Na cestě po Senegalu. Jak se žije mezi domorodými Bambry? | E15.cz

Na cestě po Senegalu. Jak se žije mezi domorodými Bambry?

30. března 2017 • 06:00

Madjaly je dvousethlavá vesnička na východě Senegalu, kde nikdy neviděli bílou holku a nikdy neslyšeli o střední Evropě, natož o Česku. Strávila jsem tu jen pár dní a stačilo to k tomu, abych dostala africké jméno a stala se součástí africké rodiny.

Ve dvě ráno jsem se ubytovala v hotelu na severu Dakaru a konečně se připojila na Wi-Fi. Čekala mě zpráva od Eliho. Omlouval se, že neodepsal dřív, ale v jeho vesnici není elektřina. Prý bydlí v Madjaly, jestli chci přijet. Vyjela jsem za rozbřesku.

Čekala mě desetihodinová cesta na hranici s Mali rozhrkanými místními auty a autobusy. Našla jsem autobusové nádraží, vyjednala ceny a nasedla do prvního auta, které mě vezlo k prvnímu přestupu. V Tambacoundě jsem nasedla do autobusíku, který jeho tvůrci zamýšleli pro deset lidí. Nás v něm ale sedělo pětadvacet plus nespecifikovaný počet dětí. Na střeše byly přivázané kozy a kuřata. Posledním přestupem toho dne byl povoz s oslíkem, který mě při západu slunce vyložil pět set kilometrů na východ od hlavního města, v Madjaly.

Blondýnka s krosnou na zádech okamžitě přilákala pozornost nejen dětí. Po chvíli se mezi místními vynořil běloch, ke kterému se novinka o mém příjezdu okamžitě donesla. Eli, americký dobrovolník, který zde učí lidi lepšímu zemědělství, vykulil oči: „Ty jsi Lenka? Jak jsi se sem sakra dostala?“ Pokrčila jsem rameny. S francouzštinou se člověk dostane opravdu všude.

První noc v Africe

Prvním krokem, který musí nečekaný příchozí z daleké Evropy udělat, je představit se hlavě rodiny, u které bude bydlet. Mě uvítal Sulejmán Traoré, jeden ze tří lidí ve vesnici, který trochu ovládá francouzštinu a jehož tu považují za nejctihodnějšího muže vesnice.

Za chvíli se mělo smrákat a lidé se chystali k večeři. V místě, kde není osvětlení a kde za hranicí vesnice začíná divočina plná opic, hyen a kdovíjakých bestií, se chodí spát brzy. Eli mě představil Sulejmánovi a jeho bratru, kteří seděli na dřevěné lavici a hráli si s dětmi. Podařilo se mu vysvětlit jim, že nejsem ze stejné země jako on. Že nejsem ani z Francie nebo z Německa. O dalších evropských zemích už tady nikdo nikdy neslyšel, tak nad tím jenom mávli rukou a ukončili to tím, že pocházím odněkud ze severu. To jim stačilo, aby mě mohli přizvat k večeři.

Vítejte v národním parku Niokolo Koba, perle afrického Senegalu

Tradičně ženy a děti jedí z jednoho hrnce a muži z druhého. Protože jsem ale Sulejmánovi padla do oka, dostalo se mi privilegia a mohla jsem jíst z jednoho hrnce spolu s muži. Každý ze své strany jsme nabírali špinavými prsty drcené zrní, do kterého občas někdo přilil omáčku ze zelených listů. Později jsem zjistila, že jídlo je tu jednotvárné. Vždy je to něco mezi kuskusem a zrním, zalité jednou ze tří druhů omáček s masem nebo bez masa. Asi jsem vypadala hladově a vyčerpaně, protože Sulejmán v jednu chvíli přestal jíst a spolu s ním ostatní muži a chlapci. Zbytek jídla strčili přede mě, abych to dojedla.

Pak se rodina odebrala modlit. Sulejmánův bratr, duchovní vůdce rodiny, předříkával modlitbu ve špatné arabštině a ostatní po něm opakovali. Já jsem se k nim, spolu s Elim, připojila. Když mě o to požádali, nikdo se neptal, v co věřím nebo nevěřím. Modlitba zde sjednocuje lidi a začleňuje vás do společnosti. Proč tedy neukázat úctu lidem, kteří mě bez sebemenšího zaváhání přijali do svého kruhu.

Když padla tma, zavedl mě Eli do své chýše a ukázal mi, kde můžu spát. Chatrč byla upravená pro Američany – měla skromný nábytek a betonovou podlahu. Ani ta ale nepomohla proti prachu. Za chatrčí byla také jedna ze tří toalet ve vesnici – v betonu vyvrtaná díra, vedoucí bůhvíkam. Vytáhla jsem si tedy matraci ven a zabalená do moskytiéry ulehla vedle přepážky oddělující mě od oslíka a kuřat. Moje první noc v opravdové Africe!

Kdo je kdo

Ráno mě čekal nový svět. Eli mě vzal na procházku po vesnici. Projít ji nezabralo dlouho. Od „sídla“ starosty k nové škole jsou to snad dvě stovky metrů. Noví učitelé zavítali z Dakaru i sem a jsou mezi dětmi oblíbení. Jsou sice přesvědčeni, že Amerika se nachází na východ od Afriky, ale to v místním světě nic neznamená. Mapa světa na stěně školy nikoho neoslní. Všichni raději zamíří na fotbalové hřiště, které dává dětem po celé Africe naději na kariéru.

Z vesnice zamíříme do zahrad a do polí. V tomto období roku je podle Eliho práce o něco méně náročná. Muži se věnují výrobě dřevěného uhlí a ženy pracují na polích. Islám neislám, ženy tu pracují jen v sukních a nikoho ani nenapadne se nad tím pozastavovat.

Odvrácená tvář Kapského Města: Zákon a pořádek townshipu Langa

Mladé dívky jsou hubené a ty vdané mají kypré postavy. „Je to jednoduché rozeznávací znamení,“ povídá mi Eli. „Podle tradice musí dívka týden před obřadem ulehnout do postele a celých sedm dní jenom jíst, aby do svatby nabrala správné tvary.“ Bambrové tedy mají ve svém vkusu jasno.

Pracuje se zde od rozbřesku do noci. Ráno před odchodem na pole ženy zametou chýše od všudypřítomného prachu, kterého se nedá nikdy úplně zbavit. Večer zametou chýše znovu. Jediný čas na odpočinek je kolem večeře, kdy se s dětmi posadí a vzájemně si zaplétají vlasy do složitých copánků. Ve výjimečné dny vytáhnou muži ze sousední rodiny generátor a zapnou hudbu. V tu chvíli se seběhnou děti z celé vesnice a poskakují do rytmu řvoucí, chraptivé melodie linoucí se z poškozené kazety. Když se k nim v poskakování přidá některý dospělý, jejich nadšený řev dosáhne snad až do Dakaru.

Svět mužů

Z polí a zahrad mě Eli odvedl k místu, na kterém muži vyrábějí uhlí. Po cestě se k nám připojila Faro, nejmladší Sulejmánova žena, nesoucí koš na hlavě. Posunkem mi nabídla, jestli chci zkusit nést koš sama. Přijala jsem – několik kilo zeleniny mě přece neodradí! S typickým požehnáním „Hera dro“ mi posadila koš na hlavu – a mně se okamžitě podlomily nohy. Zelenina se za smíchu všech přihlížejících rozsypala po zemi. Faro mi koš okamžitě sebrala a lehce si ho nahodila zpátky.

„Jak to dělá? Je na to nějaký trik?“ ptám se Eliho, když se dívám na drobnou, štíhlou Faro. „Je na to zvyklá. Nosí to od dětství – podívej,“ řekne a ukáže ke studni, odkud malé děti odnášejí na hlavách kýble plné vody. Zatímco u nás stačí otočit kohoutkem, tady i prostá příprava čaje znamená deset minut navíc, během kterých musejí děti vytáhnout vodu z hluboké studně a odnést ji do domu.

Peruánský Pachacútec je nejsušším městem Ameriky

Pomalu všichni spolu dojdeme k sedícím mužům. Jejich náplň práce vypadá mnohem méně namáhavě než to, co dělají ženy. Muži vyrábějí dřevěné uhlí. Minulé týdny snášeli z lesů dřevo a hromadili ho. Teď jen čekají, až shoří, aby ho mohli odvézt . Oheň prý hoří už dva týdny, schovaný pod hromadou hlíny.

Zatímco jeden z mužů vyhrabuje uhlí zpod vyprahlé zeminy, další posedávají u ohýnku. Natrhali listí a vaří z něj v malé konvičce čaj. Tato atája, silný čaj se spoustou cukru, je srdeční záležitostí každého Senegalce, ačkoli ji v různých krajích připravují z různých rostlin. Důležitý je rituál. První zálev je nejsilnější a patří tomu, kdo ve společnosti požívá největší úctu. Jakmile dopije, dá hrneček dalšímu. Pak následují další dva nálevy. Poslední je prý jako polibek, sladký po cukru a bez chuti trpkého, přepáleného čaje.

Nad sklenkou atáji

Ovšem to, co pijí Bambrové, se čajem nazvat nedá. Po vývaru z listí člověku, který jej nikdy neokusil, ztuhne tvář a prvotní instinkt jej vede k vyplivnutí. To by ale byla urážka. Hořký, trpký a neskutečně přeslazený čaj, někdy s mlékem a jindy třeba i s Nescafé 3v1, je nutno vypít jako panák, nuceně se usmát na hostitele, poděkovat a pak ho nenápadně zapít několika doušky vody. Další nálevy můžete s poděkováním odmítnout – mezi vhodné výmluvy patří, že je na horký čaj příliš vedro. Bohužel, běloši zde patří k vzácnostem a první, nejsilnější nálev, je vždy směřován na ně. Na místní čaj se ale podle Eliho zvyknout dá.

Jeden z mužů s malým synem přichází za Sulejmánem. Přišel si pro radu, protože syn má malárii. Sulejmán ho posílá do nemocnice, ale muž se zdráhá. Z nemocnic tu panuje všeobecný strach. Když je otec nakonec přesvědčen, Sulejmán si povzdechne.

Odlehlý Zanskar aneb Himálajská exkurze do dávnověku

Lámanou francouzštinou mi vypráví, co se stalo loni: „Má žena upadla a poranila si zápěstí. Byla tak vystrašená z představy dlouhé cesty do Tamby a z návštěvy nemocnice, že odmítla všechny mé rady i rozkazy a místo toho si to omotala kusem hadru. Nikdy se jí nezhojilo, a ona už nemůže pracovat.“ Nedůvěra k novému, západnímu stylu života a západním vymoženostem je tu hluboce zakořeněná a nejde ji snadno vyvrátit, ačkoli se o to učitelé i několik „osvícenců“ snaží.

K popíjení atáji u ohníčku se sešli muži z půlky vesnice. Vzdělaný ředitel školy, starostův syn, místní kovář všeuměl, o něco pomalejší Bemba a námezdní wolofský dělník. Ten ujel stovky kilometrů od svého domova, protože si tady prací na uhlí vydělá výrazně více peněz. Za několikatýdenní práci si odnese možná dvacet eur, které obratem pošle domů rodině. Pro něj jsou to velké peníze, pro nás je to cesta z Dakaru do Tamby.

Pohostinnost

Peníze tady dělají velký rozdíl. Nejbohatší rodina má vzdálené příbuzné ve Španělsku. Posílají domů tolik peněz, aby si široká rodina mohla postavit ukoptěný domek z červených a šedých cihel. Nežije se tu ale jinak než u ostatních rodin. Na prašné zemi pobíhají kuřata a kozy, mezi nimi poskakují děti a jeho obyvatelé pracují stejně tvrdě jako ostatní. Mají však naději, že je příbuzní jednoho nádherného dne dostanou do Evropy.

A kdo by si to nepřál? Ačkoli je tu kriminalita nulová, stačil mi jediný pohled okolo, abych schovala sluchátka do kapsy a smartphone s tabletem hodila do hlubin batohu. Jen ten batoh, narvaný oblečením a kosmetikou, stojí více peněz, než si většina místních vydělá za roky práce od úsvitu do západu slunce. Ale i přes nesmírnou chudobu, která zde panuje, vám místní nabídnou svoje jídlo, postel a pomoc. A místo toho, aby přijali pár eur za svoji pohostinnost, vás vyzvou, abyste koupili čaj a cukr, který pak společně vypijete. Těmi pěti korunami, které na to vynaložíte, je dluh splacen.

Hříšně krásný Trogir láká milovníky středověké architektury

Když jsem o několik dní později dávala Madjaly sbohem, přišla se se mnou rozloučit polovina vesnice. Sulejmán mi do ruky vtiskl papírek, na kterém bylo napsáno, kdy a kde mě ten který jeho příbuzný na cestě potká a odveze k dalšímu, abych se na hranici s Gambií dostala co nejdříve. A protože jsem jedna z nich, ať jim koupím krabičku čaje a sáček cukru a dluh je splacený. Takové je tedy být členem africké rodiny.


BAMBROVÉ

  • Bambrové jsou etnikum náležející k široké skupině Mandé, která obývá území západní a střední Afriky, od Beninu po Senegal.
  • Samotní Bambrové pak žijí hlavně v Mali, Guineji, Burkina Fasu a ve východním Senegalu.
  • Bambarština je nejběžnější jazyk v Mali, kde jím hovoří až 80 % populace.
  • V dějinách Bambrové založili svou říši pouze jedinkrát. V 18. a 19. století vznikla říše Bamana, s hlavním městem Ségou, která byla ovládána tradičním náboženstvím. Říše v roce 1861 podlehla nájezdům muslimských bojovníků za džihád, vedených senegalským náboženským vůdcem, šejchem Umar Tallem. Od té doby se Bambrové už nesjednotili.

POŽEHNEJTE SPÁNEK

  • Bambarština je jednoduchá a její specialitou jsou pozdravy a přání. Každý den je nutné pozdravit každého, koho potkáte. Místo českého „ahoj“ je ovšem nutné vyměnit si několik zdvořilostních frází a nechat si požehnat spánek a zdraví. Celkově to zabere jen půl minuty, ale se dvěma stovkami lidí ve vesnici se po chvíli začne člověk ostatním vyhýbat.
  • Místní mluví minimálně dvěma jazyky, někteří až pěti. Senegal je etnicky roztříštěná země a každá skupina má svůj jazyk. Ty blízké se podobají třeba jako čeština a polština, ty vzdálené si už nerozumějí vůbec.
  • V západní Africe vždy podle příjmení poznáte, s kým máte tu čest. U Bambrů jsou hlavní příjmení Condé a Traoré. Když se někdo jmenuje Keita, víte, že je Bedik. Ndaw je Serer, Wade je Tukolor nebo Wolof.

Autor: Lenka Hrabalová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!