Kam kráčíš, Ameriko... | E15.cz

Kam kráčíš, Ameriko...

Kam kráčíš, Ameriko...
Zakážou se westerny, protože kovboj je přece politicky nekorektní?
• 
ZDROJ: Tereza Kovandová
11. ledna 2016 • 08:30
...to je velká otázka západní civilizace. Naše londýnská dopisovatelka Anastázie Harris vyrazila do Washingtonu trochu se nadechnout čerstvé inspirace z Nového světa za mořem. Jenže Spojené státy, které znala z 90. let, jsou pryč. Jakoby navštívila velký Řím v době, kdy měl to nejlepší už za sebou.

USA FOREVER. USA FOREVER. Kam se podívám, v malém stánku megalomanské budovy hlavní pošty v New Yorku, každý arch známek nese ono (pro Evropana) protivně patriotické, nabubřelé USA FOREVER. Zařadím se do fronty a koupím si známky, které nehodlám poslat.

Washingtonská idylka

„Ale ne, to tak není,“ utře mě washingtonský kamarád Howard. „To není myšleno jako USA forever, to když zapomeneš pár let v šuplíku známky, tak tyhle můžeš používat pořád, forever.“ Díky Howarde, ale stejně si nějak nedovedu představit, že bychom tiskli známky s nápisem Česká republika – na věčné časy. Kdežto amík se nad tím ani nepozastaví. USA forever!

Přesto lepšího průvodce Amerikou bych těžko hledala: Howard je génius, potomek běloruských Židů, kteří utekli před pogromem. Na Harvardu byl nejúspěšnějším debatérem. Teď venčí pudla a zdraví souseda: „Liz? Nevím, kde je manželka.“ „Tohle“ – představuje mě – „je upgrade!“ Máváme dalšímu sousedovi Jerrymu, který se pod javorem zvolna vlní v rytmu taj-či. Jerry umí japonsky a za chvíli mi udělá kafe do krásného kotlíku, který sám vyrobil na keramickém kruhu.

Neamericky malé rodinné vilky v tomto sousedství postavilo několik socialisticky laděných podnikatelů ve 40. letech. Teď i ta nejskromnější z nich na washingtonském předměstí Bethesda stojí milion dolarů. Noví majitelé přitom navíc domy zbourají nebo přestaví, takže zmizí zahrada a ulici začne hyzdit další – pro svou obludnost přezdívaný – McMansion. Obě Howardovy dcery – obličej protáhlý ranním šklebem teenagera – naskakují do auta. Jsou stejně jako jejich spolužáci prvotřídní atletky, ale do školy vzdálené 15 minut chůze se nechají vozit.

Howard mě vede do práce, úřaduje v jedné z typických výškových budov. „Můžu?“ Nečekám na odpověď a natočím si v kuchyňce do kelímku trochu piva. Je překvapivě chutné, čerstvě naražený sud. Jen američtí puritáni můžou mít pivo v kuchyňce a přitom vydržet až do noci, kdy se chýlí ke konci jejich workalkoholická šichta. Pětilitrové štěně jim vydrží dva týdny!

Není to klasická kancelář, ale „hub“ – pronajímáte si prostor s několika tucty dalších začínajících podnikatelů. O generaci mladších než padesátiletý Howard. Teď chápu vychytanou sportovní bundičku a na Washington nezvykle nápaditý potisk košile. Ale dneska si s sebou Howard vleče oblek (Joseph Abboud, Made in USA, nedávno oživená a zarputile kvalitní značka). Howard má velký den – dnes prodává onkologům svůj app, který by mohl zlepšit péči o pacienty, kteří mají pokročilou rakovinu, ale nevyžadují hospitalizaci. „Doufám, že po tom doktoři skočí, program jim pomůže vyhodnotit situaci, jestli je třeba jejich noční návštěva opravdu nutná. Jsou líní, nechce se jim z postele ve tři ráno.“

„Mají pravdu,“ přitakávám. „Svíčka – každý máme svíčku, ne? Když dohořívá, jaký smysl má budit přepracovaného doktora?“

Blázen shání tučný jogurt

Loučím se s Howardem a na Dupont Circle ve Starbucks (nedaleko K Street, kde jsem si domluvila rozhovor s vyhlášeným lobbistou) si vysypu na blůzu cereálie a borůvky. V roce 1990 na mě prodavač v supermarketu Safeway chtěl zavolat lapiduchy. Trvala jsem na tom, že chci FAT jogurt. Asi desetkrát mě opravil, že musím mínit LOW fat. Čím dál naštvaněji jsem požadovala tučný, krémový, dobrý jogurt – něco, co by se dalo žrát. Spolu se šéfem supermarketu mě odhadli za blázna, musela jsem prchnout. Jogurt, který si dávám teď, je nízkokalorický, zato absolutní lahůdka. A do toho čerstvé borůvky a cereálie chytře zabalené zvlášť, aby křupaly a nebyly rozměklé. Volá mi sekretářka lobbisty s tím, že se rozhovor ruší. Pár hodin nato najdu ve Washington Postu (který si Jeff Bezos z Amazonu koupil na hraní) zprávu, že lobbistická firma mého známého je zrovna od dnešního rána předmětem masivního skandálu, který by si zasloužil místo v House of Cards. Oops!

Přes ulici prodává luxusně naaranžované svršky z Belgie sympatický mladík. Nemám brýle, ptám se, co říká jeho hezké tetování na krku. „Pretty Boy,“ zachechtá se. Ptám se, co Obama. „Vzhledem k tomu, jak strašně těžká byla situace, když se dostal do úřadu, řekl bych, že se s tím popral slušně. A hlavně jsme přestali být světovým policajtem, což mě fakt těší.“ Absolvent divadelní fakulty by stejně jako ostatní lidi, které během své týdenní cesty na východním pobřeží oslovím, nejraději, aby se USA už do ničeho nemíchaly a staraly se jen o své občany. „Můj partner je voják, jsem rád, že je doma,“ zašklebí se Pretty Boy.

„Stand in line!!!!“ zahulákal na mě v roce 1990 americký bezpečák. Byla to první věta, kterou jsem na vysněné americké půdě slyšela. Mají rádi pořádek, tihle Američané. Jenom oni si dovolí odvést v klepetech z pětihvězdičkového hotelu do té doby nedotknutelného Dominika Strausse-Khana, předsedu Mezinárodního měnového fondu. A dělají to bez rozpaků, jako když po sobě ve Starbucksu uklízejí prázdné kelímky. Jsou vedle z Britů (kteří ale už nemají ani floka a tím ani potřebnou důstojnost) poslední, kteří na téhle planetě ctí pravidla. Lezou nám tím na nervy, ale v krizi je potřebujeme, budou nám chybět.

Autobusová linka, v níž si tak přemýšlím o osudu Ameriky na cestě z Washingtonu do New Yorku, má kromě řidiče a průvodčího ještě asistenta: „Zařaďte se!“ pobídne mě zdvořile a čeká, dokud neposlechnu a nezarovnám sebe i kufřík za ostatní pečlivě zarovnané cestující.

Ve Washingtonu jdu s vynikajícím malířem Fredem do vynikající korejské restaurace a naslouchám jeho africkému dobrodružství. Nedlouho poté, co mladý džihádista svým vražděním dorazil skomírající turismus v Tunisu, si Fred v jeho hlavním městě nechal uspořádat výstavu a coby odvážný americký malíř byl oslavován státní televizí a místním ministrem kultury. Namaloval skvostné portréty obyčejných Tunisanů, které se okamžitě prodaly.

Říkám Fredovi, že musí namalovat onoho slavného tuniského prodejce ovoce, který se na protest režimu upálil a odstartoval tím arabskou revoluci. Fred ale vrtí hlavou: „Toho chlapíka v Tunisu všichni nenávidí. Byl ožrala a podvodník.“ Prý prodával ovoce, aniž by ho vážil. Přišla policistka a chtěla, ať si pořídí závaží, jinak šidí zákazníky. „Říkáš závaží? Tak mi na váhy polož ty svoje melouny!“ odpověděl jí drze. Policistka mu za urážku zabavila vozík s ovocem a protivný ožrala se ještě týž den (snad z nedbalosti) podpálil a od té doby je v západním světě symbolem boje za spravedlnost, vypráví mi Fred. Debatujeme, že americký četník světa sice zasahuje pilně, ale skutečné události a mediální obraz se bohužel od sebe čím dál tím víc liší. Strýček Kissinger by mohl vyprávět.

Střih, jsem zpátky v New Yorku, kde se Howard směje historce o podvodném hrdinovi arabské revoluce, ale pak se zachmuří a začne mluvit o amerických studentech. Trvají na tom, aby všechny texty a studijní materiály byly opatřeny varováním – vždycky když se blíží politicky nekorektní scéna nebo termín. Dokonce brání nejzajímavějším, tj. myslícím řečníkům, aby k nim vůbec mluvili! Jako středověcí preláti požadují, aby svobodné vyjadřování bylo nedovolené. Studenti prestižních univerzit z Ivy League.

„Já se umělé inteligence už neobávám, já se na ni těším. Nezasloužíme si nic jiného, než aby nás nahradili roboti,“ hlesnu, zatímco Howardova manželka Liz nám doleje Troublemaker – vynikající červené víno, které koupili ve Whole Foods na mou počest.

Politická hyperkorektnost a neochota studentů hledat pravdu, přít se o ni. Najednou nemám stání. Sednu na další autobus a devět hodin jedu do Massachusetts, za obdivovaným profesorem Maranissem, který učí studentskou elitu už 43 let. Ať mi vysvětlí: Co se to s tou inteligentní mládeží stalo?

Svět patří losům a pitomcům

„MUSÍŠ mi ho dát,“ řeknu a zarputile odmítám pustit z ruky porcelánový talíř s kontroverzním potiskem. Gigi Kaiser vyrostla coby dědička amerického průmyslníka; na MUSÍŠ není zvyklá. Zapíchne do mě inteligentní hnědé oči. Talíř, bez kterého odmítám opustit její výpravné sídlo v Massachusetts, je součástí servisu. Ještě v 70. letech, kdy se její manžel Jim Maraniss stal profesorem – virtuosem umění překladu na Amherst College, se z těchto talířů na vyhlášené univerzitě jedlo. Skandální potisk v barvě bezinkové šťávy zpodobňuje lorda Amhersta, jak na ztepilém plnokrevníkovi s mušketou v ruce pronásleduje opěšalé prchající indiány.

Jejího profesorského manžela hned ve dveřích brutálně obviním. Před třinácti lety, byla jsem tehdy u toho, si měl vybrat ze dvou kandidátů na místo na své katedře: jedním byla kvalifikovaná, mladá žena z prestižní univerzity. Druhým byl výrazně slabší uchazeč z Mexika. Maraniss tehdy ukázal na něj. „Tenhle kluk je chudák, toho vezmu. Po té holce skočí každá jiná instituce.“

A ten jeho chudák z Mexika svou zabedněností a zamindrákovaností v následujících letech úplně rozložil možná nejlepší španělské oddělení, jaké se v USA kdy vyskytovalo. A postupně likvidoval jednoho prvotřídního profesora za druhým. Souběžně s tím se slabší studenti, kteří se na prestižní univerzitu dostali také jen z důvodu politické korektnosti, zapojili do demonstrace proti maskotu univerzity, totiž lordu Amherstovi lovícího indiány.

Toho muže, kterého Američané v 18. století tak milovali, že po něm pojmenovali pět měst a také tuto proslulou Amherst College. Studenti teď recyklují fámu, že generál se pokusil nakazit indiány neštovicemi. A rektor univerzity se musí kát v médiích, že ještě nevymazal Amhersta z historie školy. Historii je třeba vydezinfikovat, aby neurážela lesby, transsexuály… Je třeba odmítnout každou postavu bílé kůže, pokud nejde o ženu (nejlépe postiženou). Historii je třeba přepsat tak, aby jejími hrdiny byli příslušníci menšin (nejlépe sexuálně zmatení). A mlčet o faktech, která se nehodí do krámu. Jako za socialismu.

Venku zatím hárají v chesterfieldských lesích losi, jít na dlouhou procházku je teď údajně nebezpečné. Můj návrh, že by z losího masa mohl být výtečný guláš, mi vynese pobouřenou přednášku o nutnosti chránit přírodu. Máme aspoň s Gigi čas vrátit se k jejím fotografiím lesbických rodin z 90. let, kdy její projekt nastartoval rovnoprávnost homosexuálů v americké legislativě. Přiznává, že netušila, kam až to celé zajde. „Je neuvěřitelné, jak často mají lesbické páry autistické dítě. S ostatními rodinami se to nedá srovnávat. Všímám si toho už přes dvacet let, ale mluvit o tom? Nikdo nechce slyšet, že umělé oplodnění je problém.“

Slzy nad vázou

Před odletem do Evropy zaběhnu do Peacock Room, podivuhodné místnosti, kterou magnát Charles Lang Freer nechal převézt z Londýna. Nemůžu se vynadívat na nádhernou keramickou vázu. Působí tak moderně, i když je ve skutečnosti z 12. století. Místo původu? Rakka – ano ta syrská Rakka, v níž zarostlí barbaři v 21. století narážejí na kůly hlavy svých sousedů.

A zatím Vanity Fair letos vyprodal náklad s titulní obálkou někdejšího olympionika Bruce, který se nechal přeoperovat a teď žije „v pravdě“ jako půvabná Caitlyn. Američané hledají pro své děti pohlavně neutrální jméno, aby si potomek mohl jednou vybrat, jakého pohlaví chce být. V americké společnosti není větší téma: transsexualita má prioritu i na univerzitách.

Při pohledu na vázu z Rakky mě zamrazí. Freer sbíral umění starých kultur, aby se Američané poučili. O sto let později si magnát Trump svou vypočítavě stupidní notou troubí cestu do Bílého domu: samý strach, sobectví a nenažranost. Póvl se stává elitou, elita spěchá být póvlem.

Neumím vám to vysvětlit, ale najednou chápu, jak se mohla velkolepá říše římská vnitřně rozpliznout a podlehnout nájezdům barbarů. USA nejsou for ever.

Autor: Anastázie Harrisová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!