Kroky pana Rodina | E15.cz

Kroky pana Rodina

Kroky pana Rodina
Rodin
• 
ZDROJ: Státní opera
3. prosince 2014 • 05:00
Možná nejlepší baletní soubor současnosti, sdružený kolem choreografa Borise Eifmana, oživuje vnitřní svět slavného francouzského sochaře.

Je to nikdy nekončící zápas odehrávající se hlavně v šedých tónech symbolizujících jak materiál, kterým ústřední figura příběhu pracuje, tak mysl, jež se pohybuje na okraji šedé zóny. Neustává, pracuje na hranici vyčerpání až do doby, než se z kusu mramoru vyloupne výsledek. Takový byl Auguste Rodin, jehož Eifmanův soubor zachytil v představení nazvaném jednoduše Rodin.

I přes název je vlastně hlavní postavou Camille Claudel, sochařova studentka, ale i milenka a múza. Sleduje mistra při práci, provází jej životem zasvěceným tvorbě a musí o něj bojovat nejen s neživým materiálem, ale také s jeho vnitřními démony. Jenže vždycky, když se zápas na všech úrovních na chvíli utiší, zůstává s ním jako jediná osoba matka jeho dětí. Ta o něj pečuje a má pochopení pro vše, co život s rozervanou osobností přináší. Paradoxem je, že obě ženy, které o něj v průběhu děje usilovaly, vztah s Rodinem ničil. Camille po rozchodu dokonce strávila desítky let v psychiatrické léčebně.

Boris Eifman (1946)

je považován za tvůrce psychologického baletu a choreografa-filozofa. Svůj soubor založil koncem 70. let ještě pod názvem Leningradský nový balet. Nový proto, že byl koncipován jako experimentální laboratoř jednoho choreografa. Toho se drží dodnes, stejně jako důrazu na temnější stránku duše u svých inspiračních zdrojů, jimiž jsou zejména slavná literární díla (Idiot, Mistr a Markétka). Jeho Eifman Ballet tráví většinu roku putováním po světových baletních scénách.

Kontrastně k původním tónům později vystupují ve výrazně zelené barvě s jásavě rudými zápisníky kritici, kteří se houfují kolem autora a působí směšně až komicky. Také mimo tyto figurky příběh postupně prosvětlují přibývající barvy. Od monochromatického úvodu, který je rozrušován nejen tanečními výjevy Rodinových pomocníků v sochařské dílně, až po pouťovou pestrobarevnost v druhé části představení.

Duch nad hmotou

Všechno vyvrcholilo ve finální pompézní scéně umělce rvoucího se s kusem mramoru dynamickými a silnými údery, tak nepodobnými předchozím stadiím, v nichž byl občas pasován téměř do role obyvatele domova důchodců, jindy zase víc uvažoval nebo miloval se s ženami a snad i prací, než něco konkrétního vytvořil. Jenže umělec na odpočinek vlastně nikdy neodchází. Alespoň ne živý…

Mezi rčení symbolizující nemožnost postihnutí určitého subjektivního zážitku patří kromě psaní o jídle také tancování a sochařství. Jak zaznamenat pohybem něco, co je už ze své podstavy bez pohybu a nepohnutě čelí staletím? Peterburský soubor Borise Eifmana měl v jistém smyslu ulehčenou práci, protože Rodinovy sochy jsou přes pevnost materiálu plné života, pohybu, hry stínů a světel, šlo „jenom“ o to, jak to všechno uvést na pódium. V tomto ohledu se mu daří nadmíru dobře zachytit tvůrčí zápas, boj s múzami a vlastním zdravím. Rodin se tu a tam objevuje jako vetchý nemocný muž, jenž toho bez pomoci mnoho neudělá a sotva se pohybuje na vratkých nohou, ale když dojde na umění a rozmachy kladivem sochajícím další a další díla, je nesmírně energický. Přímo to z něj sálá a každou chvíli se dá čekat, že do obecenstva vyšlehne blesk. Pokud pointou uměleckého snažení je vítězství ducha nad hmotou, setřesení pozemských a přízemních pout v zájmu dosáhnutí na vyšší cíle, nemohl být Rodin v pohybu zachycen lépe.

Autor: Imrich Rešeta
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!