Pralesem za Čujačakim | E15.cz

Pralesem za Čujačakim

Pralesem za Čujačakim
7. září 2016 • 05:00
Trek po amazonské džungli v peruánském národním parku Manu je náročná záležitost, protože si při chůzi do prudkých svahů nemůžete pomoci přichycením za stromy. Nikdy totiž nevíte, jestli se nezačnou bránit. A což teprve, když si na vás začne brousit zuby duch pralesa…

Čtyřiačtyřicetiletý Daniel Preto tiše pozvedne ruku, abychom se zastavili, a dlouhé vlasy si shrne za ucho. Očima pročesává koruny listnáčů kolem nás. Složí dlaň před ústa do kornoutku a vydá několik skřeků. „Rychle, rychle,“ řekne poté a upaluje po vyšlapané pěšině. Po dvou stech metrech točitého výšlapu se náš průvodce směje od ucha k uchu, protože splnil svůj slib, že nám ukáže akrobatickou show. Asi dvacet metrů nad našimi hlavami je rodinka malp kapucínských na výpravě za večeří v podobě semen. Tyto ploskonosé opičky přeskakují ze stromu na strom, tenké větve se pod jejich vahou povážlivě ohýbají, ale ony se odrážejí dál a dvounohé čumily, kteří se je u toho snaží vyfotit, s lhostejností ignorují.

Daniel je syn bílého Peruánce a brazilské indiánky a v džungli dospěl. Vypráví o ní s obrovským nasazením doprovázeným vyvalováním očí a mocným rozmáchnutím paží, že je lepší si od něj při pouti přírodou držet distanc. Přece jen drží v ruce mačetu na prosekávání cesty splašeně rostoucí vegetací. Má tak bujnou fantazii, že by Bohumilu Hrabalovi mohl sloužit jako předloha pralesního pábitele. Uznejte, že jen latinskoamerický bratranec postřižinského Pepina může s vážnou tváří tvrdit, že ekvádorský černoch si kvůli své rozpálené kůži může na zádech usmažit volské oko.

Dalekohled je nutný. Malokterý pták se usadí tak pěkně blízko, jako tento barevný exemplář.Dalekohled je nutný. Malokterý pták se usadí tak pěkně blízko, jako tento barevný exemplář.Autor: Tomáš Nidr

Lékárna jménem Amazonie

Oprávněně vychvaluje Amazonii jako nejlepší apotéku na světě. Rakovina, cukrovka, krátkozrakost, zácpa… Jmenujte jakoukoli nemoc a Daniel ukáže na rostlinu, která je zaručeným lékem. Jeho indiánský dědeček byl široko daleko proslulým léčitelem, který pacienty zázračně stavěl na nohy, protože věděl, po jaké medicíně v biolékárně sáhnout. Jeho magické schopnosti však poněkud kazí odpověď na šťouravý dotaz českého skeptika, kolik jeho potomků se dožilo dospělosti. „Pět ze sedmnácti,“ přiznává Daniel sklesle vysokou úmrtnost mezi svými tetičkami a strýčky, ale i tato nepříznivá čísla vítězoslavně obrací ve prospěch zdejší přírody.

„Dědeček udělal tolik dětí, protože ani jako kmet neměl problémy s erekcí,“ říká vítězně. Každá druhá rostlina, na kterou upozorní, prý domorodcům slouží tak, jako našincům viagra. Koneckonců u stromu, jehož větvičky se tvarují do podoby ztopořeného penisu, to snad ani nemůže být jinak. Listy z dřeviny o kus dál zase používají ženy jako prostředek proti neplodnosti. Ale pozor, pokud by si stejnou kúru naordinovali muži, stali by se z nich prý homosexuálové.

Snazší je zachytit bezobratlé, kteří svými barvami prosvítí jinak temně zelenou džungli.Snazší je zachytit bezobratlé, kteří svými barvami prosvítí jinak temně zelenou džungli.Autor: Tomáš Nidr

Sveden z cesty

Většina Amazonie leží v rovině, ale park Manu se částečně nachází v předhůří And s nevysokými, ale prudkými kopci pokrytými hustou vegetací. Při treku zdejší krajinou tak není největší obtíží vedro a prádelnová vlhkost vzduchu, nýbrž strmá stoupání klouzavými pěšinami přes padlé kmeny. A když se do toho slejvákem potvrdí status tropického deštného lesa, přibude ještě brodění přes nově vzniklé bystřiny. Holínky, které vyfasujeme v Puerto Ayatala, odkud už auto nemůže pokračovat, jsou naprostou, byť nepohodlnou nezbytností.

Manu v Danielově podání během večeře před výšlapem připomíná strašidelný zámek z pohádek, kde na každém kroku čekají smrtelné nástrahy. Největší nebezpečí je duch pralesa Čujačaki. „Svádí lidi ze stezky. Každému se zjevuje v jiné podobě. Mě jednou na dlouhé dny odvlekl do lesa jen kousek od mého bydliště. Nevím, proč mě nakonec nechal žít. Ale od té doby mám z Čujačakiho, který se mi ukázal jako kapybara s lidskou hlavou, velký respekt. Pokud se vám bude zdát, že vás něco neznámého táhne mimo skupinu, hned mi to řekněte, abych si vás pohlídal,“ vypráví s očima navrch hlavy sympatický všudybyl. S prášilovskou suverenitou pak přejde k historce ze svého cestovatelského mládí o tom, jak ho při potápění málem zabil rejnok, aby zničehonic přepnul na to, jak si s americkou filmovou hvězdou Johnnym Deppem dal pivo.

Takový kousek vlezl průvodci do trenýrek.Takový kousek vlezl průvodci do trenýrek.Autor: Tomáš Nidr

Kouše fauna i flóra

Druhý den objevíme v písku pláže dvě stě metrů od našeho přechodného bydliště jasně rozeznatelné stopy velké kočky. Tak velké, že to musel být jaguár. O hodinu později nás průvodce zarazí na pěšině, protože se přes ni plazí barevná tkanička. „Korálovec. Ale nebojte, jeho jed nezabíjí hned, až po několika hodinách,“ uklidňuje nás Daniel bezstarostně, jako by nemocnice byla za ohybem řeky. Procházka po amazonské džungli prostě není jako vyjít si v české kotlině s košíkem do lesa na houby.

Vždyť tady nekoušou jen zvířata. „Při stoupání nebo klesání si nepomáhejte chytáním za větve. Nikdy nevíte, na co sáhnete. Rostliny se tady umí bránit,“ varuje Daniel. Demonstruje to na bylině, která vypadá jako obyčejná kopřiva, jen trochu přerostlá. „Velice silně žahá,“ říká s tím, že potřebuje dobrovolníka, na kterém by biologickou zbraň otestoval. Jako jediný muž ve výpravě nastavuji ruku. Puchýřky na jejím hřbetu mi zůstanou ještě týden poté. Další kmen v rámci symbiózy agilně hlídají mravenci, jiný chrání hustě nasázené ostny a jiný vypouští agresivní šťávu.

Ostatně zdejší příroda dokáže doběhnout i svého znalce. Daniel zrovna předvádí lépe než strýček Jedlička, jaké zvuky vydávají vřešťani, když se začne ošívat. „Promiňte. Musím se podívat na svou anakondu,“ vyhrkne, když běží do křoví a škrábe se přitom v rozkroku. Nevšiml si, že při svém vyprávění stoupl přímo mravencům do stezky. Ti mu vlezli do spodků a pustili se tam do pomsty.

Tato ryba skončila na žhavých uhlících zabalená do banánového listu.Tato ryba skončila na žhavých uhlících zabalená do banánového listu.Autor: Tomáš Nidr

S duchem při západu slunce

K nám, dalším vetřelcům z civilizace, je hmyz shovívavější. Na rozdíl od zálesáka na sebe z obavy z malárie stříkáme vrstvy repelentů a tělo si zakrýváme maximálním množstvím látky, zatímco Danielovi stačí nátělník a džínové šortky. Nebodavé exempláře z říše bezobratlých také svojí pestrostí příjemně rozsvěcují temné odstíny džungle. Jednomu svítí krovky modře jako safír, další by v truhle s drahokamy mohl suplovat smaragd.

Nejvíce však zaujme tvor, který vypadá jako obživlá sláma. Svým podivným vzhledem přebije i blankytného motýla s dvaceticentimetrovým průměrem křídel nebo macatého pavouka. Ocenění za zvukové efekty zaslouží i obří cvrček, jehož drnčení musejí slyšet až v sousední Brazílii. Hlavně jsme rádi, že se do nikoho nezakousl ten prevít, který do ranky hned umístí svoje vajíčka, ze kterých se pod kůží vyklubou nepříjemně žravé larvy.

„Strom, který dává mléko,“ říká Daniel, když nařezává kůru kaučukovníku.„Strom, který dává mléko,“ říká Daniel, když nařezává kůru kaučukovníku.Autor: Tomáš Nidr

Na vyhlídku se vyšplháme kvůli rozmáčené půdě a netrénovanosti některých členů výpravy chvíli před západem slunce, což má za výhodu pohled na rudý sluneční kotouč nad klenbou stromů, ale za nevýhodu, že se na základnu musíme vracet potmě, respektive za svitu baterek. Do toho se z džungle začíná ozývat podivný chrčivý zvuk. Ptám se Daniela, které zvíře ho vydává. Tvrdí, že žádného živočicha neslyšel. Že by mě chtěl Čujačaki svést z cesty?

Teprve když se za terénní nerovností objeví světýlko naší chaty, dojde mi, co je oním Čujačakim. Španělská turistka, která se držela opodál, nyní po mém boku na poslední fázi treku točí páčkou, aby si dynamem dobila svou baterku.

U večeře využiji momentu, když má Daniel plnou pusu, a povím mu o svém omylu. Průvodce se tomu pobaveně směje a oči mu šibalsky září. Jako by si už spřádal, jak historku přebájí svým příštím zákazníkům.

KUDY DO PARKU

Národní park Manu je s plochou 15 382 km2 největším chráněným územím v Peru. Jeho nejvyšší místa leží ve 4200 m n. m., nejnižší pouze ve 150. Díky tomu patří k nejrozmanitějším koutům planety. Nalézá se tu na 15 tisíc druhů rostlin a přes tisícovku druhů ptáků. K udržení této biodiverzity pomáhalo, že až do roku 1977 se do něj nedalo dostat po zemi.

Dnes jsou výchozími body odlehlé Puerto Maldonado nebo bývalá metropole Inků Cuzco. V ní každá turistická kancelář vedle zájezdů na Machu Picchu nabízí i výlety do Manu.

Klasikou jsou čtyřdenní a týdenní „expedice“, ale je možné si vyjednat i svůj vlastní a mnohem dražší itinerář. Vyjíždí se, pokud stojí o cestu nejméně čtyři zájemci. Doporučuji projít několik cestovek, které nabízejí v podstatě totožný výlet, snažit se tlačit přepálenou cenu za kompletní servis na přijatelnou úroveň, což v mém případě bylo 300 dolarů za čtyřdenní program. V Puertu Maldonadu výlet vyjde levněji, ale musíte počítat s náklady za letenku nebo autobusovou jízdenku.

Flóra má v Amazonii bujnou fantazii.Flóra má v Amazonii bujnou fantazii.Autor: Tomáš Nidr

TIP AUTORA

Tomáš Nídr, novinář

Národní park Manu se rozkládá v odlehlém kraji v příkrých kopcích kolem řeky Madre de Dios. Trasa, která serpentinovitě vyšívá prudké svahy údolí, vede přes dvě sedla. Častou událostí jsou tu závaly vozovky.

Všechny turistické kombíky, v nichž je kromě průvodce ještě šofér a kuchařka, zastaví v městečku Paucartambo. Většina obyvatel mluví kečuánsky a nosí i ve všední den pestré kroje, díky kterým se k cizincově radosti tak všední událost jako fronta na výplatu důchodů a dávek změní ve fotogenický festival barev.

V samotném parku patří k hlavním atrakcím vydry, kapybary a papouškové ara, kteří se po ránu slétávají na jílovitou stěnu, z níž si vyďobávají hlínu jako digestiv po snídani.

Vyzkoušet si lze také rybaření sítí nebo na pytlačku. Průvodce Daniel, který často vychvaluje staré dobré časy, názorně předvádí, jak dnes děti divočiny zapalují oheň, když si na žhavých uhlících chtějí upéct rybu. Stačí z nádrže lodního motoru nasát benzin, polít jím dřevo a škrtnout sirkou.

Manu je v předhůří And, takže nabízí krásné vyhlídky, kterých v nížině položená Amazonie moc nemá.Manu je v předhůří And, takže nabízí krásné vyhlídky, kterých v nížině položená Amazonie moc nemá.Autor: Tomáš Nidr

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Tomáš Nídr
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!