Jaromír Volek: O obrazech jako živých | E15.cz

Jaromír Volek: O obrazech jako živých

Jaromír Volek: O obrazech jako živých
Jaromír Volek
• 
ZDROJ: Kiva
30. září 2016 • 22:00
Zprávy v televizi nebo v telefonu v kapse přijímáme stejně samozřejmě, jako dýcháme vzduch. Zároveň v mnoha z nás nepřetržitý tok informací vyvolává tíseň. A to až tak, že se od médií odstřihneme. S Hanou de Goeij si o tom vyprávěl člověk, který čte a sleduje tolik zpravodajství, kolik jen fyzicky zvládne, sociolog a expert na masmédia Jaromír Volek.

Jaromíra Volka znám dobře. Tedy jeho profesní tvář, která ze sebe na požádání dokázala sypat příklady a příběhy o tom, jak média všeho druhu vstupují do našich životů. Několik semestrů jsem seděla jako přikovaná do univerzitních lavic a s fascinací naivní dvacítky naslouchala jím reprodukovaným i vytvářeným teoriím o masmediální komunikaci. Byly natolik objevné, že můj mozek, od přírody líný, jak se dočtete dál, vyvinul extra úsilí k jejich pochopení. Mnohdy překvapuji sama sebe, řadu z jeho postřehů si pamatuji dodnes a s gustem je v jistých kruzích cituji jako kdysi má babička úryvky básní světových i českých poetů.

Kromě lehce mizejících obrazů a obecného vhledu do problematiky zvolených oborů představuje těchto pár střípků konkrétní poznatky, které jsem si spolu s univerzitním diplomem z bran Masarykovy univerzity odnesla. Takže, pane doktore, děkuji. Naše cesty se na několik let rozešly, aby na sebe narazily při tomto rozhovoru. Oslovila jsem ho zcela cíleně a věděla jsem, že nezklame. Vyprávění o tom, jak média mohou nevědomky, a možná i vědomě, napomáhat teroristům a jak konzumovat lavinu informací, abychom si zachovali zdravý rozum, neztratilo nic na své síle.

Čtete zprávy každý den? Jaký obraz světa ve vás zanechávají?

Jistě, čtu, poslouchám i sleduji. Takže jsem za ta léta patřičně ztratil cit a profesně se deformoval. Obraz, který mi naskakuje nejdříve, souvisí s nedávnou vraždou kněze ve francouzském SaintÉtiennedu-Rouvray. Zvlášť v posledních týdnech jsem si říkal, jak onen téměř každodenní řetězec vražedných útoků, komunikovaný médii v podobě pornografie násilí přes filtr televizní obrazovky či monitoru, potlačuje informaci a zůstává jen čirá emoce. Emoce strachu, ale i jisté úlevy, že se nás to bezprostředně netýká. Média mají schopnost exponovat ohrožení, které následně utlumí tím, že událost popíší a okomentují. Stále častěji ale zapomínají, že tím de facto pracují ve prospěch například teroristického vraždění, které sleduje cíl šířit úzkost. Typickou ukázkou této slepé strategie bylo odvysílání videozáznamů vražd nevinných obětí, které vyrobili samotní vrazi, reprezentující Daeš. Fakticky tak média, která tato videa odvysílala, použila zbraň nepřítele proti vlastní populaci. Zdá se, že až poslední události vedou alespoň některá periodika k potlačení obrazů posilujících šíření určité psychické nákazy.

Některé televize asi budou namítat, že videa s podobným obsahem se stejně dostanou ven přes sociální sítě nebo konkurenci. Jak by se měly rozhodnout, co odvysílat a co už ne?

Klíčové je sladit dva požadavky. Nepotlačovat takto společensky důležité informace, ale současně je nemedializovat způsobem, který nahrává teroristům. Tedy otázka nezní, zda medializovat, ale jak. Obecně platí následující pravidla. Nemedializovat materiál dodaný vrahy, nepracovat s jejich jmény, nevizualizovat jejich tváře ani činy. Neposkytovat těmto lidem titulní strany a neumísťovat je do titulků. Jinými slovy, nevytvářet teroristům mediální auru. V praxi to ale není tak jednoduché. Velmi záleží na novinářské vnímavosti a kulturní senzitivitě editorů, kteří rozhodují o finální podobě sdělení. Dokončujeme teď výzkumný projekt „Český novinář v komparativní perspektivě“, v jehož rámci jsme oslovili více než sedm stovek žurnalistů, se kterými jsme hovořili i o nezamýšlených důsledcích medializace terorismu. Většina z nich si uvědomuje její problematičnost. Zatím má stále navrch liberálně-tržní hledisko. Myslím ale, že se blíží čas, kdy média budou muset vzít v úvahu, že jsou součástí problému, jelikož s nimi teroristé počítají jako se zbraní svého druhu, která pomáhá umocňovat dopad jejich činů.

Co argument, že na sociálních sítích se stejně vše objeví?

Věřím, že velká agendotvorná média by neměla soupeřit se sociálními sítěmi či obecně informačním odpadkovým košem, kterým internet přetéká. V jistém smyslu a u určitého typu publika tuto soutěž nemohou nikdy vyhrát. I pro mediální amplifikaci patologického sociálního jednání ale platí zjištění Wilsonovy a Kellingovy teorie rozbitého okna. Ta ukazuje, že jasně deklarovaná vůle netolerovat sebemenší porušení řádu má vysokou efektivitu při potírání i závažné kriminality. V případě tématu, o kterém se bavíme, jde o to, že média mají schopnost nechtěně legitimovat jakékoli jednání, kterému propůjčí svůj magický rám. Někdy se mluví o televisibilitě jako specifické formě autority těch, kteří byli „v obraze“. Včetně vraždících teroristů. Je třeba, aby média v tomto smyslu neposkytovala teroristům ani náznak takové autority.

Existuje hranice, kdy lidé začnou negativní zprávy ignorovat?

Čtenost, sledovanost i poslechovost léta klesá a nejoblíbenějším žánrem majoritní populace je dlouhodobě komedie. K saturaci násilnými obsahy pravděpodobně došlo zvláště u televizních diváků již na přelomu tisíciletí. Tehdy se generace zvyklé na nenásilné a deerotizované české seriály nasytily kečupovou krví béčkových amerických filmů a seriálů a začaly se vracet do bezpečné vísky českých Chalupářů. Současně ale platí, že jsou tu důvody, které budou dále udržovat relativně vysokou hladinu konzumu mediálního, zpravodajského násilí. Pokud nebude regulováno. Voyerská potřeba sledovat sebedestruktivnější obrazy prosákla nejen do profesní praxe velké části médií, ale skrze ně i do každodenních očekávání velké části populace. Jde v jistém smyslu o circulus vitiosus, který spouštějí nejen ekonomické motivy zvýšit prodej reklamy, ale i nevědomá potřeba, puzení mediálních konzumentů vidět násilí a tím se na jeho potenciální hrozbu adaptovat.

Jak si vybíráte, co čtete? Podle autora? Vlastníka média?

Vzhledem k tomu, že média a speciálně novináři představují předmět mého profesionálního zájmu, nemohu si vybírat jen podle vkusu. Upřímně řečeno, snažím se číst vše, co fyzicky zvládnu, a udržovat si tak přehled o domácí i zahraniční mediální scéně. Samozřejmě mám své oblíbené komentátory napravo i nalevo, doma i v zahraničí. Možnost systematicky sledovat práci několika novinářů, které čtenář víceméně dobře zná, představuje jednu z nejjistějších strategií, jak se relativně dobře orientovat. Nejškodlivější je uzavírání se do názorových bublin, kterému mimochodem dosti nahrávají sociální sítě.

Řada lidí se od médií odstřihává. O tom, k čemu nemají co říct a co nemohou změnit, nechtějí vědět. Doporučují to i někteří lékaři.

Počet lidí s dobrovolnou televizní dietou mírně roste u nás i ve světě. Zhruba okolo deseti procent lidí z vlastní vůle nesleduje zpravodajství. Nemyslím ale, že by populace byla schopná se ve své většině zříci zpravodajských médií a jejich novinářů jako navigátoru ve stále složitějším světě. Momentálně jsme svědky přesunu zvláště nejmladšího publika do sítě sítí, do které se za nimi vydalo i mnoho novinářů. Řada z nich se zde ale ztratí a s nimi i pojetí novinářské profese v podobě, v jaké jej známe v posledním století. Příští desetiletí bude pravděpodobně znamenat pozvolný úbytek konzumace takzvaných starých médií a současně budou stárnout nejnovější nová média. Řídnout bude profesionální novinářská komunita, kterou budou do jisté míry nahrazovat technologie. Role vypravěče a průvodce individuálními i společenskými příběhy má ale svou archetypální sílu, a pokud zůstane zachována antropologická a psychologická konstrukce lidského jedince, bude potřeba průvodců sociálním světem – tedy i novinářů.

Napadlo i vás se někdy od médií odstřihnout?

Před léty jsem si vyzkoušel několikatýdenní mediální dietu. Abstinenční příznaky jsem neměl, ale myslím, že můj život by byl bez médií chudší. Většina z nás si už nedovede představit život vymezený jen informačními hranicemi nejbližšího kostela a tržiště. Dialog, který vedeme s médii a svými novináři, je důležitým produktem lidského ducha. Pravda, má své různé mutace a deformace se společným jmenovatelem v podobě sebereferenčního sebezahledění. Občas se zdá, že primárně jde více o média, a ne o jejich publikum. Stále ale média mají nezastupitelnou roli v propojování světa, který už několik desetiletí naráží na své fyzické hranice, jak předvídal Teilhard (francouzský filozof, pozn. red.). Média máme mimo jiné i proto, aby odraz od těchto hranic zpět k nám samotným nebyl příliš bolestný.

Jak vlastně zprávy z médií zpracováváme?

Předně vnímáme mediální obsahy selektivně. Vytěsňujeme obsahy, které nám nevoní, které jsou pro nás hodnotově či esteticky nepřijatelné. Navíc jsme kognitivní lenoši, což znamená, že šetříme energii a využíváme (například při konzumaci televizního zpravodajství) percepční schémata, tedy už vytvořené interpretace. Například interpretace rodových, etnických či náboženských skupin. Tak funguje stereotypizace. Šetříme mozek a jsme líní ptát se pokaždé znovu u každého Roma, blondýny, muslima, co je zač. Mozek nám velí dosadit si tu nejsnadnější interpretaci, na kterou jsme už museli kdysi vynaložit energii, respektive jsme se ji museli naučit. Proto změnit majoritně sdílené naučené postoje je velmi těžké, a to zvláště ve společnosti, která je etnicky homogenní, do sebe zahleděná, a tudíž i úzkostná v případě konfrontace s jakýmkoli novým schématem, vzorcem chování. To není kritika, je to konstatování stavu, který byl v české kotlině posilován minimálně v posledním půlstoletí.

Jak mohou média ovlivňovat mínění svých diváků a čtenářů?

Komunikačních strategií je v tomto smyslu celá řada. Například pokud se média hlavního proudu rozhodnou akcentovat jeden výklad uprchlické agendy a budou postupovat jednotně, jinými slovy budou vybírat takové obrazy a slovní spojení, aby vytvořila obraz nepřítele, nebo naopak u mediálních konzumentů pocit viny či studu za jejich úzkost, vznikne v relativně krátkém čase dominantní interpretace. Naštěstí vytvořit takto homogenní agendu není v pluralitní mediální krajině snadné.

Jiná, esteticko-anestetická strategie používá techniku šokové editace. Ta redukuje katastrofy a tragédie na jejich estetický rozměr a vyvolává u konzumentů spíše obranný reflex, který funguje jako anestezie omezující niternější a reflexivnější zpracování. Dochází tak k desenzitizaci vnímání tragických lidských osudů. To ostatně vidíme na příkladu mediálního pokrytí teroristických útoků a jejich obětí. Krvavá titulka prodává. Její empiricky ověřená přitažlivost tkví v tom, že svým způsobem blokuje, alespoň na chvíli, naši hlubinnou existenciální úzkost z konce.

Jaromír VolekJaromír VolekAutor: Kiva

Ale existuje samozřejmě i technologie podprahového podmiňování, které zákon sankcionuje. Nebo forma takzvané nadprahové reklamy, jež je dnes de facto uzákoněna v podobě takzvaného product placementu coby strategie vkládání reklamních objektů do fiktivních obsahů, kde hrají své nenápadné role. Ať to je již automobil, energetický nápoj či značka sportovní obuvi.

Hodně se teď mluví o dezinformačních kampaních, například z Kremlu. Jak je lze poznat?

Pro běžného mediálního konzumenta je to velmi těžké. Řekl bych téměř nemožné. Sofistikovanější propagandistické působení využívá sníženou pozornost a omezené kritické myšlení mediálních konzumentů. Vytváří tak na podprahové rovině koktejl smíchaný z polopravd, lží i reálných faktů, který vytváří ono povědomí, na které jste se ptala. Například povědomí permanentní nespokojenosti uměle živené informacemi o tom, jak je vše špatně. Svou roli zde hraje i kulturní specifičnost. Například Češi patří k nejskeptičtějším společnostem a jsou velmi citliví na propagandu, která jim jakoby nic nevnucuje a jen stimuluje jejich nespokojenost „objektivním“ zvyšováním dávek ohrožení. Taková mediální dieta je pak přijímána jako objektivní zpravodajství, které nic nezamlčuje. V tomto smyslu stojí za pozornost role sociálních sítí. Noví stachanovci a svazáci informačního bujení a dezinformačního trollení zde velmi efektivně nastavují agendy dobra a zla, pravdy a lži. Například ruští olginští trollové v tomto smyslu plní plán na více než sto procent. Pro rozklíčování profesionálně připravené dezinformační kampaně je tak třeba mít možnost konfrontovat užité i potlačené zdroje, a tím pádem disponovat časem pro toto prověřování. Ten ale většina občanů nemá. Tady je nezastupitelná role zvláště investigativních novinářů a komentátorů.

Dokáže člověk ještě vůbec hodnotně zpracovávat informace, které každodenně dostává?

Neurofyziologové spekulují o tom, že využíváme zhruba desetinu mozkové kapacity. Pokud bychom tuto spekulaci přijali, pak je pravděpodobné, že nás teprve čeká skutečný průlom, který radikálně změní naše vnímání takzvané sociální reality, a zpracování informací bude výrazně komplexnější. Na základě toho, co ale doposud skutečně víme, nelze jednoznačně říci ani to, že předchozí generace byly schopny zpracovávat informace lépe než současné. Pravděpodobnější je, že tak činily poněkud jinak. Zjevný rozdíl je zvláště v povaze a množství informací, kterými jsme dnes bombardováni. Skutečnost, že jde stále více o informace abstraktní povahy, které si nejsme schopni fyzicky ověřit, tedy sáhnout si na ně, znamená již dnes významnou změnu našeho vztahu k žitému světu.

Jak tedy vstřebávat aktuální informace a zároveň se vyhnout deziluzi nad stavem světa?

To, co prezentují média, jsou extrakty, konstrukce či modely reality a tak je třeba k nim přistupovat. Nepodléhat ani expresivitě velkého detailu, logice těsně sestřihaných násilných scén, na které reagují nejstarší části našeho mozku adaptivně, tedy jako na reálné ohrožení. Zvlášť pokud jsou v pohybu. Je třeba snažit se konzumovat média s vědomím, že reálný svět a v tomto smyslu i život jsou jinde. A je nepochybně současně děsivější i krásnější, jelikož se ho můžeme dotknout, a nejsme tak nuceni věřit abstraktním obrazům, které jen vypadají jako živé.

Autor: Hana de Goeij
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!