnutí do pedálů) později jsem pro změnu v nádherné rezidenční čtvrti s vilami, ambasádami, parkem a královským zámkem versailleských parametrů. Hraje klavír, Chopin, sedím v parku Łazienki u sochy slavného polského skladatele a se stovkou dalších lidí poslouchám koncert, který se tu koná pravidelně. A na konci dne si dávám drink v Novém světě, ulici s moderními butiky, bary a kluby a bistrem s nejlepšími dim sum knedlíčky, jaké jsem v Evropě jedla.

333 kaváren a kostelů

V žilách mám už více kávy než krve. Za dva dny jsem ve Vratislavi (polsky Wrocławi) viděla přinejmenším třicet kostelů – velké, malé, barokní, opulentní, skromné, velikášské, pozlacené, dřevěné, gotické i moderní, malované, na ostrovech uprostřed řeky, na kopci. Je jich tu skoro stejně jako kaváren, jejichž koncentrace je ohromující.

Jeden z domů, kde bádala Marie Curie-Sklodowská.Jeden z domů, kde bádala Marie Curie-Sklodowská.Autor: Profimedia.cz

Tak ještě jedno, prosím. Tolik šumivého vína najednou jsem ještě nevypila. Ale co se dá dělat. Fanynka vodky Zubrowky nejsem, dobré pivo se tu hledá těžko, stejně jako pitelné víno. Chodit domů je ale škoda, protože bar je to skvělý, společnost příjemná a živá atmosféra města plného mladých lidí neopakovatelná.

Autor: Barbora Petrová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!