Olga Vilímková: Mluvit s bohy, duchy a vílami | E15.cz

Olga Vilímková: Mluvit s bohy, duchy a vílami

Olga Vilímková: Mluvit s bohy, duchy a vílami
Olga s domorodci v horské vesničce Pucamarca
• 
ZDROJ: Jakub Stadler a archiv Olgy Vilímkové
24. září 2015 • 05:00
V Peru byla víc než padesátkrát, Jižní Ameriku procestovala křížem krážem. Zakladatelka Nadačního fondu Inka Olga Vilímková je nejšťastnější, když může za mrazivých večerů poslouchat indiánská vyprávění o duších hor. A o tom, co dělat, aby si je člověk nerozhněval.

Před dvanácti lety jste strávila rok jako učitelka v horské vesničce Pucamarca, v oblasti Chinchero. Jak se vám to podařilo?

Učím na Vysoké škole ekonomické, a ještě než jsem do Peru odjela, pořádali jsme řadu aktivit s peruánskou ambasádou. To mi hodně pomohlo, když jsem napsala peruánské vládě, že bych ráda pracovala jako dobrovolná učitelka. Už za čtrnáct dní mi přišla odpověď, že je žádost vyřízená, a dostala jsem umístěnku.

Jak daleko od civilizace jste se ocitla?

Bohužel to nebyl úplný konec světa. Kdybych si mohla vybrat, odjela bych ještě dál. Z Cuzca to byly dvě hodiny autobusem plus kus pěšky. Ani to nebylo na místní poměry tak vysoko, v nadmořské výšce 3900 m. Vesnice leží na planině u jezera, obklopená šestitisícovkami. Kbelík s vodou mi v pokoji občas zamrzal. Ale děti se klidně koupaly v jezeře!

Co jste učila?

Všechno, co se v základní škole učí. Škola byla bilingvní, učilo se ve španělštině a v jazyce kečua. Ve vesnici jsem na rozdíl od ředitelky školy bydlela, takže jsem se sousedy chodila do potoka pro vodu, na všechny slavnosti… Děti učení moc bavilo, byla to taková škola hrou. Hodně jsem se jim věnovala i po vyučování. Děti ani rodiče nebyli na takovou komunikaci zvyklí. Ve školách i při různých jednáních třeba na úřadech nebo v kostele se indiáni stále setkávají s projevy rasismu a diskriminace. Ani naše ředitelka neprojevovala o děti zájem, jejich starosti nebo zdraví jí byly fuk. Odškrtla si pracovní dobu, a hotovo. Přitom byly skvělé, vyloženě mě opečovávaly, abych nenastydla, matky přinesly tu a tam bramboru, abych neměla hlad, abych se u nich cítila jako doma…

A cítila jste se tak?

Naprosto. S dětmi i rodiči jsme se měli moc rádi. Hodně k tomu pomohlo i to, že jsem respektovala jejich náboženství. V peruánských státních školách se povinně učí katolické náboženství, ale já jim na první hodině náboženství řekla, že všechna náboženství jsou rovnocenná a že cesty k bohům jsou různé. Že katolíci uctívají boha během mše v kostele a prostředníkem mezi lidmi a bohem je kněz, zatímco vyznavači přírodního náboženství provádějí rituály na posvátných místech v přírodě a prostředníkem je p´aqo. Ze zdí jsem sundala křesťanské symboly a dala tam incké obrazy a nápis v kečua „Jsme synové Inků“. Přes jejich identitu jsem se i snažila děti vychovávat: Inka nelže, Inka nebije slabšího… Se šamanem jsme provedli obřad uctění matky země za zdraví dětí. Děti to pak doma vyprávěly rodičům, kteří ze začátku vůbec nechápali, že se mezi nimi objevil někdo, kdo jejich kulturu vnímá a uznává.

Jste v kontaktu?

Jistě, dodneška se vídáme. Kdykoli jsem v Peru, zajedu do Pucamarky. Máme každoroční třídní srazy. Někteří moji bývalí žáci dnes pracují pro nadaci.

Olga VilímkováOlga VilímkováAutor: Jakub Stadler a archiv Olgy Vilímkové

Jak vypadá tradiční uspořádání incké rodiny?

Před deseti lety byly rodiny velmi semknuté. Teď v souvislosti s odchodem mladých do měst údolí se typická rodina mění. Hlavně v posledních letech, od roku 2008, kdy se i v horských oblastech objevily pracovní příležitosti, třeba na stavbách silnic. Za vydělané peníze mladí vylepšují svým rodinám podmínky bydlení – postaví domek s okny, koupí postele, přispívají na stravu rodičům i sourozencům. Na vysokohorských vesnicích je život stále těžký. Když kroupy potlučou vzrostlé brambory, nastane hlad, v gumových sandálech mají všichni zmrzlé nohy, hygiena i medicína jsou na nevalné úrovni. Co my nazýváme extrémní bída, tam ještě začátkem nového tisíciletí byla běžná realita. Já zažila ještě hliněné podlahy a místnosti, kde žili pohromadě lidé a zvířata.

Těsné rodinné vztahy už jsou minulostí?

Sounáležitost přetrvává, ale vypadá jinak. I když se mladí indiáni odstěhují, často podporují rodinu na venkově finančně. Náš žák Fernando odešel do Limy dělat taxikáře, protože chtěl pomoci své slepé babičce. Nejdříve jezdil s mototaxi, později s autem, střádal a šetřil, až babičce skutečně vydělal na operaci – a ona vidí.

Říkáte Fernando – indiáni dávají svým dětem španělská jména?

Dávají. Hlavně klukům, většinou jsou to jména biblická. Třeba Josef, David, František, Jan, Marie a podobně, ale také jména slavných osobností – Edison, Caesar, Hamilcar. Populární jsou také postavy z telenovel, například Kassandra, nebo jména míst – Francia, Petrograd. Kečuánská jména jako Qollur (Hvězda), Chasca (Jitřenka) nebo Urpi (Holubice) dostávají dívky, jsou ale vzácná.

Odcházejí mladí i za vzděláním?

Jistě, vzdělání je na prvním místě. Vláda do venkova hodně investovala, přibývá středních škol na venkově. Kdo má příležitost, chodí do školy. Zírala jsem, jak moc o vzdělání děti stojí, jak věří, že si díky němu najdou lepší práci. My vzdělání bereme jako něco automatického. Moji žáci v Pucamarce běhali do školy s nadšením, objímali mě, děkovali, že se něco naučili. I rodiče za mnou chodili a děkovali mi.

Jak vypadají vztahy manželů?

Katolická svatba probíhá v kostele a pak doma přichází na řadu i tradiční obřad. Mladí se berou z lásky. Není povinné, aby se indiáni brali mezi sebou, klidně si můžou vzít míšence nebo bělocha. Námluvy v horách jsou velmi romantické, jazyk kečua je poetický, kluci recitují básně, holky stydlivě klopí oči… A když už spolu takhle začnou, k zahájení intimního života sňatek nepotřebují. Prostě časem přijde dítě a neřeší se to. V tomhle jsou svobodomyslní, žijí spolu dál a obřad na úřadě nepotřebují. Také je pro ně často drahý.

Kdo v tradiční indiánské rodině velí?

Muži, funguje tam absolutní machismus. Bohužel hodně pijí a bijí ženy a děti, rodinné násilí včetně sexuálního je skutečně velký problém. Mnoho žen je na vesnicích často vidět při práci na stavbách – kopou třeba kanály podél cest, budují chodníky. Na vsích často dostávají ženy přednost před muži, zvláště matky samoživitelky. Jinak indiáni dřou od rána do večera a po skončení „projektu“, jak říkají, tedy po jednom až třech měsících, si pak třeba měsíc užívají peněz a volna. Neumějí si peníze rozumně rozvrhnout, aby jim zbyly i na dobu za pár měsíců nebo za rok.

Jaký vliv má výstavba na krajinu?

Když někam vede silnice, můžou lidi jet za prací a do města prodávat svoje produkty. Dřív by jim taková cesta zabrala pět dní, teď to trvá pár hodin. Ale když se v půdě nedej bože najde měď nebo jiné nerosty, otvírá to cestu podnikatelským záměrům, které jsou pro indiány velmi nepřátelské. Příroda se tam devastuje skutečně ve velkém. V Peru teď výstavba prostě frčí, od silnic po fotbalové stadiony. „Středověk“, který v Andách panoval ještě v roce 2001, když jsem tam učila, skutečně zmizel.

Jak to vnímají sami indiáni?

Jsou rádi, že mají doma postele a televizi a venku na dvorku kohoutek s vodou. Dnes mají dokonce splachovací záchody!

Vyrábějí stále incké ženy oděvy z ručně tkaných látek?

Bohužel tahle tradice se téměř ztratila – dneska se to ženy učí znovu v kurzech. Americké nebo čínské oblečení je mnohem levnější a praktičtější než to tradiční. Zimní bunda je lehká, teplá, neprofoukne. Zato pončo je tak těžké! A když nasákne vodou, promění se v závaží a hrozně dlouho schne. Na slavnosti nosí indiáni pořád tradiční kroje, ale běžně v nich nechodí ani starší generace.

Jaké jsou hlavní principy přírodního náboženství Inků?

Uctívá se matka země a duchové hor. Přírodní mysticismus přetrvává. Lidé mluví s duchy, radí se s nimi, především s horami. Rady mohou duchové hor sdělit během obřadu nebo je přečte šaman, tedy ten, kdo mluví s duchy, pomocí „rozhozené“ koky. Může je také zazpívat pták, zašumět řeka nebo přinést vítr. U Mayů jsou spojenci člověka zvířata nebo energie dnů zrození podle rituálního kalendáře, u Inků jsou to především hory. Čím je hora vyšší, tím je její duch mocnější. Existuje mnoho nadpřirozených bytostí, mají také svou hierarchii.

Domorodci v horské vesničce PucamarcaDomorodci v horské vesničce PucamarcaAutor: Jakub Stadler a archiv Olgy Vilímkové

Chodí se pro radu přímo k hoře?

Samozřejmě. A říkáte správně „k ní“, a ne „na ni“, protože se nevystupuje na vrchol. Tam sídlí duch. Rituál se provádí na místě síly, třeba pod vrcholem hory nebo na místě, odkud je na horu dobře vidět.

Čeho se Inkové bojí? Mají nějaký ekvivalent ďábla?

Existují nadpřirozené bytosti, které mohou lidem škodit, proto je třeba je respektovat a nerozzlobit je. Je jich poměrně hodně. Lidé se také obávají černé magie – prokletí, které se může přenést i na děti. S posmrtným životem se netrápí. Dřív Inkové věřili v reinkarnaci, proto pohřbívali své zesnulé v prenatální pozici. To už se nedělá, ani se nepohřbívá s předměty, které by mohli mrtví potřebovat do dalšího života. Dnes je obřad stejný jako v katolické církvi, jde se na hřbitov, tam se vysvětí hrob a pohřbí člověk do země. Když někdo zemře, celou noc se u něj bdí při svíčkách. Říká se tomu velada.

Cesty do Peru jsou pro vás už běžné. Přesto – na co se pokaždé těšíte?

Na lidi. Na večery v hliněných domcích, kdy se sedí u svíčky a povídá se. Vesničanky mě straší: Nechoď támhle doubravou, je tam divoženka, u jezera zase víly… Vždycky se znovu těším na to, že se setkávám s jiným myšlením a jinou mentalitou – a přesto se tam cítím jako doma.

Olga Vilímková

Je zakladatelkou Nadačního fondu Inka, který v Peru organizuje vzdělávací programy a praktické dílny s kurzy šití a pletení. Vyučuje na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE Praha (obory latinskoamerická studia, španělština, francouzština). O prázdninách pracuje jako průvodkyně cestovních kanceláří – zájezdy do Latinské Ameriky. Přednáší o životě jihoamerických indiánů, vydala několik knih a publikací. V knize Učitelkou v Peru popisuje život horských indiánů ve vesničce Pucamarca, kde strávila rok 2001, v publikaci Cesty k bohům – obřady ze současného Peru přibližuje každodenní rituály přírodního náboženství Inků.

Autor: Marie Frajtová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!