Václav Mandelík: Mladším výtvarníkům citelně chybí pokora | E15.cz

Václav Mandelík: Mladším výtvarníkům citelně chybí pokora

Václav Mandelík: Mladším výtvarníkům citelně chybí pokora
Malíř Václav Mandelík
• 
ZDROJ: Michael Tomeš, E15
2. září 2016 • 07:25
Absolvent sochařství u profesorů Karla Nepraše, Jana Koblasy a Aleše Veselého na pražské Akademii výtvarných umění Václav Mandelík kritizuje poměry na české výtvarné scéně. „Dnes je možné vystavit prakticky cokoli, a to i ve státních institucích. Tento trend je podporován vysokým školstvím a trhem,“ říká. V uměleckém výrazu je podle něho nutná pokora. „Myslím, že výtvarné umění spočívá hlavně v redukci nápadů. Jestli se vyjadřujete objektem či obrazem, je jedno,“ dodává.

Na AVU jste se věnoval 3D tvorbě, alespoň v Česku jste ale znám hlavně jako malíř. Je to záměr, nebo shoda nějakých okolností?

Na akademii jsem přišel jako samouk ze stavební průmyslovky. Maloval jsem od dětství a přestal jsem se tomu věnovat v podstatě až v pětadvaceti letech, kdy jsem začal studovat sochu u Karla Nepraše. Určitou přípravu jsem absolvoval teprve rok předtím. Ten největší impulz mi ale dal Aleš Veselý. Často jsem mu pomáhal v jeho ateliéru ve Středoklukách, kde jsem byl přímo u toho, jak vznikají monumentální objekty, jimiž se proslavil. Byl to výborný pedagog, ukázal mi, že výtvarné umění má mnohem více poloh. Vzpomínám si, jak říkal: Na světě existují miliony lidí a miliony spojení, které se vzájemně násobí. Po škole jsem ale začal hledat, jak překonat zkušenosti s monumentální sochou. A tak jsem zase začal malovat doma v garáži na sololitové desky. Dodnes někdy používám barvy na plechové střechy nebo okapy.

Takže studium sochy byla do jisté míry náhoda?

Jak vás Nepraš, Koblasa a Veselý ovlivnili i jako člověka?

Byly to nejsilnější osobnosti, které jsem poznal. Všichni tři byli na velmi vysoké úrovni nejen profesně, ale i lidsky. Dokázali akademii vtisknout neuvěřitelný náboj. Nesmírně si vážím toho, že jsem mohl studovat pod jejich vedením. Atmosféru ovlivnil hlavně Milan Knížák, který z AVU udělal výjimečnou školu. Existovaly vedle sebe zcela rozdílné ateliéry, mezi nimiž mohli studenti svobodně migrovat. Bohužel tato atmosféra se už asi nebude opakovat. Dnes jsou všechny ateliéry a přístupy stejné.

Nakolik je na fungování akademie znát, že přišla o silnou generaci pedagogů?

Projevuje se to ve všech směrech včetně kvality vyučujících, což samozřejmě odráží i kvalitu přijímaných studentů. Takových škol je v celé Evropě řada. Česká akademie byla výjimečná právě volným pohybem mezi klasickými a nejaktuálnějšími přístupy.

Dá se s tím něco dělat?

Asi je potřeba nebát se popsat situaci, obklopit se lidmi, kteří smýšlejí podobně, a jít dál. Nekompetentnost a přízemnost nevidím jen na školách, ale i v politice a ve společnosti obecně. Deset let jsem byl členem ODS, zvolili mě místopředsedou místní organizace ve Vimperku. Po roce 1989 byli v této straně lidé, kteří měli přirozenou autoritu danou životními zkušenostmi. Podobné osobnosti teď chybějí skoro všude. Někdy mám dojem, jako bychom se vraceli zpátky do komunistického marazmu.

Malíř Václav MandelíkMalíř Václav MandelíkAutor: Michael Tomeš, E15

Přestože se věnujete malířství, několik sochařských objektů jste v minulosti realizoval. Můžete je popsat?

Moje první objekty vznikly u Aleše Veselého, hodně souvisely s architekturou. Diplomová práce spočívala v tom, že jsem vedle jednoho jihočeského kostela postavil lešení, které přesně kopírovalo proporce té sakrální stavby. Následoval projekt Rozhledny v Regensburgu, mám tam instalovaný žebřík na vodní hladině. Pak jsem se věnoval ještě několika věcem, které ale zůstaly ve fázi modelu. I když se ve volné tvorbě v posledních šesti letech zabývám soustavně jen obrazy, nevylučuji, že když najdu podstatný důvod, k 3D objektům se možná někdy vrátím.

Vaše obrazy jsou výrazově velmi minimalistické, kdežto objekty a instalace jste vytvářel rozměrné. Není v tom paradox?

Monumentální může být i květinové zátiší namalované na formátu deset krát deset centimetrů. Snažím se o redukci, o hledání zcela nových znaků, jež by dané téma vyjádřily. Žebřík, který je v Regensburgu, je jakousi esencí dva roky trvajících příprav. Motiv žebříku se objevuje i na mých obrazech. Myslím, že výtvarné umění spočívá hlavně v redukci nápadů. Jestli se vyjadřujete objektem či obrazem, je jedno. Jde o vystižení podstaty toho, co chcete sdělit. Na dané věci musíte pracovat dlouhodobě, systematicky, konceptuálně.

Někomu mohou vaše práce připadat naivistické, jako by jejich autorem bylo dítě, jiný může vnímat právě snahu o co největší koncentraci tvůrčí výpovědi. Jak dlouho trvalo, než jste se k současnému výrazu dopracoval?

Je dost složité na to odpovědět, možná od dětství. Rozhodně mi jde o koncentraci, je pro mě stále podstatnější. Než namaluji obraz, což považuji za takový závěrečný, posvátný akt, třeba půl roku nebo i déle o něm přemýšlím, skicuji a pracuji s pocitem, který ve mně zůstal. To ale neznamená, že to vždy dobře dopadne.

V současnosti je žádaný spíše expresivnější styl. Nejste občas v pokušení vyhovět poptávce?

Nejdůležitější je mít hranici, kterou člověk nepřekročí. Určitě je lepší živit se něčím jiným než vlastní tvorbou. Skloubit záležitosti spojené s prodejem umění a princip volnosti je dost obtížné.

Skloubit záležitosti spojené s prodejem umění a princip volnosti je dost obtížné. Nedokážu žít na vesnici. Tam je člověk sám, což mi nevyhovuje. Potřebuji kolem sebe lidi, i na rybách.

Často malujete zátiší s květinami nebo venkovské krajiny. Předpokládám, že to souvisí s Pošumavím, kde jste se narodil a kam se vracíte.

To určitě. První obrazy byly vzpomínkou na prostředí a krajinu, v nichž jsem vyrostl. V poslední době se ale věnuji i jiným tématům. Je to tím, že už dvacet let žiji v Praze.

Jak jste se vyrovnal s životem ve městě? I proto chodíte k Vltavě na ryby?

Nadchlo mě, když jsem zjistil, že na ně můžu chodit i tady. Některá místa kousek za Prahou jsou úžasná. Za rybami jezdím i na Moravu, do severních Čech na Labe, často na Slapskou přehradu nebo na Lipno. Do Prahy jsem se přestěhoval proto, že nedokážu žít na vesnici. Tam je člověk sám, což mi nevyhovuje. Potřebuji kolem sebe lidi, i na rybách.

Malíř Václav MandelíkMalíř Václav MandelíkAutor: Michael Tomeš, E15

Z některých vašich nových obrazů z loňského a letošního roku, které jsou až do poloviny září k vidění v ostravské galerii Beseda, je patrné zaujetí křesťanstvím nebo terorismem. Navíc jste začal zobrazovat lidské postavy, kterým jste se donedávna vyhýbal. Nakolik jsou tyto změny pro vaše další směřování zásadní?

Křesťanství pro mě není tak zásadní, byť jsem pokřtěný. Do kostela chodím jen jednou za rok. Současná výstava v Ostravě se původně měla jmenovat Teroristé, květiny a světci, nakonec je její název Míň je víc. Teroristický motiv je tam jen jeden, náboženské převažují. Chci mimo jiné akcentovat pokoru, která hlavně mladším výtvarníkům citelně chybí. Dřív jsem si myslel, že nemusím malovat postavy, že to bez nich půjde. V posledním roce jsem ale začal hledat další možnosti, jak jít dál, jakým způsobem dál pracovat se znakem, magií, tajemstvím a začal jsem figury zjednodušovat. Postavy jsou založeny na silné redukci.

Václav Mandelík (40)
Absolvoval v letech 2001 až 2007 Akademii výtvarných umění v Praze, patří k nastupující střední generaci umělců. Zastoupen je ve sbírkách Národní galerie a v soukromých kolekcích doma i v zahraničí. Kromě samostatných výstav ve Filozofickém ústavu Akademie věd nebo v pražské galerii Michal’s collection se prezentoval na skupinových projektech v Berlíně, Dánsku nebo v letech 2010 a 2011 v pražském Veletržním paláci.
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!