Jak poznat nového Picassa? | E15.cz

Jak poznat nového Picassa?

Jak poznat nového Picassa?
Hirstův žralok si svůj věčný spánek užívá v akváriu o rozměrech 213 × 518 × 213 cm.
• 
14. dubna 2016 • 05:00
Toť otázka. Který umělec bude jednou velkého jména a investice do jeho díla se vám vrátí třeba i tisíckrát? Anebo současné moderní umění nakupujete, abyste oblažili svou duši?

V roce 1991 nabídl reklamní magnát, sběratel umění a galerista Charles Saatchi tehdy začínajícímu konceptuálnímu umělci Damienu Hirstovi bianco šek, aby pro něj vytvořil jakékoli umělecké dílo. Hirst za 6000 liber koupil v Austrálii mrtvolu žraloka, nechal ji vypreparovat, naložit do velkého akvária plného formaldehydu a vystavil Saatchimu účet na 50 000 liber. V té době to byla skandálně vysoká částka. Deník The Sun nadepsal svůj článek o umělecké transakci titulkem „50 tisíc liber za rybu bez hranolků“.

Dílo pod názvem Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého bylo poprvé vystaveno v roce 1992 na první výstavě Mladých britských umělců v Saatchi Gallery. Vztah Saatchiho a Hirsta, ze kterého se mezitím i díky Saatchimu stala umělecká hvězda první velikosti, se výrazně zhoršil a eskaloval v roce 2003, kdy Saatchi Gallery v Londýně otevřela výstavu, jejíž součástí byla i Hirstova retrospektiva. Umělec se od ní distancoval, protože Saatchi jako vážně myšlené dílo prezentoval i Mini. Auto, které Hirst pomaloval pro charitativní účely. Umělec odmítl výstavu zařadit do svého životopisu a Saatchimu vzkázal, že je dětinský a že umění posuzuje pouze skrze svou peněženku.

Rok nato pak Charles Saatchi prodal žraloka americkému sběrateli Stevu Cohenovi za 12 milionů dolarů (spekuluje se i o jiných částkách), čímž popudil nejen Sira Nicholase Serotu, ředitele britské Tate Gallery, který chtěl dílo do sbírek, ale dokonce vyvolal politickou debatu o tom, zda vůbec dílo smí být vyvezeno ze Spojeného království.

Celý příběh měl ještě jednu rovinu. Žralok se totiž ve svém formaldehydovém nálevu začal poměrně brzy rozkládat, takže bylo potřeba řešit některé specifické otázky. Už v roce 1993 například museli restaurátoři žraloka stáhnout z kůže a napnout ji na laminátový model. Hirst to komentoval slovy, že žralok už nevypadá tak hrozivě a že tím dílo utrpělo. Poté, co ho zakoupil americký sběratel, vyjednal s ním Hirst výměnu. V roce 2006 byl původní žralok nahrazen novým kusem, uloveným v Queenslandu a za asistence pracovníků londýnského muzea přírodní historie preparován a naložen do původní vitríny z roku 1991. Umělec samozřejmě musel později řešit námitky, jestli výsledek může být stále považován za stejné umělecké dílo. Hirst odpovídal otázkou, zda je důležitější původní dílo, nebo původní myšlenka. A za sebe dodával, že on jako umělec s konceptuálními východisky si myslí, že by to měla být právě myšlenka.

Privátní je když…

Divoká historie asi nejslavnějšího díla současného umění ukazuje, že i pro velké sběratele, jako je zakladatel jedné z největších reklamních agentur Charles Saatchi, není jednoduché se v umění vyznat. A v umělcích. Galeristka Lucie Drdová k tomuto excesivnímu příběhu, který ilustruje situaci na počátku 90. let, dodává: „Jednalo se především o dobře promyšlený marketingový a obchodní tah ze strany reklamního magnáta. Tento příběh do značné míry poškodil klasickou galerijní činnnost. Hirst v této dikci pokračoval a vybudoval své jméno spíše na šokujících titulcích v bulvárních médiích.“

Když v roce 2012 založila Lucie svou vlastní privátní galerii Drdova Gallery, dobře věděla, že bude sice v českém prostředí jednou z mála, ale že svou činností umožní veřejnosti lepší orientaci v džungli současného umění. A nejen to.

Model privátní galerie existuje už od dob impresionistů, ale plně se rozvinul až v 70. letech minulého století především v německy mluvících zemích a ve Spojených státech.

„Jde o model, kdy galerista-odborník exkluzivně zastupuje skupinu mladých umělců, které dlouhodobě podporuje a na základě vzájemné spolupráce buduje renomé svých autorů. Tato činnost však předpokládá mnohaleté úsilí, neboť mladé umění se zhodnocuje pomalu a jeho hodnota potřebuje časový odstup, aby se prověřila,“ dodává Lucie.

Takových galerií, které umělce nejen prodávají, ale především podporují v Berlíně najdete přes 400, u nás jejich počet nepřekročí jednu desítku. „Je hezké vědět, že o vaši práci jde i někomu dalšímu, že i někdo další na ní má praktickou účast a tím vaše díla posouvá dál. Umělec sám pak vidí své dílo v jiném světle, než když jej prezentuje doma přátelům,“ říká konceptuální umělkyně a sochařka Pavla Sceranková na adresu své galeristky Lucie Drdové. „Jako galeristka zprostředkovávám umělcovu tvorbu, takže si musíme být blízké i po osobní stránce. Spolupráce pak může probíhat i bez nějakého právního vymezení. Když náš umělec dostane prestižní nabídku, buduje se tím jméno i naší galerie,“ říká Lucie. Třeba jednou, za pár let prodá Lucie dílo Pavly za „kupkovskou“ cenu.

Pavla Sceranková, cyklus Mysl bez obrazu, 2012.Pavla Sceranková, cyklus Mysl bez obrazu, 2012.Autor: Ondřej Polák

Narážíme na to, že nejdražší české dílo bylo vydraženo 56 let po smrti jeho autora, v Londýně za 1,9 milionu liber. Šlo o Studii na červeném pozadí Františka Kupky. Pro porovnání: u současných českých umělců do 40 let jako jsou například malíř Daniel Pitín, konceptuální fotograf Jiří Thýn či duo David Böhm a Jiří Franta, kteří se zabývají kresbou a instalací, se ceny děl pohybují mezi 40 000 Kč až 150 000 Kč, někdy i více, záleží na konkrétním médiu, zda jde o sochu, malbu, grafiku nebo kresbu.

Do té doby má majitelka Drdova Gallery cíl o něco realističtější. Přeje si, aby veřejnost lépe porozumněla dílům současného umění, která jsou unikátními svědky jedné doby.

Koho vybrat

Zájemci o investice do umění by měli chtít spolupracovat především s těmi galeristy, kteří si dají čas a práci podporovat talenty, jimž věří. Pro orientaci na trhu se hodí znát také odborná periodika jako Art&Antiques, Flash Art, Umělec nebo čtvrtletník Revue Art, z internetových pak například Artalk.cz.

A pak pro vás máme několik praktických rad:

1)

2) Zajímejte se o to, jakých skupinových výstav se účastní, jestli má za sebou i nějaké autorské výstavy a v jakých institucích.

3) Dostal nějaké ceny (např. Jindřicha Chalupeckého), měl možnost vystavovat na prestižních místech (např. benátském Bienále).

4) Pozor – to, že někdo vystavuje často, automaticky neznamená, že jde umělce hodného vaší investice. Někteří jedinci průměrných uměleckých kvalit dokážou být velmi společenští, a tak mohou mít výstavu třeba každý měsíc. To ale vůbec nemusí být určující pro kvalitu jejich díla.

5) Pokud jste okouzleni dílem určitého umělce, jehož jméno jste v žádné renomované instituci ani periodiku nenašli, nezoufejte. „Samozřejmě existují umělci, kteří se vyvíjejí mimo proud tradičních institucí a ocenění, což nijak nesnižuje hodnotu jejich díla. Řada z nich pracuje v ústraní a je ‚objevena‘ až po nějaké době díky práci historiků umění a kritiků,“ dodává Pavla Sceranková.

Spekulace nad budoucí hodnotou díla zůstává ústředním bodem celého obchodu s uměním. Ačkoli někteří vyslovili názor, že cena díla se pozná až s padesátiletým odstupem, jsou i jiné způsoby, jak zjistit hodnotu děl a nebudete muset čekat tak dlouho! Nevěřte pouze umělcově odhadu, ale sledujte ceny děl ve světovém nebo alespoň evropském kontextu (například na veletrzích). Ale pokud nejde jen o peníze, jak také ZEN doufá, koupí jakéhokoli uměleckého díla podporujete uměleckou scénu jako takovou a kulturu země, ve které žijete.

ŽIŽKOVSKÁ PARTA

Jedna vyrůstala v rodině technicky založené, druhá je dcerou bohémů. Jedna je energická, druhá tichá. Asi právě proto se tak dobře doplňují.

Když v roce 2012 zakládala kunsthistorička Lucie Drdová (33, na fotografii vlevo pod obrazy Moniky Žakové) vlastní privátní galerii Drdova Gallery, byla to sochařka Pavla Sceranková (35), kterou ke spolupráci přizvala jako první. Pavla volí při rozhovoru pečlivě každé slovo, působí zasněně. Původně chtěla studovat chemii, dnes má za sebou několik nominací na cenu Jindřicha Chalupeckého, bezpočet autorských výstav a na AVU vede vlastní ateliér.

Sama vytváří monumentální sochařské objekty a prostorové instalace vyznačující se silným konceptuálním myšlením a současně křehkostí svého provedení. Třeba levitující oblek z cyklu Veritas, který je ukotvený desítkou nití, na jejichž koncích jsou jehly zapíchané do stěny.

Lucie Drdová a Pavla ScerankováLucie Drdová a Pavla ScerankováAutor: Tomáš Železný

K tomu, aby mohla svá díla představovat odborné i neodborné veřejnosti, jí výrazně pomáhá právě Lucie Drdová. „Od okamžiku, kdy jsme před čtyřmi lety začaly spolupracovat, byla Pavla oslovena předními českými a slovenskými institucemi, které jí nabídly autorské výstavy, byla vybrána na prestižní výstavu Europe Europe v Astrup Fearnley Museum v Oslu a na podzim ji čeká výstava v Londýně,” vypočítává galeristka, která původně studovala historiii umění v Brně a Vídni. Po stáži v Muzeu moderního umění ve Vídni, postu ředitelky privátní galerie v Berlíně a práci pro ceny Jindřicha Chalupeckého, si Lucie začala ujasňovat, co opravdu chce dělat.

„Věděla jsem, že chci vést galerii privátního typu, která zastupuje umělce a snaží se jim pomáhat v etablování jejich kariéry. Na rozdíl od zkušenosti v muzeu, kde zasazujete díla umělců do nových kontextů, ale samotné umělce potkáte jen zřídkakdy a takřka nikdy nebýváte u zrodu jejich děl.“ Svou hrdě nazvanou Drdova Gallery na Žižkově si Lucie založila už v devětadvaceti letech a dnes se v ní stará o osm tvůrců. „Vzhledem k tomu, že naše umělecká scéna není velká a galerií je tu málo, chci pomáhat lokálním umělcům. Každé dva roky pořádáme pro každého z nich autorskou výstavu, kterou se snažíme profesionálnímu zahraničnímu publiku přiblížit, jak se jeho tvorba vyvíjí.

Cílem je, aby umělec získal možnost vystavovat v některé z prestižních institucí. Tak umělec ‚roste‘ a s ním i jeho hodnota,“ říká Lucie.

Autor: Viola Černodrinská a Pavel Kappel
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!