Umberto Eco napsal svůj nejstrašnější román. Naschvál | E15.cz

Umberto Eco napsal svůj nejstrašnější román. Naschvál

Umberto Eco napsal svůj nejstrašnější román. Naschvál
6. října 2015 • 12:00
Spíš než románu se Nulté číslo podobá Ecovu Bludišti seznamů. Nejedná se ovšem o sbírku výčtů a textových labyrintů, ale o snůšku těch nejotřepanějších literárních klišé a novinářských floskulí.

Vědom si svého věhlasu, rozhodl se Eco sehrát další partii s odolností čtenářů i arbitrů vkusu z kulturních rubrik.
Zůstává věrný předpokladu, že všechno už bylo napsáno, nezřídka mistrovsky, a pokusil se věc důsledně obrátit. Vytvořit knihu s plným vědomím takhle příšerně, to si žádá odvahu a formát.

Komukoli jinému než autorovi Foucaultova kyvadla by soudný redaktor podobný výplod okamžitě odeslal do datového zapomnění.

Nulté číslo přečtete na jeden zátah, ale bohužel nikoli se zatajeným dechem. Oproti starším románům se nejedná (Ecovými slovy) o mahlerovskou symfonii, ale o jazz. Neposloucháme ovšem Charlieho Parkera, nýbrž ozvěnu garážové jam session v podání redakce třetiřadého bulvárního plátku. Úroveň žurnalistiky Eco s intelektuální povýšeností pranýřuje již celá desetiletí a není to tak dávno, co se posmíval i naivitě čtenářů Dana Browna. Pro všechny jmenované se tedy – očividně natruc – rozhodl napsat knížku stylem špatného novináře. S rovinou braku, bulváru a žvástu si přitom pohrává asi jako Quentin Tarantino v Hanebných panchartech nebo Jiří Brdečka v Limonádovém Joe.

Příběh? Spíš epizoda ze života zkrachovalého pisálka a životního ztroskotance, který za nadstandardní plat kývne na redigování virtuálního deníku. List nazvaný Zítra zatím není určen k šíření, jeho obsah má ale investorovi posloužit jakožto materiál k vydírání vlivných osob.

Na to „hrdina“ bez skrupulí přistoupí a navíc se zaváže dělat šéfovi „negra“ a sepsat za něj knihu, v níž zrod deníku zobrazí v opačném světle. Vše je situováno do Milána raných devadesátých let, okořeněno záměrně fádní love story a v druhé polovině i umně seštrykovanou spikleneckou teorií o Mussoliniho dvojníkovi.

Dialogy působí jako nesourodé zápisky na „krabičkách od sirek“ a celek spíš než prózu připomíná negativ pouček z úvodu do studia žurnalistiky smíchaný s bedekrem zapomenutých milánských zákoutí. Eco se nebojí využít to nejomšelejší z „nápadů čtenáře detektivek“. Ve snaze obrátit svůj ornamentální styl naruby jde na dřeň dosavadního díla a veškeré odkazy zaměřuje na příslovečnou první signální.

Novinář je „muž bez vlastností“, tématem platónského dialogu jsou technické parametry limuzín, spiklenecká teorie cílí na potlačované fašistické reminiscence italské společnosti. V toporné milostné scéně se stejně jako ve Jménu růže mihne motiv z Písně písní, vypravěč na to ovšem neopomene výslovně upozornit.

Nebyl by to ale Eco, aby šlo jen o samoúčelnou napodobeninu literárního škváru. V banálních bonmotech se zrcadlí to podstatné, často i vtipně. Rozhodně nelze říci, že novinářský „insider“ se bude u knihy nudit a mediální manipulací nepolíbený milovník konspiračních teorií bude v sedmém nebi.

Ze všech Ecových próz právě pro Nulté číslo asi nejvíc platí, že význam textu se rodí s konkrétním čtenářem. Knihu lze pochopitelně číst i jako (poněkud fousatou) moralitu namířenou vůči rozbředlosti současné mediální i politické scény. Otázka je, zda to na autora Ecova formátu není poněkud málo.

Umberto Eco: Nulté číslo
Nakladatelství: Argo, 2015
Překlad: Anežka Charvátová
Hodnocení: 70 %

Autor: Milan Ducháček
 

businessinfo.cz

  • Česká firma vyvinula unikátní metodu pomáhající rozkládat plasty, uplatnění najde v Číně
  • Na solárním boomu v Česku vyrostlo množství firem. Teď hledají příležitost v zahraničí
  • Chile: Exportéry láká trh s otevřenou náručí
  • Neplatičů DPH v registru přibývá geometrickou řadou