Ágion Óros: Svatý pokoj na tři noci | E15.cz

Ágion Óros: Svatý pokoj na tři noci

Ágion Óros: Svatý pokoj na tři noci
Kláštery na Áthosu tvoří svébytná společenství, ve kterých žijí desítky i stovky mnichů. Pracují na zahradách nebo malují ikony.
• 
ZDROJ: Michael Fokt
26. prosince 2015 • 05:00
Čas pádí tryskem a důležité věci, jako jsou mezilidské vztahy a duchovní hodnoty, pokulhávají někde vzadu. Můžeme tomu vůbec uniknout? Možná ano, stačí se prostě vrátit zpátky v čase. O dobrých pár set let. Vítejte na Svaté hoře.

Podle mapy je to třetí „prst“ řeckého poloostrova Chalkidikí. Vybíhá asi padesát kilometrů do vod Egejského moře a jeho nejvyšší hora Áthos se tyčí přes dva kilometry nad mořskou hladinu. Podle řecké ústavy i zakládacích listin starých bezmála tisíc let je to nezávislý mnišský stát spravovaný volenou svatou vládou a pojmenovaný podle své nejvyšší hory. Podle historiků je to nejstarší státní útvar se zřízením podobným republice, který bez přerušení funguje až do dnešních dnů.

Tisíc let mnichů

  • Hora Áthos je pojmenovaná po Titánovi, po kterém ji podle legend mrštil sám bůh Poseidon.
  • Většina zdejších klášterů vznikla mezi 10. a 13. stoletím, mniši tu však patrně žili už o dvě století dříve v osadách typu skíti.
  • Mnišský stát spravuje volená svatá vláda složená ze zástupců všech klášterů v čele s Prótosem, tedy prvním mnichem. Díky tomu je Áthos nejdéle fungující „republika“ existující do dnešních dnů.
  • Áthos je součástí řeckého státu, má však ústavou zaručenou autonomii. Zdejším mnichům se ji díky vyjednávacím schopnostem podařilo udržet i za osmanské říše a během obou světových válek ve 20. století.

Podle místních věřících i poutníků ze všech koutů pravoslavného světa je to jedno z nejposvátnějších míst. Neřeknou mu jinak než Ágion Óros – tedy Svatá hora. A podle mě, návštěvníka z moderní západní Evropy, je to něco jako neuvěřitelná časoprostorová brána do dob, kdy náš čas ještě plynul v souladu s okolní přírodou. Místo, kde člověku dojde, co je skutečně důležité a co ne. Právě kvůli tomu by měl tenhle kousek země navštívit asi každý z nás – jenže lidí z „vnějšího světa“ se sem dostane jen velmi, velmi málo.

Zpět v čase

Jakmile vstoupíte na posvátnou půdu mnišského státu Áthos, octnete se zpět v čase nejen přeneseně, ale dokonce i doslova. Ke každému datu, které vám někdo z místních obyvatel udá, si musíte přičíst třináct dní – aby vám údaj seděl s kalendářem, na který jste zvyklí. Na Áthosu totiž používají juliánský kalendář, který je oproti tomu našemu pozadu. V českých zemích přestal platit už v šestnáctém století. Dokonce i hodiny se tu počítají jinak. „Přes den si můžeš venku chodit, jak chceš. Musíš se ale vrátit k bráně do západu slunce, jinak zůstaneš přes noc venku,“ vysvětluje mi otec Gabriel, představený kláštera Dionisíou, kde jsem byl ubytován.

Dostat se na Svatou horu není nic jednoduchého.Dostat se na Svatou horu není nic jednoduchého.Autor: Michael Fokt

„Jakmile totiž slunce zmizí, zavře mnich dveřník obě vstupní brány a otevře je až po východu slunce,“ pokračuje. „Ty jsi fotograf? Tak pojď se mnou, něco ti ukážu.“ Vyndal z police s knihami dva tlusté těžké svazky na křídovém papíře. „Ty jsem vydal já!“ Chytám se podaného stébla a chválím jednu fotku po druhé.

Má to jediný háček – stránka za stránkou se opakují jen různé snímky nástěnných náboženských maleb či ikon. Stejně jsem však měl velké štěstí. Jakožto spřízněnou duši „od fochu“ mě otec Gabriel provedl místy, kam se jinak není možné dostat. Bez požehnání svaté vlády se totiž nesmí uvnitř klášterů vůbec fotografovat.

Den plný odříkání

Mniši z hory Áthos s oblibou tvrdí, že žijí v místě mimo běžný čas. Život jim ale neplyne nijak snadně. Na odpočinek, který spolu s modlitbami a prací tvoří jednu ze tří nejdůležitějších částí všedního dne, jim moc času nezbývá. Fakt, že vstávají už krátce po půlnoci, je jen prvním z mnoha odříkání. „Hned po ranní bohoslužbě jdeme všichni do jídelny. Většinou tu máme jen dvě jídla denně a kolem deváté vašeho času je čas na to první.“

Na Áthosu očekávejte výlučně pánskou společnost. Opačný případ by znamenal do nebe volající skandál.Na Áthosu očekávejte výlučně pánskou společnost. Opačný případ by znamenal do nebe volající skandál.Autor: Michael Fokt

Snídaně s mnichy je zážitek, jaký jinde nenajdete. Všichni se sejdou v refektáři zdobeném nástěnnými malbami, jedí společně a po celou dobu jeden z bratří předčítá svaté texty. Poutníci mají vyhrazen zvláštní stůl. Gurmánské divy tu nečekejte. Většinou se servíruje suchý chléb, nakládané olivy a voda. Přesně tolik, kolik každý stihne sníst za deset minut vyhrazených k plnění žaludku. Pak se mniši rozcházejí za svými denními povinnostmi. „Staráme se o zahrady, pěstujeme víno, malujeme ikony a někdy třeba opravujeme staré knihy,“ líčí otec Gabriel něco z toho, co se děje za zavřenými dveřmi soukromých prostor.

Rozjímání patří mezi nejdůležitější činnosti zdejších mnichů.Rozjímání patří mezi nejdůležitější činnosti zdejších mnichů.Autor: Michael Fokt

Kolem páté hodiny přichází čas odpolední modlitby a hned po ní hlavní jídlo. Ingredience podobné jako ráno jsou obohacené o talíř řídké kaše. Ochutnal jsem postupně mrkvovou, hrachovou a čočkovou. Když si do nich člověk naláme chleba, chutná to docela dobře. Po jídle je čas poděkovat v kostele za pokrm a pak rozjímat. Což bylo mnohem příjemnější, než se může zdát. Aspoň pro mě určitě. Po celém dni šlapání po pěších stezkách a šplhání ke klášterům usazeným na strmých útesech nad mořem to navíc byl víc než vítaný odpočinek.

Dvě vesnice

Na celém poloostrově je klášterů přesně dvacet. Připomínají byzantské opevněné hrady a dohromady v nich žije kolem dvou tisíc mnichů, kterým pomáhá zhruba stejný počet civilních zaměstnanců. „Nejsou tu ale jenom kláštery,“ pokračuje otec Gabriel. „Někteří mniši žijí úplně sami v poustevnách jako za dávných časů nebo zakládají jakési osady zvané skíti.“

Kromě toho jsou na Áthosu také vesnice. Celkem dvě. Malý přístav Dáfni, kde skončí skoro každý, kdo chce navštívit kláštery na západní straně poloostrova, má třináct stálých obyvatel a kromě toho také dva obchůdky. Kromě nejrůznějších suvenýrů s náboženskou tematikou tu seženete i základní potraviny.

Mnohé z klášterů stojí na vysokých skalních útesech: ať už kvůli touze po odloučení, nebo nutnosti bránit se před piráty.Mnohé z klášterů stojí na vysokých skalních útesech: ať už kvůli touze po odloučení, nebo nutnosti bránit se před piráty.Autor: Michael Fokt

V hlavním městě Kariés, kde stojí jeden z nejstarších kostelů a kde sídlí správní orgány, mají zdejší dvě stovky mužských obyvatel k dispozici obchůdky hned čtyři, a v nich dokonce i chlazené pivo. Už i do osady, kam podle dávného výnosu „nesmí vést cesta sjízdná pro jakýkoli dopravní prostředek na kolech, která by ho spojovala s vnějším světem“, dorazily vymoženosti dnešní doby. Připravte se proto na okamžiky, které vám možná přijdou trochu rozporuplné. Uvidíte svaté muže v černých sutanách, jak si kupují nápoje v plechovce, nebo duchovního s mobilním telefonem v ruce.

Ostatně i otec Gabriel má ve své opatské pracovně mezi posvátnými knihami počítač s připojením na internet. Plíživý postup civilizace zkrátka nezadrží ani kalendář z šestnáctého století.

Pánská jízda

Podle legend kdysi na Áthosu náhodou přistál člun s Pannou Marií a ona při pohledu na zdejší krásu poprosila Boha, aby jí poloostrov daroval jako její osobní zahradu. Tak se stalo a od těch dob se zdejších břehů nesmí dotknout ženská noha. Ten zákaz platí už tisíc let a kromě lidských příslušnic něžnějšího pohlaví se vztahuje dokonce i na samice některých druhů domácích zvířat. Ženy mají jednu jedinou možnost, jak alespoň z dálky zahlédnout posvátnou zemi: z paluby vyhlídkové lodi. Čluny naložené pokušením v sukních však nesmějí ke břehu připlout blíž než na pět set metrů.

Život v ústraní

Ne všichni mniši žijí v klášterech. Někteří vytvářejí svébytné osady zvané skíti nebo žijí osamoceně jako poustevníci.

  • Na Áthosu existuje dvanáct osad skíti. Každá z nich administrativně náleží k jednomu z dvaceti klášterů.
  • Místní mniši se většinou společně starají o živobytí osady.
  • Skíti Prodrómou založili rumunští mniši. Zesnulé členy komunity pohřbívají na tři roky do země, pak jejich ostatky přenesou do společné hrobky. Podobně to dělají i mniši v klášterech.
  • Obyvatelé skíti Lakkoskíti

Kam čert nemůže, tam nastrčí – ženu. A povedlo se mu to dokonce i na přísně střežené posvátné půdě. Přes celý áthoský poloostrov se táhne pečlivě oplocená hranice a na území mnišského státu se dostanete jen lodí – samozřejmě pouze s příslušným povolením v ruce a s pasem, kde se v kolonce „pohlaví“ skví slovo „muž“. Přesto se v minulosti několika ženám podařilo na zakázanou půdu proniknout. Ve dvacátých letech minulého století se na Áthos dostala francouzská spisovatelka Maryse Choisy v přestrojení za námořníka a pak své zážitky vylíčila v díle Měsíc mezi muži.

Těžko říct, zda červená krabice skrývá originální obsah...Těžko říct, zda červená krabice skrývá originální obsah...Autor: Michael Fokt

O deset let později se na poloostrov vkradla dokonce první řecká vítězka soutěže krásy Miss Europe a po druhé světové válce u břehů Áthosu nakrátko přistála americká učitelka se svými dvěma přítelkyněmi. Nejdramatičtější však asi byl příběh čtyř moldavských žen, které před pěti lety u athoských břehů vysadili turečtí převaděči uprchlíků. Emigrantky vůbec netušily, kde se octly. Ačkoli jim za porušení posvátného zákazu hrozilo vězení, mniši jim nakonec oficiálně odpustili. Dokázali tím, že víra a zdravý rozum můžou jít světem ruku v ruce.

Jak cestovat po Áthosu

Dostat se na Svatou horu není nic jednoduchého – dokonce ani pro muže. Všechno je třeba zařizovat dostatečně dopředu. Mně to trvalo šest měsíců. Hodně pomůže, když se za vás někdo důvěryhodný zaručí.

  • Před cestou je třeba kontaktovat kancelář Áthosu v Soluni (Thessaloníki) a vyjednat si možnost vstupu.
  • Loď do Dáfni vyjíždí z přístavu Ouranópolis v „civilní“ části poloostrova. V přístavu funguje kancelář, kde vydávají speciální dokument zvaný „diamonitírion“. Je to jakési vízum opravňující ke vstupu a třem přenocováním v klášterech. Denně vydávají povolení pouze pro 100 pravoslavných poutníků a 10 ostatních návštěvníků. Jste-li ateista, dobře si to rozmyslete. Raději se alespoň na oko k nějakému vyznání přikloňte.
  • Z Dáfni jezdí autobus do Kariés (prvních osm míst vepředu je vyhrazených pro mnichy) a odtud mikrobusy do vzdálených klášterů. Odplouvají odtud i menší lodě do klášterů na západním pobřeží. Lze objednat i (poměrně drahé) taxi či lodní taxi.
  • Ubytování a strava v klášterech je zdarma. Poutník při příchodu do kláštera (i při krátké návštěvě) dostane vodu, turecký med a sklenku ouza. Strava je spartánská, je vhodné vzít si něco s sebou. Nevozte ale masné produkty, na Áthosu je konzumace masa zakázaná. Základní potraviny koupíte i v Dáfni a Kariés.
  • Vezměte si s sebou finanční rezervy (na dopravu, nákupy). Malá pobočka banky v Kariés nemá bankomat, nelze tedy vybrat hotovost z účtu. Dva z obchodů sice mají platební terminály, nefungují však pro některé typy karet.
  • Chovejte se přiměřeně. Noste dlouhé kalhoty, nekoupejte se v moři, nehlučte a nepouštějte si hudbu, nepijte alkohol před mnichy. Nechovejte se jako turisté, mniši vás vnímají jako poutníky. Můžete fotografovat kláštery zvenku, vevnitř však bez povolení nikoli. Je zakázané natáčet video.

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Michael Fokt
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!