Po stopách „svatého“ Che | E15.cz

Po stopách „svatého“ Che

Po stopách „svatého“ Che
Che Guevara je na Kubě či v Bolívii velmi ctěn
• 
ZDROJ: Profimedia.cz
13. ledna 2016 • 05:00
V Argentině se narodil a vystudoval medicínu, na Kubě nalezl slávu a moc, v Bolívii smrt. Navštívili jsme místa spjatá s rozhodujícími okamžiky života rebela, který to posmrtně dotáhl do pozice komunistického světce.

Mezi kolejemi daleko od centra Rosaria hledí Ernesto Che Guevara do dálky, jako by vyhlížel, kde železnice končí. Je to první socha slavného revolucionáře na veřejném prostranství v jeho vlasti Argentině, kde byla tato ikona všech rebelů na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemí ještě donedávna přehlížena.

„V roce 2006 jsem přes internet vyzval občany, aby na dílo darovali svoje nepotřebné klíče z mědi a zároveň hlasovali, kam ho umístit,“ vypráví Andrés Zerneri, autor čtyřmetrové a třítunové skulptury, na kterou mu občané poslali 75 tisíc klíčů. „Byl to vzbouřenec proti kapitalistickému establishmentu a právě ten zadává umělcům zakázky pro veřejná prostranství. Není divu, že Che až do roku 2008 žádnou sochu neměl,“ říká Zerneri.

Hlas lidu jako místo, kde by měl být měděný Che umístěn na piedestal, vybral jednoznačně jeho rodné Rosario. Město ho přijalo, ale vystavilo ho hodně stranou. O turisticky využitelnou reputaci jeho rodiště nijak nestojí. Svědčí o tom i byt v činžáku, kde Ernesto pobýval na konci 20. let jako novorozenec. Veřejnosti zůstává nepřístupný, protože jeho majitel nechce mít z domova průchoďák.

Che Guevarova netradiční socha v bolivijském La PazuChe Guevarova netradiční socha v bolivijském La PazuAutor: Profimedia.cz

Ernestito na verandě

Kdo se chce o Che Guevarově životě v Argentině něco dozvědět, musí až do městečka Alta Gracia nedaleko Córdoby, kam se rodina přestěhovala za lepším ovzduším kvůli silnému astmatu budoucího Castrova soudruha. Tam na zábradlí verandy malého domku sedí Ernestito. Soška osmiletého kluka s rysy vousáče z anarchistických triček láká do jeho příbytku z dětství. Uvnitř je muzeum s osobními předměty včetně kola nebo motorky. Fotografie a dokonce i domácí video demonstrují, že jeho rodina patřila do vyšší společnosti. Slavného revolucionáře si tu můžete prohlédnout třeba jako batole na nočníku.

Muzeum vzniklo až po argentinském bankrotu, po němž se moci chopil v roce 2003 manželský pár Néstor Kirchner a Cristina Fernándezová, kteří začali prosazovat nebývale levicovou politiku. „Pustili ho do prezidentského paláce, ač se sami hlásí k Perónovi, kterého chtěl Che se svou primitivní představou o marxismu svrhnout,“ upozorňuje na paradoxy místní politiky diplomat a spisovatel Abel Posse. Platí to doslova: fotografie Che je ve foyer Růžového domu, kde hlava státu sídlí.

Po stopách „svatého“ ChePo stopách „svatého“ CheAutor: Profimedia.cz

Když si vůdce otře čelo

V kubánské metropoli shlíží obrovská podobizna Che na velkolepé oslavy 1. máje z budovy ministerstva vnitra, najdete ho i na třípesové minci či bankovce. Zbožňování revolucionáře podporují i billboardy kolem silnic či na ulicích. Fidela, natož Raúla na propagandistických malůvkách spatříte jen výjimečně. Podobně jako Stalin maskoval svoji diktaturu obrazem Lenina, i Castrové se schovávají za Che Guevaru a jeho mučednický mýtus.

„Byl naše hvězda. Tvrdý, ale spravedlivý. Když povstalci během války s Batistou zajali nějakého vojáka, Che si s ním otcovsky promluvil a pak ho bez pušky propustil,“ chválí ho důchodce Alejandro, který na přelomu 50. a 60. pod Guevarou pracoval. Jiné přesvědčovací metody (třeba kulka do hlavy), po kterých Che bez váhání často sáhl, jsou pro Alejandra i další Argentincovy fanoušky jen něčím, k čemu ho donutila situace.

Jako na okouzlující osobu na něj vzpomíná i Maria, která jednou v rámci dobrovolných prací sklízela cukrovou třtinu na stejném poli jako on. Che Guevara coby ministr hospodářství se v pracovním nasazení snažil jít příkladem. „Přivedl na pole všechny zaměstnance ministerstva.

Pracoval skoro bez zastavení. Ostatní ho následovali. Když se narovnal, aby si otřel čelo, všichni ostatní si otřeli čelo. Když se napil vody, napili se i všichni ostatní. Z pole se šlo, až když toho měl Che dost,“ vzpomíná Maria.

Duch Che Guevary je v Jižní Americe všudypřítomný, stejně jako zobrazení jeho tváře.Duch Che Guevary je v Jižní Americe všudypřítomný, stejně jako zobrazení jeho tváře.Autor: Profimedia.cz

Vousatý rebel jako zboží

I když by si někteří Kubánci za národní symbol vybrali raději někoho z vlastních řad, uznávají důležitost Che Guevary pro turistický průmysl. Tvář s vizionářským pohledem, jak ji proslavil snímek fotografa Alberta Kordy, přerostla na Kubě v široce rozšířený kýč. Jeho portrét najdete v každém obchodu se suvenýry: na ručnících, obrazech, pohledech, tričkách, dámských kalhotkách či krabičkách s doutníky, které sám tak rád kouřil. Někteří turisti si globální ikonu vzdoru proti establishmentu připomenou koupí baretu nebo si ji nechají vytetovat na tělo.

Než se stal tváří na tričku

Mladý argentinský doktor s marxistickými ideály se při své druhé panamerické cestě setkal roku 1955 v Mexiku s kubánským migrantem Fidelem Castrem. Stal se jeho nejbližším spolubojovníkem, kterému historikové dávají za vinu, že ideologicky nevyhraněného Castra přivedl ke komunismu. Při povstání proti kubánskému režimu diktátora Batisty vedl Che třetinu rebelské armády. Po vítězství nařídil bez soudu popravu desítek vězňů.

Poté se špatnými výsledky šéfoval Centrální bance a ministerstvu hospodářství. Neprosadil plán rychlé industrializace, zato je otcem konceptu dobrovolných prací, kdy celá populace v době sklizně bezplatně chodila pomáhat s prací na pole. Sám šel vždy příkladem.

prosazování guerillové války jako základního prostředku boje proti „imperialismu“ se stal už za svého života ikonou v rozvojovém světě a mezi západní levicovou mládeží.

Vajíčka pro povstalce

O hodně ospaleji se na něm pokoušejí vydělat v bolivijské vesnici La Higuera. Na návsi je jako po vymření. Jsem tu jen já a osm Che Guevarů. Tři plastičtí a pět namalovaných. Kromě toho jsou zdi popsané hesly, která tato star světové revoluce pronesla při svém boji za lepší zítřky. Che skončil právě v této zapadlé vesnici na podlaze místní školy, kde ho bolivijská armáda se souhlasem agenta CIA narychlo a bez soudu zastřelila.

La Higueru tvoří jen pár bídných domků staškovými střechami. V domečku, který sloužil jako škola a kde marxistický bojovník dodýchal, je dnes malé muzeum. Na zdi tu visí pár jeho fotek a informačních tabulí o jeho bolivijské misi. Jinak jsou zdi oblepeny vzkazy od příznivců.

V roce 1967 ale zdejší venkované vůbec netušili, jak moc slavná osoba tu našla smrt. „Tuto hlavu tu máme teprve od 30. výročí Che Guevarovy popravy,“ poznamenává u obří busty pětatřicetiletý taxikář Plácido. „Předtím tu byla socha jen jedna. Už na 20. výročí popravy tu kubánská ambasáda vztyčila jednu menší, ale druhý den přijela naše armáda a strhla ji. Teprve tehdy jsem poprvé slyšel, kdo to byl Che Guevara,“ vypráví.

Až pak mu matka vyprávěla, že se s ním setkala. „Přišel společně s dalšími ozbrojenci na farmu mého dědečka. Řekl jim, aby se nebáli, že jim přišli vybojovat život ve spravedlivé společnosti, kde si budou všichni rovni. Dědeček jim dal slepici a ošatku vajíček. Ne ze sympatií, jen si přál, aby co nejdřív odešli,“ vypráví Plácido.

Che Guevara v roce 1963Che Guevara v roce 1963Autor: Profimedia.cz

Smrt v horách

Do odlehlé La Higuery se přes údolí, ve kterých chtěl zapálit oheň revoluce, přepravoval Che na hřbetě muly. V té době už byl ikonou komunistického hnutí. Díky své pohledné tváři, obratnému jazyku a také tomu, že za svá slova dokázal nasadit život. Pomohl Fidelovi Castrovi k moci, a i když si na Kubě mohl vychutnávat papalášské výhody, raději se vydal se zbraní v ruce agitovat za svůj ideál. Nejdříve na neúspěšnou misi do Konga a po zotavení na dosud neznámém místě ve středních Čechách vyrazil na svoji poslední výpravu do Bolívie.

V horách málo obydlené části provincie Santa Cruz chtěl zopakovat úspěšný scénář z Kuby. Pomocí malé skupiny povstalců vytvořit předpolí, ze kterého bude odpor růst do dalších vesnic, až nakonec pohltí i města. Jenže o internacionální pomoc tam nikdo nestál a CIA, která úzce spolupracovala s místní armádou, měla tuto strategii přečtenou. Jakmile se dozvěděla, že mezi ozbrojenci je i Che, zintenzivnila své úsilí.

„V září a říjnu tady všechno uschne, takže pak je každá postava vidět na dálku. Che na to doplatil,“ říká taxikář Plácido, když mi zastavuje nad místem, kde se argentinský doktor dostal do své poslední bitvy.

To si sem nejezdí připomínat jen západní levicová omladina, ale i politické špičky, které si v rendlíku značky Che chtějí ohřát vlastní polívčičku.

Che žije!

Po popravě v La Higueře Guevarovo tělo převezli do města Vallegrande, kde ho pro výstrahu vystavili v nemocniční prádelně. Ta je dnes popsaná vzkazy sympatizantů, včetně jednoho českého: „Che žije!“ Lidé se na něj chodili dívat, byť málokdo z nich věděl, o koho se jedná. Ale mrtvola na venkovany učinila výrazný dojem. Devětatřicetiletý muž svlečený do půli těla, zasažený devíti kulkami, měl slepené vlasy a vousy a s do prázdna hledícíma očima vypadal jako Kristus sundaný z kříže.

Pak ho zakopali do hromadného hrobu pod letištní dráhu ve Vallegrande. Dnes však jeho pozůstatky leží v kubánské Santa Claře. Nezajímavé město se stalo atraktivní tím, že ho povstalci roku 1958 pod Guevarovým vedením dobyli a o třicet let později tu Fidel Castro na soudruhovu počest vybudoval mauzoleum. Ročně ho navštíví přes 200 000 lidí, 60 procent z toho jsou cizinci.

Jako absolutní idealista by dnes nejspíše bojoval i na Kubě proti Castrovi, říkají někteří jeho příznivci.Jako absolutní idealista by dnes nejspíše bojoval i na Kubě proti Castrovi, říkají někteří jeho příznivci.Autor: Profimedia.cz

Maskot kubánské diktatury

Devět let bylo mauzoleum bez těla. Muselo si vystačit s věčným ohněm a výstavkou o životě a díle velkého Che. Teprve v roce 1997 byly z objeveného masového hrobu ve Vallegrande převezeny ostatky všech spolubojovníků ze zoufalé bolivijské mise.

Dominantou pomníku je zdálky viditelná socha muže se samopalem a v baretu. Pod ní se prochází policista, který pronikavě píská na píšťalku, pokud se někdo dopustí znesvěcení památky. Stačí si sednout na schod, pokusit se vyfotit sochu zezadu nebo si v blízkosti objektu nechat nasazenou pokrývku hlavy.

Skulptura stojí nad ohromným prostranstvím, kde se shromáždí dav, když v Che Guevarově stínu začne řečnit někdo z významných politiků z Kuby či ze světa. Pouze skupinka polských turistů pózuje před fotoaparátem v rádoby vtipných pózách s Che Guevarou v pozadí. Jako by tím chtěla dokumentovat, že ze symbolu komunistického boje se stal maskot zahnívajícího diktátorského režimu.

Neplatí to pro všechny. Tři mladíci, když opouštějí mauzoleum, sklapnou po vojensku podpatky a pozdraví svého duchovního vůdce zaťatou pěstí. Jejich přítelkyně něžně pohladí po tváři reliéf s jeho podobiznou. Kult „svatého“ Che prostě jen tak nevyvane.

Alberto Korda a jeho zasněný revolucionář

Kubánský fotograf původním jménem Alberto Díaz Gutiérrez založil v roce 1956 s L. A. P. Byersem v Havaně fotografický ateliér Korda Studios. Společnost se specializovala na módní a tradiční reklamní fotografii i fotografické zpravodajství. Alberto Díaz působil především jako fotograf a cestovní společník Fidela Castra, ke kterému měl blízký vztah, a také Ernesta Guevary, kterého považoval za dost arogantního. Pro kubánské noviny Revolución pořídil 5. března 1960 kultovní snímek Che Guevary, který se pak stal celosvětovým symbolem revoluce a povstání. Fotografie je jednou z nejčastěji reprodukovaných v historii.

Alberto KordaAlberto KordaAutor: Profimedia.cz

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Tomáš Nídr
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!