Sarah Marquis: Pěšky a daleko | E15.cz

Sarah Marquis: Pěšky a daleko

Sarah Marquis: Pěšky a daleko
Sarah Marquis
• 
ZDROJ: Lidé a Země
9. října 2014 • 05:00
„Nejdřív všichni říkali, že nejsem normální. A pak jsem se objevila v televizi, a všichni tvrdili, jak jsem úžasná. Změnila jsem se z bláznivé v neuvěřitelnou přes noc – a přitom jsem zůstala stejná.“

Švýcarka s neúnavnýma nohama byla neuvěřitelná už jako dítě. V osmi letech se vydala na procházku se psem a přitom objevila jeskyni plnou natolik fascinujících a přítulných netopýrů, že v ní musela okamžitě přespat. Její matka a místní policisté si užili bezesnou noc a Sarah dobrodružství, které později znásobila extrémními koeficienty času, vzdálenosti i nebezpečí. V sedmnácti naskočila do koňského sedla a přejela tureckou Anatólii.

Narozena 20. 6. 1972 v Delémontu – Švýcarsko. Zásobování během expedic organizuje její bratr. O svých cestách napsala 3 knihy. V divočejších oblastech se snaží předstírat, že je muž, aby zbytečně neprovokovala. O svých cestách uspořádala přes 300 přednášek. Bez expedice nevydrží déle než 1,5 roku.

Třicítku oslavila během sedmnáctiměsíčního pochodu Austrálií a na konci měla v nohou přes 14 000 kilometrů. Tou dobou už věděla, co znamená přejít Andy (7000 km) nebo Spojené státy od Kanady po Mexiko (4260 km). V červnu roku 2010, na své osmatřicáté narozeniny, vykročila ze sibiřského Irkutska na jih a o tři roky později dorazila do Austrálie.

„Jsem součástí přírody“

Když na takovou cestu vyrazí osamělá žena s výstředním vozíkem, musí počítat i s nepříjemnými chvilkami. V mongolské stepi ji obtěžovaly hordy místních koňáků, v laoské džungli na ni patnáct chlápků namířilo samopaly a odlehčili jí o pár cenností, dostala horečku dengue a poznala, co znamená kvalitní tropické delirium. A odměna? „Po šesti měsících chůze hluk v mé hlavě ustal,“ podotkla k tomu Sarah.

Sarah MarquisSarah MarquisAutor: Lidé a Země

„Znáte ten pocit: když o někom přemýšlíte, zároveň slyšíte v hlavě jeho hlas a vidíte jeho tvář. Po šesti měsících tohle začne blednout. A po dvou letech se stanete součástí přírody. Zbystří se vám smysly: zvíře cítím už z dálky, stejně jako člověka. V Gobi jsem cítila šampon ve vlasech jisté turistky na kilometr a říkala jsem si: Panebože, nablízku je člověk!“ říká. „Pro mě je chůze víc než chůze. Připadám si jako můstek mezi přírodou a lidmi,“ vyznává se Sarah a dodává, že to chce odhodlání, ale dokáže to kdokoli.

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Dalibor Demel
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!