Všechny filmy jsem točil rád. I ty průměrné a špatné

Carlos Saura

9.1.2016 5:00   Energický španělský filmový klasik Carlos Saura dnes slaví 84. narozeniny. Filmy ale točit nepřestává. Jeho novinka Zonda, složená z ukázek mnoha druhů argentinské hudby a tance, se světu ukázala na posledním filmovém festivalu v Benátkách.

Máme váš snímek vnímat jako muzejní kousek, který má argentinský folklor zachovat pro další generace?

Ano, folklor je něco, co už se dá vidět v muzeu. Ale tam někdy kvůli oslnění krajovými kostýmy zapomenete, že folklor má rytmus, který se umí vyvíjet, a že populární hudba všude po světě z něj čerpá. Právě vývoj jeho rytmu mě zajímá. Zajistit, aby se hudba jako flamenco a jota neztratila, to je ta lehčí část. V Argentině žije spousta dobrých lidí, kteří se o to starají. I já jsem se zapojil do snahy tamní folklor zachovat. Možná to zní kýčovitě, ale doufám, že i pomocí svého filmu otevřu dveře novým lidem, aby se k této hudbě dostali. Řekl bych, že když se něco líbí mně, je šance, že se to zalíbí i někomu jinému.

A co je ta těžší část, tedy přežití folkloru?

Je třeba zajistit jeho vývoj. Jen tak se může vzpamatovat. Neměli bychom dovolit, aby jeho rytmy vymazala anglosaská hudba. Latinskoamerický folklor by měl přijímat její vlivy, ostatně třeba jazz je flamencu docela podobný. Ale radši se nebudeme bavit o flamencu, jinak nikdy neskončíme.

Chtěl byste natočit film i o folkloru jiných než španělsky mluvících zemí?

Proč ne. Většinou točím o kultuře, kterou dobře znám, nebo s kterou jsem se seznámil v mládí. Dokážu si představit, že bych se zabýval jinou kulturou, ovšem vyžadovalo by to určité období studia. Pro všechny své hudební filmy jsem si sice sehnal místní konzultanty, ale potřeboval jsem mít už předtím k dispozici konkrétní materiál a rozumět mu. Kdybych žil dostatečně dlouho, rád bych přijal třeba pozvání z Moskvy a natočil něco o ruské hudbě, mám ji moc rád.

Kde se vzalo vaše unikátní spojení hudby a filmu?

Začalo to se Sevillanou, předtím měly všechny hudební filmy příběh, který jim zaručoval kontinuitu. Ale pak jsem udělal radikální rozhodnutí nepřidávat další prvky, které by tanečníkům a hudebníkům překážely. Od té doby musím vždycky nejdřív vytvořit strukturu, v níž mohou hudba a tanec existovat od začátku do konce a která vše propojí. Musím pro každou část najít adekvátní prostor a přijít na to, jak spojit pohyb umělce s pohybem kamery, scénou a svícením. To je moje práce. A je docela obtížná.

Hudba obecně ve vašich filmech vždycky hrála důležitou roli.

Hudba je součástí mého života. Moje matka hrála na piano, v dětství jsem neustále poslouchal klasiku. Poté jsem se stal fanouškem flamenca a populární hudby. Hudba je pro mne součástí všeho. Je všude. Nesouhlasím s tím, že bychom si svůj život měli pěkně rozškatulkovat. Když se mě ptají, jestli je můj nový film dokument, odpovím, že ne, že ani nevím, co to je. Režisér West Side Story Robert Wise mi jednou řekl: „Carlosi, ty provádíš s muzikálem něco jiného, dělej to dál.“ Tak se tím řídím. Robert byl mistr a mistry musíte poslouchat.

Kromě filmů o hudbě jste natáčel i filmy o společnosti a politice. Myslíte si, že jsou určité režimy spojené s určitou hudbou?

Když jsem točil film o portugalském hudebním stylu fado, jeden socialista mi řekl, že to nemůžu udělat, protože fado je spojené se Salazarovou diktaturou. Ale když jsem fado poslouchal, nemohl jsem na něm nic diktátorského najít. Ano, diktátoři hudbu využívali. Také platí, že někteří hudebníci pro ně vystupovali pro peníze, třeba Lola Flores prý tancovala a zpívala pro Franca. Pak dostala nálepku, že je frankistka, ona se ovšem o politiku nezajímala. Pak tu ještě máte zpěváky, kteří se sami chtějí do politiky zapojit. Ale jinak myslím, že spojovat hudbu s politikou je spíš nedorozumění.

Točit jste začal už na konci padesátých let. Máte nějaké své filmy radši než jiné?

Nemám zrovna rád filmy ze žánru costumbrismo, které se týkaly každodennosti a byly velmi realistické. Teď se mé myšlenky točí hlavně kolem hudebních snímků. Ale mám rád i fikci a záleží, kam vás život zavede a co vám nabídne. Já měl výhodu, že všechny filmy, které jsem režíroval, jsem zrovna natočit i chtěl, ať už byly dobré, špatné nebo průměrné. Ale jak se říká, všechno se mění. Řada lidí považuje za mé nejlepší dílo Starý dům uprostřed Madridu. Přitom jeden novinář mi po premiéře tvrdil, že to je film na hovno, a já si říkal, že to je konec mé kariéry. Nikdy nevíte.

Autor: Iva Přivřelová
Mobilní web