Bitva barev | E15.cz

Bitva barev

18. dubna 2013 • 15:08
Karneval v kolumbijské Barranquille, neméně barvitý a nabitý vášněmi, se odehrává v rytmu cumbie – tance s africkými, indiánskými i španělskými kořeny. Kolumbijci svůj karneval milují, dávají do něj vše, a když se s ním musejí rozloučit, důstojně ho pohřbí.

„Rio je profláklý.“ Mladý doktor Rodrigo z kolumbijského Medellínu typickým latino gestem mávl dlaní vzad a dodal: „Přijeď na karneval do Barranquilly. Tam teprve poznáš, co je to fiesta.“ Minuly dva roky. Stojím v centru Barranquilly, obklopen oprýskanými šedorůžovými paneláky a nekončícím proudem páchnoucích troubících aut. Pot mi stéká z čela a kape na rozžhavenou betonovou ulici. Přemýšlím, zda jsem udělal dobře, že jsem Rodrigovi uvěřil.

Z karnevalu v kolumbijské BarranquilleZ karnevalu v kolumbijské BarranquilleAutor: Jan Sochor
Bitva barev

„Za deset litránků vás na čtyřicátou vezmu, pane,“ mhouří taxikář oči proti polednímu spalujícímu slunci. „Ale blíž než tři bloky od hlavního průvodu vás nedostanu, všechno je zavřený nebo ucpaný,“ huláká na mě. Zbytek věty zaniká v rachotu zrezivělých plechů jeho vysloužilé drožky. Černá zašlá koženka na zadním sedadle je tak rozpálená, že musím neustále poposedávat. Řvoucí rádio, extatické výkřiky moderátora, do toho troubení desítek barevných autobusů, mezi kterými se snaží rozpadající se taxík prosmýknout. Kdo v Kolumbii netroubí, ten prostě nejede – jednoduché pravidlo.

Bitva květin

Za uchem mi zasyčel sprej. Otočil jsem se a jen taktak jsem stihl zavřít oči. Schytal jsem plnou dávku, rovnou do obličeje. Pěnová válka. Celou čtyřicátou ulicí, kam až dohlédnu, teče barevná řeka lidí. Druhý den jsem se v novinách dočetl, že v tuhle chvíli se pohyboval po cumbió-dromu (ohrazená část čtyřicáté ulice) asi milion lidí. Řekl bych, že alespoň půl milionu z nich mělo v ruce pěnový sprej a hrálo pěnovou válku.

Polední horko vyšplhalo na hranici infarktu. Slyším vzdálené ozvěny houkajících sanitek. Kamiony se zvukovou aparaturou testují sound. Zřejmě všechny naráz. Vojenský vrtulník přelétává nad celým prostorem. Tribuny na jedné straně čtyřicáté ulice jsou našlapány k prasknutí. V horních řadách neúnavně buší do afrických bubnů malé improvizované kapelky. Řady vojáků a policie vytlačují barevnou řeku lidí z ulice směrem za zátarasy. Překupníci křičí jeden přes druhého ve snaze prodat vytlačovaným lidem na poslední chvíli předražený lístek na tribuny.

Kdesi na úplném začátku čtyřicáté se řadí oddíly účinkujících a jejich alegorické vozy (carrozas). Téměř 250 folklorních a tanečních skupin postupně během odpoledne (a neplánovaně i noci) protančí před zraky diváků a poroty.

Z karnevalu v kolumbijské BarranquilleZ karnevalu v kolumbijské BarranquilleAutor: Jan Sochor
Téměř 250 folklorních a tanečních skupin postupně během odpoledne (a neplánovaně i noci) protančí před zraky diváků a poroty

Je jedna hodina. Hlavní průvod a nejdůležitější karnevalový spektákl – Batalla de Flores (Bitva květin) – měl právě začít. Po půlhodině čekání mi to nedá a ptám se vedle stojícího fotografa. „Volali mi, že mají deset minut zpoždění.“ Namítám něco ve smyslu, že už je to půlhodina a nic. „Deset kolumbijských minut, amigo!“ směje se fotograf.

Cumbia

Jestliže duší karnevalu v Riu je samba, pak duší barranquillského karnevalu je cumbia. Tento tanec má – stejně jako samba – africký původ. Současná cumbia je však unikátní hudebně-taneční mix vycházející z kultury afrických otroků, doplněný o prvky z kultury původních amerických indiánů a španělských dobyvatelů. Tančící páry (muž tančí ve vnějším kruhu, žena ve vnitřním) hudebně doprovází buben a flétny ze suchých kaktusů (gaitas). Jen v Kolumbii existuje nespočet variant cumbie – puya, gaita, porro, mapalé a další.

Taneční a folklorní skupiny (hlavní účinkující) jsou vesměs svázány rodinnou a sousedskou tradicí. Scházejí se po celý rok, pilují svůj program, připravují kostýmy. Dvacet dní před karnevalem se všech několik set skupin představí na tzv. Tarde de Cumbia, kde předstoupí s pětiminutovou ukázkou před porotu, která ohodnotí jejich výkon z mnoha hledisek: rytmus, koordinace, choreografie, kostým. Druhé hodnocení proběhne na samotném karnevalu. Na konci cumbiódromu (pro tanečníky tedy po čtyřech kilometrech tancování v pravé tropické poledne!) sedí stejná stodvacetičlenná porota, která skupinu oznámkuje. Z prvního bodování mohou dostat maximálně 60 procent, karnevalové vystoupení (Gran Parada) může přinést až 40 procent. Bezchybný výkon na obou spektáklech může tedy dát 100 procent, čehož samozřejmě málokterá skupina dosáhne.

Tropické delirium

První carroza se dala do pohybu. Krokem projíždí po žhavém betonu. Z poslepovaných reprobeden na zádi duní basy. Královna karnevalu, kráska oděná do pavích per, stojí na vrcholu alegorického vozu a radostně rozhazuje květiny mezi tisíce prosících rukou. Všichni chtějí mít růži od královny. Usměvavě salutuje šílejícím tribunám, které vypadají, jako by na nich všichni naráz dostali epileptický záchvat. Cloumají pletivem, ženy piští, muži řvou. Všichni zase stříkají pěnu. Tropické delirium.

Z karnevalu v kolumbijské BarranquilleZ karnevalu v kolumbijské BarranquilleAutor: Jan Sochor

Pomalu přitékají další vlny tanečníků a rozlévají se mezi alegorickými vozy a soundsystémy. Pralesní tanečníci, skoro nazí, bosí, pomazaní černým blátem. Následuje cumbiamba (skupina tančící cumbii), jejíž členové v blankytně modrých mnohovrstevnatých šatech vypadají, jako by měli motýlí křídla. Perleťové make-upy se blýskají v prudkém slunci, oranžoví tygři mávají oštěpy v rukou. Červené orchideje vpletené do havraních vlasů plných brilantiny, temně rudí ďáblové. Prošel (skoro) Hugo Chávez, následován (skoro) Georgem Bushem.

Stařík ve vysoké čepici ze stylizovaných květin (congo) přitančil udýchaně až ke mně. „Děkuju. Děkuju, že jsi přijel. Řekni tam u vás o našem karnevalu, prosím. A příště přijeďte všichni. Děkuju, děkuju…“ tiskne mi dědula ruku, za neustálého podupávání nohou v tanci.

Míjejí mě zebry v zářivě žlutých sukýnkách. Zadečky v nich mají jako čerstvě rozkrojené mango. Divocí černí tanečníci se svíjejí v rytmu mapalé. Dívky proti chlapcům a všichni napodobují tancem námluvy, které zakončují simulovaným koitem přímo na silnici. Bubnování se zrychluje, zvuk připomíná střelbu samopalu. Rychlost pohybu obou těl se ve finále blíží rychlosti šicího stroje. Publikum ječí v extázi.

Zdraví mě (skoro) Usáma bin Ládin. Transvestita v růžové večerní róbě mi posílá vzdušný polibek. Barevná orgie nemá konce. Je to jako pohled do obřího krasohledu. Bitva barev.

Pro radost, ne pro peníze

„Kolik činí finanční odměna pro vítězné taneční skupiny? A kdo vůbec celou karnevalovou show platí?“ ptám se Patricie Escobar, tiskové koordinátorky Nadace Carnaval de Barranquilla, která karneval organizuje.

Z karnevalu v kolumbijské BarranquilleZ karnevalu v kolumbijské BarranquilleAutor: Jan Sochor

Kolumbijské ministerstvo kultury přidělí nadaci každoročně určitou sumu peněz, kterou nadace poté přerozdělí mezi všechny taneční skupiny, které se účastní karnevalu. Avšak těžko očekávat, že v zemi důsledně praktikující neoliberalistický ekonomický model bude stát sypat tanečníkům nějakou zásadní podporu. Skupiny dostanou symbolickou odměnu, doslova pár drobných. To při cenách všech úžasných kostýmů vzbuzuje zvědavost (například velmi jednoduchý kostým pro tanečnici cumbie přijde na zhruba 500 000 pesos, tedy 5500 korun).

„Nemůžeme jim dát víc,“ rozhodí rukama dona Patricia, která se většině mých otázek na peníze zkušeně vyhýbá, „ale to prostě nepochopíš, když nejsi odsud. Ty nikdy nemůžeš pochopit, jak může někdo, kdo žije v domě, který nemá ani omítku, vzít svoji televizi a dát ji do zastavárny nebo prostě některé dny nejíst jenom proto, aby si mohl koupit kostým na karneval.“

Pepíček Karneval

„Pepíčku, drahý, jak jsi mi to jen mohl udělat?“ Několik mužů v černých dámských smutečních šatech lomí rukama a sápou se po rakvi. „Ááách-ííí! Co si bez tebe počnu? Ty zkurvysynu jeden, klidně si umřeš.“ Namol opilý chlápek, představující kněze, s láhví rumu pod sutanou, má co dělat, aby se udržel na nohou. „Ó, jak jsem smutný, Pepíčku, že jsi nás opustil. Ááách-ííí!“

Čtyři dny radosti a veselí jsou u konce – přišel na řadu pohřeb karnevalu. Joselito Carnaval (Pepíček Karneval) je symbolicky pohřbíván v Barrio Abajo, odkud kdysi karneval vzešel. Ulice je opět přecpaná lidmi, smutečních průvodů jde hned několik.

„Ááách-ííí. Já to tu bez tebe nevydržím. Ááách!“ Muži v černých silonkách, „vdovy“ po Joselitovi, lkají nad nahrubo sbitou prkennou bednou. Čím víc se přihlížející smějí, tím víc se vdovy odvazují. Pláčou, strhávají si paruky, snaží se vlézt za Joselitem do rakve. Tři okolostojící vysadili opilého „kněze“ nahoru na bednu, ale ten hned upadl zpět do davu. Vysadili ho znova a podepřeli. Kněz se probral z alkoholických mrákot a pomalu se dostává zpět do své role. „Náš Pepíčku… budiž ti země lehká,“ kropí rumem rakev i diváky. Vtom se rozhrnul zelený koberec na bedně a Joselito vesele vyskočil z rakve s rukama nad hlavou.

Celá ulice křičí: „Que viva el Carnaval!“ Ať žije karneval!

Autor: Jan Sochor
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!