Pravidla cestování | E15.cz

Pravidla cestování

Pravidla cestování
24. srpna 2016 • 05:00
Obecné pravidlo? Vždycky je nejlepší podívat se, co dělají místní. Oni vědí nejlépe, jak se doma chovat. O inspiraci ze své výpravy do Indie se s námi podělil cestovatel a filmový režisér Rudolf Havlík.

PRAVIDLO 1: NIKDY NELÉTEJTE SE SPOLEČNOSTÍ, KTERÁ JE NA ČERNÉ LISTINĚ.

„Ale tohle přece není letadlo.“ Podíval jsem se na Inda, který mě právě dovedl na opršenou betonovou plochu lemovanou několika očividně havarovanými stroji. Na ploše stojí letoun, který musel ve své historii prodělat několik nepříjemných letů a také se ho někdo patrně pokusil několikrát sestřelit. Na trupu se honosně vyjímá nápis Dream Air. Ind se podíval na letadlo a potom mi řekl, že je to velice spolehlivý stroj a ještě k tomu za výhodnou cenu.

Nevím, kde přišel na to, že je to cena výhodná, když jsem mu předal svazek bankovek, za který si mohl bez problémů pořídit někde daleko úplně nový život. Poděkoval jsem a vydal se k nástupním schůdkům, na které se právě soukalo několik lidí. Vypadali, že je jim už jedno, jestli zemřou nebo ne. „Dobrý den…“

PRAVIDLO 2: NELÉTEJTE V OBDOBÍ DEŠŤŮ.

Let do vnitrozemí Indie připomíná dlouho odkládanou katastrofu. Letoun vydává celou cestu nestandardní zvuky a dveře do kabiny pilotů chybí. Mele se v turbulencích způsobených ukrutnou bouřkou, která švihá blesky po obou stranách letadla. Kapitán usoudil, že zřejmě stejně zemřeme, a rozhodl se bouřkou proletět napřímo. Čas před smrtí si krátím sledováním pilotů, kteří se perou s letadlem o řízení. Pilot už pět minut pořád dokola zapíná jeden spínač na ovládacím panelu. Teď se k němu dokonce naklonil a začal nevěřícně kroutit hlavou a divoce gestikulovat s kolegou, který legračně krčí rameny. Nakonec se ke spínači naklonili oba, takže mám nerušený výhled skrz přední sklo na rychle se přibližující horu. Ve tváři mám výraz člověka, který právě zjistil, že to nestihne na toaletu. „Ehm, tam je to… hora!“

Pilot strhl řízení a letoun se naklonil v divokém úhlu podél kopce. Pokud si pamatuju, většina lidí vydávala zvuky spojené s hrůzou. Druhý pilot začal pumpovat pákou, kterou se mu podařilo manuálně vysunout podvozek. Stroj se snesl z nebe a v podstatě v plné rychlosti narazil na pole, které někdo v mapě označil za přistávací plochu, několikrát poskočil a zastavil asi pět metrů od betonové zábrany. Piloti se začali smát a my ostatní také. Jak to lidé dělají, když uniknou smrti.

PRAVIDLO 3: NEPOVÍDEJTE SI S CIZÍMI LIDMI.

Zabalený do mikiny s kapucí na hlavě, s rukavicemi a v dlouhých kalhotách stoupám na motorce Indian k horám a pouštní krajina se mění. Na motorce v tropech jinak nejezděte, protože v opačném případě strávíte dost času s popáleninami. Ostatně, vždycky je nejlepší podívat se, co dělají místní. Vědí nejlépe, jak se doma chovat. Motorka se sune bahnitou cestou uprostřed pralesa. Už jsem se dvakrát vyválel v červeném bahně, které nejde umýt, protože má vlastnosti jako lepidlo. Za strmou zatáčkou jsem se pokusil projet další bahnitý úsek a najednou jsem někoho zaslechl. „Haló? Hééj… Tady. Pomoc.“ Snažím se prodrat výš, protože tyhle věci znám. To nikdy nedopadne dobře.

„Haló!!! Pomoc!“ K vzteku. Vypnul jsem motor, sesednul z motorky a snažím se prohlédnout hustým porostem, který klesá hluboko do údolí. „Co je?“
„Můžete mě vytáhnout? Spadl jsem sem.“
„No… jo. Ale… jak? Nemám lano. Kde jste?“
„Tady… dole. Mám tu zaklíněnou nohu, musíte sem slézt.“ Já věděl, že jsem měl ujet. Nahnul jsem se ze srázu. Bahno a změť kmenů a gigantických bambusů. Debil…

„Jo, a pozor, jsou tu nějaký hadi…“ podal mi hlas ještě poslední instrukce.

Uprostřed pohybu jsem zkameněl. „Hele… Já asi nemám moc času. Možná by bylo lepší, když počkáte…“ Až vás uštknou a zkrátí vám trápení… To neřeknu, ale myslím si to. Proč máme zahynout oba, že jo.

Sestup bahnem a porostem trval skoro půl hodiny. Potkal jsem jen jednoho hada a ten se mě naštěstí bál víc než já jeho. Dole ve větvích je zaklesnutý starý vyschlý Ind. Ještě níž je zaklíněná motorka. Dědek to vzal bahnem rovnou do větví. Chvíli trvalo, než jsem mu uvolnil nohu a otočil ho, aby nevisel hlavou dolů, a za další půl hodinu jsme se vydrápali na cestu. Jsem kompletně pokrytý bahnem. Dědula vypadá podobně, sedí na zemi a celou dobu mi děkuje. Nemá za co. „Jak se teď odsud dostanete?“

PRAVIDLO 4: NEVOZTE NĚKOHO, KOHO NEZNÁTE.

„A kam vlastně jedeš?“ povídá děda, kterého vezu za sebou, a oba teď připomínáme dva pračlověky na motorce. Řekl jsem mu, že jsem slyšel, že se tady dají vidět sloni, a protože mě nebaví jezdit do sloních sirotčinců, tak jsem to zkusil po svém. Sirotčince jsou samozřejmě velmi sexy a můžete se tam se svými miláčky vyfotit, ale za celou tou legrační turistickou mašinerií je bohužel spousta věcí, které vidět nejsou, jako je mučení, cvičení, odchyt a podobně. Ale jak mi řekl jeden můj známý, hele, děckám se to líbí a žena se může v klidu vyfotit. A nikde tam o mučení nikdo nic neříkal. Svět se zkrátka nezmění jen tak, protože mnoho těch věcí začíná u nás. A my jsme pohodlní.

Dědu jsem vyložil u něho doma. Přišla si pro něj jeho žena. I když sinhálsky nemluvím, myslím si, že můžu zprostředkovat poměrně jasný překlad: „Cos zase dělal, dědku bláznivá! Kolikrát jsem ti říkala, abys na tý motorce už nejezdil? Jak jsi starej, tak jsi blbej. Mazej do sprchy. Pojďte sem, mladej pane. Jste hodnej, ještě že jste mu pomoh, víte, on je úplně praštěnej. No pojďte dovnitř, nestyďte se. Dáte si čaj?“

PRAVIDLO 5: NEPŘESPÁVEJTE U CIZÍCH LIDÍ.

Dostal jsem čaj. Taky večeři, spoustu placek a paní sehnala i pivo. S dědou už jsou zase kamarádi a vypráví mi o tom, jak se poznali, což bylo legrační, protože děda ji prostě dostal, vzali se, když jim bylo deset, jak to tady v kastovní zemi holt chodí. Od té doby tu žijí, dcera je v Bombaji a študuje medicínu, a že prý bych se jí moc líbil. Jmenuje se Latika, jako ta z toho filmu, a jestli bych si ji nechtěl vzít. S díky jsem odmítl, i když podle fotografie je to opravdu kus.

Spím na lehátku pod hvězdami a dívám se na nebe. Mraky ustoupily, občas proletí po nebi zbloudilý bolid. Pokaždé si něco přeju. Něco, co se neříká. Ve chvíli, kdy jsem usnul, někdo se mnou zatřepal. Zařval jsem a pokusil se útočníka omráčit, ale samozřejmě jsem minul. Děda si drží prst na puse a ukazuje k motorce. „Pojď, něco ti ukážu…“ Teď? Motorku jsme museli vytlačit zadem, protože by nám babka vynadala. Teď se suneme lesní cestou a prales okolo žije.

PRAVIDLO 6: NEPŘESTAŇTE ZKOUŠET NOVÉ VĚCI.

Sedíme na vysokém stromě. Na mohutné větvi uprostřed noci nad řekou, která se stáčí kolem stromů do údolí, a naproti nám u malé skalky vytvořila přírodní jezírko. Svítí měsíc a já i Ind sedíme a kouříme malá cigárka. Po chvíli mě Ind drcne do ramene a ukáže před sebe. Jsou chvíle, které si nemůžete koupit za žádné peníze na světě. Podél skály se vyhouplo několik ohromných stínů. Sloni. Pět, deset. Patnáct kusů a několik mladých, kteří se přišli v noci svlažit do přírodní laguny.

Jsou přímo pode mnou. Pár metrů dole ve vodě a já tam sedím, houpu nohama a snažím se nasát každou vteřinu. Jsou chvíle, které nevyměníte za nic na světě. A nedají se připravit a naplánovat, takže jsou vám veškerá pravidla k ničemu, protože když se jich budete držet, nejspíš minete něco, co vám může změnit život. Ano, jsou rizika, která nesmíte podcenit, ale tak to už chodí s cestováním. Když chcete něco poznat, dříve nebo později musíte odbočit z hlavní cesty a vydat se někam na vlastní pěst.

PRAVIDLO 7: TY ÚPLNĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ VĚCI JSOU VE VAŠICH SNECH.

Autor: Rudolf Havlík
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!