Rohaté hvězdy arény | E15.cz

Rohaté hvězdy arény

Rohaté hvězdy arény
Vyhánění býků z camargských bažin (před zápasy v aréně) je práce pro tvrdé chlapy, kteří na koních vypadají jako z westernu.
• 
ZDROJ: Markéta a Michael Foktovi
31. srpna 2016 • 05:00
V jihofrancouzském Camargue mají býci, kteří vstupují do arény, svá jména. Taková, jež jsou leckdy vytištěná na plakátech mnohem tučnějším písmem než jména mužů, kteří se s nimi hodlají utkat. A to znamená jen jediné. Rohatí vládci arén žijí dostatečně dlouho na to, aby si vydobyli slávu. Jejich kariéra se někdy protáhne na celých deset let.

Někteří z nejlepších býků mají dokonce i své sochy. Kamenné zpodobnění šampiona jménem Clarion stojí na hranicích města Beaucaire. Je to už v pořadí druhá socha stejného býka, protože tu původní bronzovou si dovolili za války roztavit nacisti. A to je ten zásadní rozdíl mezi zdejšími course camarguaise a býčími zápasy známými ze Španělska. Tam dole na jihu se ani neobtěžují dávat jména zvířatům, která po zápase opouštějí arénu nohama napřed.

„Těm chlapům, kteří mají na zádech jména napsaná černě, se říká raseteurs. Právě oni jsou tady těmi hlavními. Budou se snažit strhnout býkům jejich ozdoby. Ti s červenými jmény jsou tourneurs a mají za úkol upoutávat pozornost býků,“ třídí pro nás, méně zkušené diváky, to lidské stádo v aréně Marguerite. Setkali jsme se s ní už ráno během třídění býků na planinách.

„Přijeďte odpoledne do Fontvieille. Ve čtyři. Právě tam budou soutěžit býci, které teď vybíráme.“ Tak jsme tady a zjišťujeme, že za těch několik úmorných hodin pod provensálským sluncem neztratila ani špetku ze své strhující energie. Je jí asi tak sedmdesát, vypadá o třicet let mladší a váží čtyřicet kilo i s postelí. Přesto je vždycky první v ohradě s býky i na tribuně arény. Očí jí září a vůbec je na hony patrné, že jí v žilách koluje honácká krev.

Útok na stuhy a střapce

Dlouhý zvuk trubky prořezává napjaté ticho vesnické arény a na písečný povrch vybíhá první ze šestice býků, kteří tu dnes změří síly s muži v bílém. Hrabe kopyty do země a hledá místo, které by se mu k obraně vlastní cti zamlouvalo nejlépe. Má na to čas do druhého, kratšího, zavřeštění trubky, jež na scénu povolává sehranou bílou partu. Raseteurs se kromě černých písmen na dresu poznají i podle toho, že v ruce třímají zvláštní nástroj zvaný crochet. Ačkoli má čtyři ocelové čelisti a zubů jako žralok, není určený ke zraňování zvířat.

Stádo polodivokých camargských koní se dokáže v bujném porostu schovat jako mávnutím kouzelného proutku a stejně náhle se zase objevit.Stádo polodivokých camargských koní se dokáže v bujném porostu schovat jako mávnutím kouzelného proutku a stejně náhle se zase objevit.Autor: Markéta a Michael Foktovi

Muži pronásledovaní býkem vyskakují přes hrazení arény jako cvičené opice a rány, které se ozývají těsně za nimi po nárazu třistakilového rohatého těla do hrazení, napovídají, co by se asi stalo, kdyby se raseteur jen o chvilku opozdil. Začíná jít do tuhého. Jeden z mužů při výskoku špatně odhadl vzdálenost, takže mu do prostoru mezi hrazením a tribunou pomohlo dobře mířené trhnutí býčí hlavy. Poněkud vrávoravým krokem se vrací do arény a tváří se, že se nic neděje. Rudé skvrny prosakující bílou látkou kalhot ho však usvědčují z přetvářky. V camargských arénách je zkrátka z těch dvou živočišných druhů ohroženější člověk. A je to asi dobře, když se dobrovolně rozhodl provokovat černou rohatou horu svalů.

Býčí taxi

Na obzoru za ostnatým drátem obrovské ohrady se v ranním slunci zvedá vysoký oblak prachu. „Už je ženou. Až se přiblíží, tak hlavně neskákejte s fotoaparáty přímo před ně. Býci by se mohli splašit a obrátit proti honákům za nimi. A to by bylo moc zlé,“ vysvětluje vzrušeně útlá Marguerite.

V camargských arénách jsou hvězdami býci. Někteří mají dokonce i své sochy. Cílem představení není zvíře zranit, ale obratně mu z hlavy a rohů odebrat kokardu a stuhy.V camargských arénách jsou hvězdami býci. Někteří mají dokonce i své sochy. Cílem představení není zvíře zranit, ale obratně mu z hlavy a rohů odebrat kokardu a stuhy.Autor: Markéta a Michael Foktovi

Stojíme spolu s několika terénními auty a zhruba stejným počtem osedlaných camargských běloušů přivázaných k plotu u silnice vedoucí zdánlivě odnikud nikam. Prazvláštní náklaďák, který má místo korby pojízdnou trubkovou stáj pro šest býků a kterému místní říkají char, už nacouval do jediné mezery v hrazení.

Právě tudy nakonec naženou honáci na koních býky vybrané pro odpolední zápasy do vozu. Dříve během abrivada hnali stádo hezky po svých až do arény a po zápasech zase zpátky. Dnes mají čtyřnohé hvězdy arén své vlastní zadýchané taxi. Cestou do Mas des Bernacles jsme měli několikrát sto chutí otočit auto.

Všude jen samé močály a pole – ani se nám nechtělo věřit, že tady může někdo bydlet. Ještě že jsme to neudělali. Přišli bychom o jedinečný zážitek. „To nejste jediní – přesto sem ke mně doputovala slušná sbírka zajímavých lidí.

Třeba Jackie Kennedyová, francouzský prezident Georges Pompidou, Jean-Paul Belmondo nebo monacký kníže Albert,“ směje se majitel usedlosti i stáda býků na nedalekých pastvinách Jacques Mailhan. V místním žargonu se lidem jako on, tedy camargským rančerům, říká manadiers.

Stádo duchů bažin

V oblaku prachu se začínají rýsovat masivní obrysy černých zvířat s lyrovitě zatočenými rohy. Právě ty jsou spolu s nervózní povahou a schopností přežít v camargských bažinách charakteristickými rysy místního unikátního plemene skotu. Místní „guardiani“ v sedlech neomylně mezi desítkami býků s pěnou u huby poznávají svých šest favoritů, které s nonšalantní nenuceností postupně zahánějí do tlamy náklaďáku. V krajině protkané strouhami a zrádnými jezírky by však byli bezmocní bez svých bílých spolupracovníků.

Aby raseteur bezpečně unikl býčím rohům, musí být mrštný a šlachovitý jako atlet.Aby raseteur bezpečně unikl býčím rohům, musí být mrštný a šlachovitý jako atlet.Autor: Markéta a Michael Foktovi

„Koně? Chcete je vidět volně na pláních? Až skončíme shánění býků, vezmu vás za svým stádem,“ ochotně se nám nabízí Jacques. Po půlhodince drkotání džípem se ale zdá, že jsme protentokrát vyšli naprázdno.

Nikde ani hříva, ani kopyto. Jacques však najednou bez zjevného důvodu vypíná motor a vystupuje z auta. Následujeme ho a za minutku či dvě se jeden po druhém začínají objevovat jako duchové bažin. Majestátní oři se širokými kopyty, která se neboří do rozměklé půdy, a tvrdými tak, že je kováři ani nemusejí okovávat.

Většinu svého života prožijí volně na planinách přírodního parku Camargue, přesto k nám teď přátelsky natahují své velké hlavy v naději, že máme po kapsách něco k snědku. Camargští koně patří k nejstarším plemenům na světě a je dost možné, že ve zdejších bažinách žili už v době kamenné. Je neuvěřitelné, jak snadno se mohou ve zdejší ploché krajině ztratit a zase se objevit. Nám se určitě budou ještě dlouho objevovat ve vzpomínkách.

Autor: Markéta a Michael Foktovi
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!