Nekrolog za Filipa Topola: Viděl jsem rok | E15.cz

Nekrolog za Filipa Topola: Viděl jsem rok

Nekrolog za Filipa Topola: Viděl jsem rok
Mladý Filip Topol
• 
ZDROJ: Petr Kubín
21. června 2013 • 12:27
Týden po svých osmačtyřicátých narozeninách zemřel tuto středu básník a hudebník Filip Topol. „Prošel to všechno moc rychle, až zběsile a trochu blbě,“ varovalo už kdysi jeho alkoholické alter ego Kilián Nedory.

Rychle ano. Filip Topol prožil svůj krátký život v brutální plnosti – psát, skládat a hrát začal už ve třinácti letech. Vrchol přišel v první polovině devadesátých let, jeho kapela Psí vojáci vyprodávala sály a Topol se stal mluvčím bolavých duší těch, kdo v této dekádě byli mladí.

Téma života a smrti bylo v Topolově díle stěžejní. Jako mladý si se smrtí pohrával, provokoval ji, jako v textech Černého sedla („bez konce a začátku vraženej do světa, upletu si oprátku bez konce a začátku“) či písně Dotkla („vzhůru komínem do vlhký hlíny bez něžný dívky bez návratu“). Motiv smrti spojuje syrové texty básnířky Sylvie Plathové, které v překladu Jana Zábrany geniálně zhudebnil.

chápavej shovívavej úsměv jsem ze sebe nikdy nedostal protože to všechno bylo moc a moc nahý ostrý a opravdový nebyly rezervy ani místo pro pokyny nápověda se nekonala žádný zkoušky
všechno jelo buď a nebo
(Filip Topol, Střepy)

V druhé polovině devadesátých let Topola potkala nemoc. Paradoxně v tu chvíli našel život. Se stejnou vervou, s jakou se do té doby smrti vysmíval, začal pozorovat to nejobyčejnější okolí – holuby, veverky, roční období či vítr. Tvorba se zjemnila. Při obtížné rekonvalescenci po operaci slinivky, kterou Filip Topol v roce 1998 podstoupil, vznikla silná intimní zpověď Střepy, kde se s životní změnou vypořádává. Několik měsíců pozoroval oknem svůj dvůr; „viděl jsem snad všechno: od něhy dřevěných tulipánů až po ty nejztracenější bezmoci. A hlavně – viděl jsem rok.“

Záběr Filipa Topola byl neuvěřitelný, napsal dvě prózy – třetí kniha mu vychází zrovna tento týden, hrál hlavní roli ve filmu Žiletky, kromě klavíru dokonale ovládal hru na kostelní varhany, skládal filmovou a scénickou hudbu, naživo na klavír doprovázel projekce němých filmů. Všechno, co dělal, bylo dokonale prožité, zvláště hudba. Filip Topol hrával na klavír tak, až mu z prstů cákala krev. Takovou sílu dokáže v člověku otevřít jen maximální citlivost, která se v současném zprofesionalizovaném světě už vlastně nevidí.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!