Opeth se vrátili na scénu v plné síle

Opeth

26.8.2014 13:00   Předchozí album Heritage bylo pro švédské Opeth přelomovým. Inspirace sedmdesátými lety sice od počátku byly nedílnou součástí zvuku skupiny, zde poprvé však měly navrch nad její metalovou minulostí. Novinka Pale Communion v této tendenci pokračuje: přidává ovlivnění progresivním rockem, působí vyzráleji a přirozeněji než rozháraný předchůdce, a přesto je z ní o poznání více cítit klasický rukopis interpreta i naléhavost, kterou Heritage postrádalo.

Z neuvěřitelně plodného podhoubí skandinávské metalové scény poloviny devadesátých let se Opeth vylíhli jako naprostý originál. Na syrovost death metalu naroubovali epiku, patos i zvuk klasického a psychedelického rocku sedmdesátých let, syrové pasáže střídali s akustickými a čistý vokál s brutálně hrubým. Od druhého alba Morningrise do pátého Blackwater Park posloucháte ty nejinspirativnější, dodnes nepřekonané nahrávky své doby, jedinou kapelu svého druhu s okamžitě rozeznatelným rukopisem, zvukem, dynamikou anebo kytarovými pasážemi.

Zájem o hudbu předchozích dekád prohloubila dlouhodobá spolupráce s mozkem britských Porcupine Tree Stevenem Wilsonem, a když už to vypadalo, že i Opeth uvízli koncem prvního desetiletí v kruhu stále stejných alb, přišlo Heritage. Deska, která si ze sedmdesátých let již jen nebere inspirace, ale zní beze zbytku jako nahrávka z této dekády a zcela na ní chybí syrový vokál. Z odstupu tří let lze rovněž hovořit o albu, na němž je více vycpávek než na těch předchozích, o albu, které sice úspěšně vstoupilo do nových vod, ale postrádá někdejší autorskou jistotu.

Pale Communion se těchto chyb vyvarovalo. Ani na něm neuslyšíte hrubý vokál, zato více pojítek s klasickými Opeth. Stejné silové akordy lemující předchozí celky, stejnou dynamiku, jíž pětice utekla konkurenci, třebaže ve zcela odlišném zvukovém balení. Inspirací spíše než klasický rock byl tentokráte rock progresivní, se spoustou rytmických kudrlin i se striktním následováním struktur písně.

Ale především má novinka k raným nahrávkám blízko emočně. Procházíte stejnými melancholickými zákoutími, překvapují vás stejně divoké momenty a závěrečný majstrštyk Faith in Other by mohl, třebaže s jiným doprovodem, zaznít na kterémkoli z vrcholných alb.

Opeth: Pale Communion
Vydavatel: Roadrunner, 2014
Hodnocení: 90 %

Autor: Petr Frinta
Mobilní web