Steve Von Till z Neurosis: O hudbě nepřemýšlíme, snažíme se ji nechat plynout | E15.cz

Steve Von Till z Neurosis: O hudbě nepřemýšlíme, snažíme se ji nechat plynout

Steve Von Till z Neurosis: O hudbě nepřemýšlíme, snažíme se ji nechat plynout
Steve Von Till (Neurosis)
• 
ZDROJ: Zdroj: Neurot Recordings
9. srpna 2016 • 08:00
Před pětadvaceti lety američtí Neurosis pocházející ze zázemí tamní punk/HC scény na deskách notně zpomalili, přidali mnohovrstevné samply a koncerty doprovodili filmovými projekcemi. Vznikl tak jeden z nejoriginálnějších rukopisů ve světě tvrdé hudby.

S toutéž pomalou, syrovou, neurotickou hudbou se vracejí do České republiky, aby v josefovské pevnosti byli ve středu vrcholem programu úvodního dne festivalu Brutal Assault. „Chceme posluchačovy smysly zahltit zvukem, který by vyplňoval každou skulinku v prostoru,“ říká zpívající kytarista Steve Von Till.

V dubnu uplynulo dvacet let od vydání Through Silver in Blood, průlomové desky, která dovršila váš vývoj a přinesla vám větší popularitu. Považujete ji i vy za výjimečnou?

Jen neradi se ohlížíme. Snažíme se co nejvíce hledět do budoucnosti, neustále se vyvíjet a překonávat předchozí nahrávky. Každé naše album proto představuje určitý stupeň tohoto vývoje, na každé jsme stejně hrdí, ale ani Through Silver in Blood, ani žádné jiné pro nás není důležitější než ostatní. Tak vždy přemýšlíme jedině o desce aktuální: pokaždé se snažíme přinést něco nového a zachovat přitom typický zvuk Neurosis. S každou se nám daří přiblížit se více vnitřní představě o tom, jak bychom chtěli znít.

Through Silver in Blood vyniklo mnohovrstevným zvukem plným samplů. Završilo tak vývoj z předchozích nahrávek, zatímco ty následující již šly opačným směrem...

Opravdu takto vědomě o hudbě nepřemýšlíme. Po vydání Enemy of the Sun (1993) jsme si uvědomili schopnost naší hudby navozovat trans a od té doby se ji snažíme nechat plynout přirozeněji. A to je také to jediné, v čem jsme se změnili nebo zlepšili. Kompaktní zvuk na Through Silver in Blood pro nás byl novinkou, chtěli jsme posluchačovy smysly zahltit zvukem, který by vyplňoval každou skulinku v prostoru. Ty skladby je mimochodem dodnes velmi těžké hrát živě, fyzicky i emočně. Paradoxně jsme si tehdy uvědomili, že i my v nich potřebujeme dýchat, proto jsou od té doby naše nahrávky daleko více o prostoru. Necháváme v nich proluky, kterými může proniknout světlo a nechat vyniknout kontrastu světla a temnoty.

Do jaké míry vám v této snaze nalézat ty nejsyrovější a přitom nejčistší formy vyjádření pomohly akustické sólové projekty?

„Snaha nalézat ty nejsyrovější a přitom nejčistší formy vyjádření“ je přesně formulovanou podstatou naší hudby. I když se jí s každým albem o krok přiblížíme, nikdy ji nemůžeme dosáhnout. Hudba Neurosis je hodně fyzická, je to masa zvuku, spíše jde o objevování a porozumění proudu, než o klasické písničky. Ty nám pomohly osahat až sólové projekty, daly nám sílu překonat strach z normálního zpěvu i z toho, zda jím budeme schopní vyjádřit různé emoce.

Vaše nahrávky se navzájem liší zvukem a základní stylizací. Máte o ní jasno dopředu anebo vzniká až ve studiu, během nahrávání?

Je tomu pokaždé jinak. Novinka Fires Within Fires nám pod rukama vzklíčila sama, rychle, bez většího úsilí. Neměli jsme skoro nic, až v lednu minulého roku jsme během pouhých pár dní dali dohromady základy. Na prosinec jsme už měli rezervované studio, každý s nimi v mezičase pracoval zvlášť, na to sehrát se dohromady jsme měli jen pár týdnů těsně před nahráváním. Ale stačilo to! Chodíme natáčet plně připravení, už s přesnou představou, jak má výsledek znít. Máme jen velmi omezený čas a se Stevem Albinim nahráváme pokaždé na živo, protože tak by to – podle něj, i podle nás – mělo být. Kytary, bicí a basa na desce zní tak, jak zněly ve studiu na pódiu. Jen vokály raději stále točíme zvlášť. Novinku jsme nahráli a smíchali za sedm dní.

V devadesátých letech jste byli průkopníky videoprojekcí na koncertech, před pěti lety jste je ale opustili. Proč?

Byl to nesmírně osvobozující pocit. Když jsme s nimi před pětadvaceti lety začínali, byla to rarita. Ještě neexistovalo zázemí moderních technologií, proto bylo těžké je vytvářet a jen málokdo se o to vůbec pokoušel. Museli jsme si vystačit s filmovými promítačkami a projektory. Záběry jsme ukradli snad ze všech psychedelických snímků, co kdy kdo natočil, kombinovali jsme je se zprávami a válečnými dokumenty, a vytvářeli tak kombinaci plnou symbolů, která přetížením smyslů pomáhala prolomit hranice posluchačovi vnímavosti a pomohla mu ponořit se hlouběji do hudby.

Projekce se vyvíjela s námi, díky Joshi Grahamovi se stala jak profi, tak hi-tech, ale při práci na Honor Found in Decay (předchozí album kapely z roku 2012 – pozn. autora) nám došlo, že už neděláme nic neobvyklého. Svět se v mezičase změnil, skoro každý je dnes připoutaný k displeji a hltá proud obrazu. Nastala epocha vypínání obrazovek a nám najednou přišlo, že svět nepotřebuje o jednu navíc.

Autor je spolupracovník redakce

V metalové komunitě si nekonkurujeme, tvrdí pořadatelé festivalu Brutal Assault

Autor: Petr Frinta
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!