Seychely: jiná planeta?

Seychely, ilustrační foto Dalších 6 fotografií v galerii

2.4.2015 7:00   Představte si místo, kde není žádná ekonomická krize, všichni mají práci za dobrý plat, neplatíte daně, kriminalita je utopií a přírodní katastrofy cizí pojem. To není jiná planeta, to jsou Seychely!

Punc slávy Seychelám paradoxně nezabezpečily nevšední žulové balvany, které souostroví dodávají přímo kýčovité kouzlo, ani gigantické želvy, kterých je tu až pětkrát více než na Galapágách, ba ani slavný kokosový ořech „coco de mer“ ve tvaru ženského lůna. Proslavil je zejména Radovan Krejčíř, který sem v roce 2006 utekl s nálepkou mafiánského gangstera před českou policií. Pátrala po něm celá republika a on si zatím nikým nerušený hověl pod seychelským sluncem.

Jen pro bohaté

Peněz musíte mít skutečně dostatek, pokud si chcete užívat bezstarostnou dovolenou a neskončit se studenými obklady na bolavé hlavě. Protože i to se mnohým stává. „130 eur za karton marlborek?! Vždyť to je šílené!“ zhrozil se byznysmen Láďa, náruživý kuřák z Olomouce, když náhle zjistil, že si cigarety zapomněl doma a během dovolené si je bude muset kupovat. Na sobě měl košili značky Versace, kalhoty značky Dolce & Gabbana a nablýskané mokasíny Gucci. Seychely mu však ukázaly, že není tak zámožný, jak si myslel. Nejen cigarety, ale i pronájem auta se mu zdá příliš drahý – 6000 rupií (360 eur) za každý den mu dělá vrásky na čele. A není jediný.

Když máte za kilo pomerančů zaplatit sto rupií, tedy téměř šest eur, a za hamburger rovných 130 rupií, uvědomíte si, že tato destinace je jen pro opravdu bohaté turisty. Toužíte si domů dovézt suvenýr v podobě známého seychelského kokosového ořechu? Pozor, ani ten nebudete mít zadarmo! „Coco de mer“ nenajdete jen tak spadlý pod každou palmou. Tento neobvyklý přírodní úkaz roste jen v přírodní rezervaci na ostrůvku Praslin. „Kus prodáváme za 3500 rupií (200 eur),“ vysvětlí mi prodavač. „Víte, kdyby byly ty ořechy zadarmo, už dávno by na Seychelách nebyl ani jeden!“ Chápu ho, turismus vydatně dotuje státní kasu a Seychely drží laťku cen záměrně vysoko.

Prázdná věznice

Přemýšlím, zda by Seychely neměly mít ve státním znaku přeškrtnutý turistický batoh. Aby bylo každému jasné, že tato krajina má brány pro nemajetné trampy zavřené. Žije a prosperuje z bohatých, díky nim se má národ dobře. „U nás nikdo není chudý,“ chválí si s patřičnou hrdostí můj instruktor potápění Grandy Smith a nezapomene dodat, že většina jeho krajanů tráví dovolenou na sousedním Mauriciu, na Réunionu, v Tanzanii nebo ve Francii. „Peníze ani víza pro nás nejsou problém.“ Jeho slova potvrzují fakta – závratné ceny výrobků a služeb, které šokují turisty, jsou pro Seychelany bez problémů přijatelné. Kromě toho je tu bezplatné zdravotnictví i vzdělání.

Na druhou stranu se zdá, že by tu člověk přežil, i kdyby neměl střechu nad hlavou, peníze ani práci. Pobřežní mělčiny jsou plné ryb a v půdě vyklíčí všechno, co do ní zasadíte. Hurikány, záplavy, zemětřesení i požáry se ostrovu vyhýbají a ani orkán, který pravidelně devastuje sousední Mauricius, si se Seychelami zatím nepotykal. Teplota tu nikdy neklesá pod dvacet stupňů, takže ani jako bezdomovec určitě nezmrznete. Navíc tu žádné bezdomovce nemají. Neuvidíte ani žebráky, prostitutky, veksláky, zloděje či jiné asociální a kriminální živly. Jediná věznice na celém souostroví, které tvoří na 115 ostrůvků, zeje prázdnotou. „Kdo by tu kradl nebo vraždil?“ pozastavuje se nad otázkou číšník. „Pro nás Seychelany je to něco absurdního a nedůstojného, přímo ponižujícího. Žijeme v duchu bible, jako bratři a sestry.“

Ochutnáte netopýra?

Mimochodem, bratři a sestry… Na starých mapách jsou Seychely označeny jako „Tři bratři a sedm sester“ – takto pokřtil tři velké a sedm menších ostrovů francouzský námořní kapitán Lazare Picault v listopadu 1742. Pravda, velikost je diskutabilní, protože i největší ostrov Mahé je dlouhý jen 27 km a jeho šířka nedosahuje ani pouhých deseti. Hlavní město Victoria, přestože s 23 tisíci obyvateli patří k nejmenším metropolím na světě, se může pochlubit i kopií známé londýnské věže Big Ben. Jen kousek od věže jsem objevila velké tržiště. Před očima se mi otevřela pestrá paleta Seychelanů, kterým se ve tvářích odráží směs národů Afriky, Evropy i Asie, přičemž každý hovoří až třemi jazyky – angličtinou, francouzštinou a kreolštinou. Tu sem přinesli přistěhovalci z Madagaskaru. Stejně jako i mnohé speciality – v duchu jsem oplakala 200 rupií a koupila jsem si grilovanou langustu v omáčce z chilli, zázvoru a česneku a la Madagaskar.

Prodírám se davem pod barevnými slunečníky, pod nimiž jsou dřevěné stoly plné ryb a ovoce. Hygienici by ale možná nákup v takových podmínkách nedoporučili. Země na tržišti je nasáklá krví a slizem z ryb, na zbytky masa se slétává hladové ptactvo. Další okřídlence vidím v klecích a na prodej jsou tu i netopýři! Nabízí je Sedi Jordain, pěstitel mangovníků. Podle jeho slov netopýři od té doby, co jsou zákonem chráněni, zamořili Mahé a místní zemědělci z nich mají těžkou hlavu. „Kdysi jsme exportovali mango ve velkém, jenže dnes už to nejde – ta okřídlená havěť nám sežere čtvrtinu úrody! Ale díky našemu mangu mají netopýři chutné maso,“ pochvaluje si Sedi a mně je jasné, že zvíře neskončí jako domácí mazlíček, ale jako chutný pokrm.

Pod slunečními paprsky

Naopak obrovské želvy, které v hotelové zahradě chovají jako atrakci pro turisty, se na rozdíl od netopýrů těší velké oblibě. „Chcete se s nimi vyfotit?“ volá chovatel čtyřčlenné želví rodinky na kolemjdoucí zvědavce. Tyto gigantické želvy, které se soustředí na sousedním ostrově Aldabra, mají krunýř tak odolný, že když na ně náhodou z desetimetrové výšky spadne tříkilový kokosový ořech, při prudkém nárazu na krunýř se ořech roztříští na kusy. Mimochodem, kokosové mléko místní používají jako přírodní opalovací krém.

„Tady na rovníku tě neochrání žádné krémy, slunce svítí téměř kolmo a opaluje člověka ze všech stran. Kokosové mléko ochrání člověka před rakovinou kůže nejlépe,“ dušují se rybáři na pláži Anse Solei, kde nezaprší dokonce ani tehdy, když prší na všech ostatních plážích. Saúdskoarabský šejk zde pohotově vybudoval hotel a asi netřeba dodávat, že je nejžádanějším místem na Seychelách. Turisté, toužící po slunečních paprscích, je tu mají jako na objednávku. Polehávají, opalují se – a do mořských vln se ponoří málokdy.

„Jsou plné medúz, jsem celý požahaný,“ stěžuje si francouzský turista. Jeho varování ignoruju a vrhám se pod hladinu s potápěčskou maskou na nose. Nepotrvá dlouho a po mém boku plave další „potápěč“ – téměř dvoumetrový živočich, kterého vzápětí identifikuju jako žraloka velrybího! Naštěstí je tento druh žraloka úplně neškodný a živí se jen planktonem. Zvědavý tvor, krotký jako delfín, plave po mém boku až do západu slunce. Takhle nějak si představuju biblický ráj…

Hrozba „doživotí“

Každé ráno, když krmím na břehu hotelového jezírka holuby, přilétá i zvláštní vodní pták, který patří do skupiny sedmnácti endemických druhů ptáků Seychel. Prorazí si cestu mezi holubími křídly, sebere kousek pečiva, aby s ním odletěl na hladinu jezera a pustil ho do vody jako návnadu pro rybu. Vzápětí ji bleskurychle uloví, zhltne a spokojeně odlétá pryč. Hotelový personál mi vysvětluje, že tento nevšední opeřenec je chráněný a že člověk, který by mu sáhl na život, se nevyhne odsouzení na doživotí. O stejný rozsudek si však koledujete i ve zdejších oddacích síních. O dobrovolné „doživotí“ má totiž zájem množství párů, které přicházejí na Seychely říct si své „ANO!“.

Nevěstiny bílé šaty nevyniknou nikde lépe než na pozadí tyrkysového oceánu a žádná moderní hudba nepřekoná živou hudbu domorodých muzikantů. Pod klenbou palmových listů, po teplém koberci bílého písku, přejdete do kapličky na pobřeží, kam doléhá šum moře, abyste si s člověkem, kterému patří všechna vaše láska, vyslovili manželský slib. Potom už stačí jen zasednout ke svatebnímu stolu, prohýbajícímu se pod vahou drahého šampaňského, pečených langust a tropického ovoce. Svatební obřad v takovémto prostředí má nádech exotiky a je opravdu nezapomenutelným zážitkem. Zvláště pro ty, kteří na to mají… „Podle mě má být svatební den čímsi výjimečným, vždyť se zase tak často neopakuje…“ žertuje mladý Ind, který si se svou šarmantní nastávající připravil pompézní svatbu na ostrově Mahé.

Stěhovaví ptáci

Někteří turisté přicházejí a odcházejí, najdou se ale i tací, kteří se vrátí a zůstanou na Seychelách navždy. Ital Antonio nezaváhal ani na okamžik a dnes už má seychelské občanství. Když vyzvídám, jestli ho koupě domu na Seychelách nestála majlant, s překvapením zjišťuju, že i přesto, že je život na těchto ostrovech drahý, ceny nemovitostí jsou přijatelné. „Za parcelu jsem zaplatil 40 tisíc amerických dolarů, dům jsem si postavil podle svého gusta, stál zhruba sto šedesát. Byla to dobrá investice, dům má výbornou polohu, moře hned za rohem…“ pochvaluje si, když mi ukazuje jednotlivé místnosti domu, plné jeho zvláštních vynálezů.

„Nejlevnější jsou domy ve vnitrozemí, nejdražší na ostrově La Digue. Ale mám přátele, kteří tráví na Seychelách tři měsíce v roce, v době, kdy je v Itálii pořádná zima. Pronajmou si čtyřpokojový bungalov na pláži a užívají si dovolenou.“ Na otázku: „Za kolik?“ mi odpovídá: „Za pronájem čtyř- až pětipokojového bungalovu Seychelané požadují dva tisíce dolarů měsíčně. Není to moc, vždyť se tam vejde šest lidí!“ O týden později sedám do letadla a vracím se zpět na Slovensko. Myšlenka na pronájem domu na Seychelách mi však vrtá v hlavě. Jak úžasné by bylo zůstat v tom tropickém ráji déle! Hm, déle… Slovo, které tady může znamenat i „navždy“…

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Anita Balejíková
Mobilní web