Úžasné kořenové mosty Méghálaje: Odolají extrémnímu počasí, vydrží až 600 let a jsou zadarmo | E15.cz

Úžasné kořenové mosty Méghálaje: Odolají extrémnímu počasí, vydrží až 600 let a jsou zadarmo

3. května 2017 • 06:00

Představte si řeku, která se pod náporem nejsilnějších monzunových dešťů na planetě změní v neovladatelný živel. Lidé, kteří v jejím okolí žijí, ji ale potřebují každý den přejít. Výsledné řešení je dokonalou souhrou zájmů člověka a přírody. Objevte živé mosty severovýchodu Indie.

Na odlehlém a tajuplném severovýchodě Indie, kousek od hranice s Bangladéšem a Barmou (Myanmou), leží nádherný Méghálaj. Dodnes zde vedle sebe žijí lidé původních kmenů Khásí, Gáró, Džaintija a dalších, kteří sem přišli pravděpodobně z oblasti dnešní Barmy. Země je tvořena převážně náhorními plošinami s nejvyšším bodem Shillong Hill (1961m n. m.). Na své hranici prudce padá podél tektonických zlomů dolů, do Bangladéše. V období půlročního monzunu zde spadne nejvíce srážek na celé planetě. Voda potom odteče v podobě stružek, potoků a mohutných řek povodím Brahmaputry do Bengálského zálivu. V místech, kde překonává tektonický zlom, vytváří systémy nádherných vodopádů.

Objevitel starých mostů

Po celé generace se Khásíové zabývali otázkou, jak postavit mosty, které vydrží mohutný nárůst průtoku v řekách v období monzunu. Začali stavět „živé kořenové mosty“ ze vzdušných kořenů stromu fíkovník pryžodárný (Ficus elastica). Vytvořili tak struktury, které vydrží i ty nejtěžší nápory monzunu a slouží lidem po generace. V každé místní komunitě žije rodina, která má péči o mosty na starost. Zodpovědnost za jeho údržbu se dědí z generace na generaci a tak je zachována kontinuita.

Denise P. Rayen žije ve vesnici Laitkynsew a je majitelem hotelu Cherapunjee Holiday Resort – jediného ubytovacího zařízení v oblasti, která je nejlepším výchozím bodem pro treky ke kořenovým mostům. Je považován za jejich objevitele, on sám to ale označuje spíše za souhru šťastných náhod: „Celý život jsem pracoval jako bankéř v Novém Dillí. Vždy jsem ale miloval přírodu a hory. Na jedné výpravě do džungle jsem poprvé spatřil živý kořenový most. Zíral jsem na něj v němém úžasu. Jak je možné, že jsem o tomhle v životě neslyšel?“

Na cestě po Senegalu. Jak se žije mezi domorodými Bambry?

Když se svých průvodců ohromeně zeptal, co to je, vesničané na něj jen nechápavě zírali. „Pro ně jsou mosty běžně používanou konstrukcí určenou k transportu na druhý břeh řeky. Nikdy je nenapadlo, že by mohly být něčím výjimečné a jediné svého druhu,“ popisuje Denise. Pečlivě pak popsal cestu ke všem z nich a nakreslil mapky, které umožní cestovatelům vypravit se do džungle.

Na dně údolí

Na výpravě k mostům je nejprve třeba sestoupit po tisících malých schodů – všechny se nacházejí na dně hlubokých údolí. Na dně údolí se schody změní v lesní stezky, které propojují jednotlivé vesnice.

V těchto odlehlých lokalitách stále převažují tradiční domy s doškovou (nebo nověji plechovou) střechou, se stěnami zapletenými z bambusu a předzahrádkou. Ta je zdrojem základních surovin pro kuchyni. Kromě ananasů, betelových stromů, pepře či zázvoru jsou tu i keře ibišků nebo masožravé láčkovky. V dostupnějších lokalitách se dnes tradiční domy mění v moderní betonové. Ani ty však nedokážou narušit dojem malého indického ráje. Stezky mezi jednotlivými vesnicemi jsou v místech, kde překonávají řeky, propojeny kořenovými mosty. Jak taková stavba mostu probíhá?

Jak roste most

Fíkovník pryžodárný je mohutný strom s široce rozvětvenou korunou, který roste pouze v severovýchodní Indii, převážně na březích řek v hustých stálezelených lesích státu Méghálaj. Strom přezdívaný indický kaučukovník byl schopen se velmi dobře adaptovat na specifické podmínky místního klimatu i půdního podloží, především potom na rozkolísaný a v některých částech roku velmi rychlý průtok řek. Většinou roste na velkých kamenech okolo břehů a zapouští kořeny hluboko do říčního dna. Z hlavního kmene i větví mu vyrůstají sekundární vzdušné kořeny. Místní lidé se naučili jej využívat za účelem stavby mostů, které vydrží i ten největší nápor vody v období přívalových monzunových dešťů.

České středohoří: Kraj zapomenutých hradů a tajemných pokladů

Tradiční stavitelé pracují tak, že v první fázi nasměrují vzdušné kořeny pomocí vydlabaného kmene betelového stromu (Areca catechu) na druhý břeh řeky. Betelový kmen rozdělí podélně na dvě části a vydlabáním měkkého středu z nich vytvoří žlábky, do kterých umístí tenké kořeny.

Celý systém podepřou pomocí nejrůznějších větví, provázků a šlahounů tak, aby směřoval tam, kam potřebují. Kořeny postupně rostou a mohutní, až dosáhnou do cílového bodu, kde je jim dovoleno zapustit do půdy. Jednotlivé kořínky jsou zároveň cíleně proplétány, aby vytvořily pevnou strukturu. Jako výplň mezer mezi kořeny v základnách mostu bývají použity balvany, které strom postupně obroste a pevně propojí s celým systémem.

Ze samotného těla mostu často vyrůstají další sekundární kořeny, jež dosahují na říční dno po celé jeho délce a tak mu poskytují další podporu. Trvá zhruba 15–20 let, než most zmohutní natolik, aby byl plně funkční. Ty nejvzrostlejší jsou schopny unést 50 dospělých lidí i povoz s koňmi. Délka se pohybuje mezi 50–100 stopami. Životnost kořenových mostů se odhaduje na 500–600 let.

Dvojstupňový unikát

Přestože je výše popsaný postup výstavby v základu stále stejný, finální podoba mostů se v jednotlivých případech může lišit. Výsledná konstrukce je totiž ve velké míře ovlivněna specifiky konkrétního místa. Je možné do sebe zaplétat kořeny dvou stromů rostoucích na opačných březích řeky, ale stejně dobře je možné využít jen jeden strom a na druhém břehu jeho kořeny jen zapustit do půdy.

Ostrov Kárpathos. Větrný a nezničený řecký klenot, který je rájem surfařů

Často se vyskytuje také varianta, kdy je těchto nosných stromů-pilířů více než dva. Pokud je řeka široká, umisťuje se zpravidla ještě jeden doprostřed. Ten potom kořeny obejme velký balvan, který vytvoří pevnou základnu, jež vydrží i ty největší přívaly vody. Unikátem je potom most Umshiang u vesnice Nongriat, přezdívaný Double-Decker. Dvě mostové struktury jsou zde umístěny ve svahu nad sebou.

Volby v každé vesnici

Při bližším zkoumání zjistíte, že stavby živých kořenových mostů nejsou jediným specifikem, kterým se místní obyvatelé mohou pyšnit. Když sem v první polovině 19. století přišli britští kolonialisté, objevili něco, co v „barbarské“ zemi čekali jen stěží. Místní komunita Khásí totiž v různých variacích aplikuje samosprávný a rozhodovací systém, který lze popsat jako konstituční monarchii s demokratickými prvky.

Každá vesnice má voleného starostu. Délka volebního období se v různých lokalitách liší. Nejkratší mandáty jsou jednoleté, nejdelší trvají až čtyři roky. Hlasování probíhá formou veřejného shromáždění, kde lidé zvednutím ruky volí svého kandidáta. Vesnice jsou sdruženy ve vyšší regionální jednotky (zpravidla po maximálně deseti), které opět volí svého předsedu, lyngskora. Jedná se již o zvolené zástupce krále. Král je volen z mužských příslušníků klanu Siem a má na starosti všechno, co souvisí s exekutivou a soudnictvím. Žádné rozhodnutí ovšem nemůže udělat bez souhlasu členů poradního orgánu – darbáru. Tímto orgánem je zároveň volen a odvoláván.

Bílé Karpaty vás pohladí na duši. Jak se žije v kraji žítkovských bohyní?

Kandidáty na post krále nominuje hlava tradiční církve – nejvyšší kněžka Ka Siem Sad. Její úkol je nejen zaštiťovat náboženské společenství, ale také provádět všechny potřebné rituály. Za zmínku stojí především každoroční ceremonie ve Smitu, během které provádí ženy kmene Khásí tradiční tanec okolo posvátného dubového sloupu, jenž propojuje svět lidí a bohů. Obřad probíhá v měsíci lednu a kromě lidových tanců a hudby je zde možno vidět také provedení oběti bohům ve formě kozy.

Počet příslušníků tradiční církve od příchodu britských misionářů výrazně poklesl. Většina místních komunit přijala křesťanství. Nicméně i lidé konvertovaní na křesťanství stále věří tradičním pověrám. Často proto přicházejí právě do domu Ka Siem Sad ve Smitu a žádají o provedení nejrůznějších rituálů.

Sejmutí kletby

Jeden z velice běžných rituálů, které se zde provádějí, je jakousi velmi zjednodušenou lidskou obětí. Lidé kmene Khásí věří v existenci démona jménem U Thlen – syna bohyně Ka Kma Kharai a boha Umwai. Podle lidové pověsti se U Thlen narodil v jeskyni potom, co byli mladí milenci násilím odloučeni a Ka Kma Kharai ve strachu před hněvem svého otce utekla z domu. Zrodil se v podobě zlého hada toužícího po lidské krvi. Jeskyně ležela vedle cesty do Lynghingkhongkhenu, po které pravidelně přicházeli lidé, aby se setkali s bohy v rámci festivalu Iew-blei.

U cesty před jeskyní seděla Ka Kma Kharai v přestrojení za starou prodavačku šperků. Mezi svým zbožím měla také magický prsten, který dokázal jeho majiteli splnit každé přání. Jeho majitel pak výměnou za pozemské statky musel U Thlenovi přinášet potravu ve formě lidských obětí.

Brazilská garimpa. Ilegální kolonie hledačů diamantů, kde zákon neplatí

U Thlen byl následně poražen hrdinou U Suidnohem. Ten hada lstí přemohl a jeho tělo rozřezal na malé kousky, které měly být následně do posledního snědeny lidmi kmene Khásí, aby byla démonova moc zcela poražena. Jak to ale v příbězích bývá, jeden kousek zůstal zachován. A z něj vyvstali noví hadi, kteří dodnes šíří zlo a zkázu prostřednictvím rodin, jež o ně pečují a přinášejí jim oběti. Khásí je nazývají Nongshohnohs a věří, že jsou zdrojem veškerých jejich neštěstí a nemocí. Postihne-li člena rodiny choroba, přivedou ho k nejvyšší kněžce a zde provedou rituál, během kterého je nemocnému symbolicky odřezán a spálen pramen vlasů. Tak z něj zlou kletbu sejmou.

Ženy kmene Khásí

Významné postavení nejvyšší kněžky nás přivádí k dalšímu specifiku komunity Khásí. Stejně jako v řadě dalších lokalit na severovýchodě Indie zahrnují v sobě pravidla jejího fungování řadu matriarchálních prvků. Přesněji se jedná o společnost, která je matrilineární – příjmení i majetek se dědí po ženské linii – a matrilokální – ženy v dospělosti zůstávají v domě svých rodičů a jejich manželé se stěhují k nim. Toto nastavení má ve svém důsledku vliv na řadu dalších charakteristik tohoto společenství.

Udává se například, že Khásí ženy jsou vzdělanější než muži, mohou volit a mají právo se účastnit veřejných diskusí. Obrovský rozdíl je vidět zejména při pozorování každodenního chování místních žen, které je velmi sebevědomé. Nejvíce mi utkvěl v hlavě zážitek během návštěvy ve Smitu, kde jsme se s kolegyní setkaly se současným kháským králem. Seděli jsme kolem proskleného stolku s čajem a dobrotami v centrální místnosti kněžčina domu a diskutovali o všem možném.

Kolumbie je Mekkou cyklistiky. Vítejte v zemi, kde má bicykl snad každý

Kolem stolu kromě nás seděli další muži a ženy, povětšinou příslušníci královského klanu Siem, ale i dalších. Všichni si uvědomovali přítomnost krále, jehož příchod vnesl do setkání oficiální podtón. Přesto diskuse probíhala naprosto nenuceně a živě. Celou dobu jsem si uvědomovala, jak je tato situace unikátní. Přítomné ženy nebyly schované v útrobách kuchyně ani neseděly mlčky se sklopeným zrakem, jak to v Indii běžně bývá. Ale diskutovaly, popíjely čaj a smály se spolu s ostatními v přítomnosti nejvyšších představitelů své komunity.


Sedm sester

Indický severovýchod tvoří skupina malých států přezdívaných Sedm sester. Vedle Méghálaje zde leží známější Ásám, dále Nágsko, Manípur, Mizóram, Tripura a Arunáčalpradéš. Jsou vklíněny do prostoru obklopeného státními hranicemi s Nepálem, Bhútánem, Čínskou lidovou republikou (Tibet), Myanmou a Bangladéšem. Nevyjasněná situace ve věci demarkace hranic a problémy s povstaleckými skupinami jsou důvodem, proč byla tato nádherná oblast dlouho uzavřená zahraničním turistům. Dnes je možné zde cestovat se speciálním povolením Protected Area Permit a s několika územními omezeními. Pro přílet doporučuji zvolit letiště v Guváhátí, které je centrálním pro celou oblast.


Očima autorky

Stále vzpomínám na první kořenový most, který jsme na naší cestě viděli. Ve srovnání s ostatními nebyl nejkrásnější ani nejdelší. Vlastně ještě ani nebyl dostavěný. Vydali jsme se k němu v začínajícím odpoledni. Trasa na plánku nás provedla několika vesničkami. Pak jsme začali sestupovat hlubokou roklí. Obklopovala nás hustá změť stromů a křovin. Zvuky lidského společenství vystřídali ptáci a cikády. Bylo vedro a sucho. Právě ve chvíli, kdy jsem začala uvažovat, jestli by nebylo lepší se vrátit, se objevil – náš první kořenový most! Připadala jsem si jako Marco Polo, Kryštof Kolumbus, Zikmund a Hanzelka…

Autor: Andrea Nogová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!