Pohodičková vášeň jménem pétanqe | E15.cz

Pohodičková vášeň jménem pétanqe

Pohodičková vášeň jménem pétanqe
Pétanqe
• 
ZDROJ: Profimedia.cz
19. května 2014 • 05:00
Francouzi na karikaturách nosí barety a v podpaždí třímají bagetu. K dokonalosti jim chybí jen souprava na pétanque, který v parcích hrají za líných nedělních odpolední.

Padesátník s vizáží zamyšleného středoškolského profesora se před hodem nejdříve nervózně prochází – jako tenista před rozhodujícím podáním. Zamyšleně pohazuje kovovým „míčem“ v ruce, na dálku pozoruje situaci a pak se jde ještě jednou zblízka přesvědčit, jak blízko u cíle jsou koule soupeřů i spoluhráčů. Vrátí se k patou vytlačené čáře. Zhluboka se nadechne. Zacupitá. Podřepne. Zkroutí ruku i tělo tak, že na vteřinu vypadá jako známý tělesně postižený fyzik Stephen Hawking. Dá svému projektilu balistickou dráhu letu. Ta z vítězné pozice vystřelí soupeřovu a sama tam zůstane. Jeho kolegové, kteří předtím předváděli podobně mistrné hody, uznale zamručí. Zdá se, že se v parku Jardins de la Fontaine v jihofrancouzském Nîmes koná mistrovství v pétanque. A přitom si tak krátí odpoledne jen partička pupkáčů.

Pétanquová kulička o velikosti pingpongového míčku, která slouží jako terč, se poeticky nazývá prasátko.Pétanquová kulička o velikosti pingpongového míčku, která slouží jako terč, se poeticky nazývá prasátko.Autor: Profimedia.cz

Kníratý muž se přes panděro nenamáhá ani ohýbat a své náčiní zvedá magnetem. Jen pro dřevěnou kuličku „cochonnet“ se musí sehnout. Hodí ji bez velkého přemýšlení o dalších šest metrů dál, aby mohlo pokračovat další kolo soupeření do té doby, než jedno z mužstev nasbírá třináct bodů. Podobné hry s koulemi vrhanými na cíl jsou potvrzené už ze starého Řecka. Jedna odvozenina se na jih Galie dostala s legiemi římských vojáků a přes různé královské zákazy přežila středověk až dodneška v podobě pétanque. Ten vymyslel v roce 1907 v provensálském městě La Ciotat revmatismem postižený muž jménem Jules Lenoir. Jeho nemoc je důležitá, protože se pro bolest kloubů nemohl rozebíhat tak, jak to při dosavadních pravidlech bylo nezbytné. Zkrátil tedy vzdálenost a hlavně, aby sám nebyl hendikepován, nařídil, že při hodu musí obě nohy stát pevně na zemi. Pes tancats (tedy okcitánsky zapuštěné nohy) daly hře její dnešní název.

PétanqePétanqeAutor: Profimedia.cz

Zřejmě díky odstranění fyzické náročnosti vrhu hra zakořenila jako celonárodní kratochvíle, kterou může válet kdokoli bez ohledu na věk, pohlaví, kondici či zdraví. Dnes se ve Francii hlavně v létě hraje všude: na písečné pláži, na travnaté zahradě, na udusaném plácku v parku i na udržovaném hřišti s plotem, který kolbiště chrání před venčenými psy. Přes koloniální úředníky a vojáky pronikl i do (dnes už bývalých) držav. Francouzům tam sice často nemohou přijít na jméno, ale můžete vidět, jak echtovně „žabožroutský“ import prožívají místní chlapi i na tak nepravděpodobném místě, jako je nádvoří svatostánku voodoo v západoafrickém Beninu.

O rozšíření pétanqe se postarali turisté. Na Azurovém pobřeží a v pařížských parcích pétanque okoukali a vyvezli ho do všech koutů planety. Rekreačně se jím baví miliony lidí, ale nikde se nestal takovou pohodovou vášní jako ve své domovině. Francouzští bafuňáři se už dlouho marně snaží o to, aby byl pétanque zařazen na program olympijských her. Kdyby se to stalo, měla by země galského kohouta zřejmě další medaili v kapse. Vždyť ze 600 tisíc zaregistrovaných plejerů jich mají dvě třetiny v pasu napsáno République française. Musí se spokojit alespoň s triumfy z mistrovství světa, které se koná každé dva roky, nebo s vítězstvím na turnaji, který se každé léto pořádá v Marseille za účasti deseti tisíc závodníků.

Článek vyšel v časopisu Formen

Autor: Tomáš Nídr
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!