Eskil Vogt: Režie je jako běžet maraton sprintem | E15.cz

Eskil Vogt: Režie je jako běžet maraton sprintem

Eskil Vogt: Režie je jako běžet maraton sprintem
Eskil Vogt
• 
ZDROJ: aerofilms
10. června 2015 • 12:00
Režijní debut Slepá norský filmař Eskil Vogt osobně uváděl loni na karlovarském festivalu. Nedávno přijel Vogt do Česka doprovodit Slepou do kinodistribuce, kam se dostala díky výběru filmových fanoušků zapojených do nového projektu Scope50. „Myslím, že to je dobrá korekce běžného distribučního systému,“ hodnotí projekt Eskil Vogt.

Známý jste byl zatím jako scenárista, režii jste ovšem vystudoval. Ne ale ve Skandinávii, nýbrž ve Francii. Proč tam?

Norskou filmovou školu otevřeli v jedné z velkých prázdných budov, které zbyly po olympiádě v Lillehammeru v roce 1994. A já se nechtěl přestěhovat z Osla do menšího města, chtěl jsem vidět svět. Jet do Paříže bylo lákavější než jet do Lillehammeru. Taky jsem fanoušek francouzské kultury a filozofie a chtěl jsem se pořádně naučit jazyk.

Francouzi ale mají jiný přístup k filmu než Norové, ne?

Ano. V Norsku vás učí o tom, jak režisér, producent a scenárista musí spolupracovat. Ve Francii to je o vizi režiséra, od něhož se čeká, že si napíše vlastní scénář. Já jsem zastánce silných režisérů, filmování nemůže být demokratický proces. Ale v té francouzské škole to zašlo moc daleko, lidi si mysleli, že jsou umělci jen proto, že něco natočili. Musíte přece přesvědčit až svými filmy.

Vy jste své režírování odložil kvůli psaní scénářů pro Joachima Triera?

Dělal jsem zároveň oboje, ale režírování k ničemu moc nevedlo, pracoval jsem hlavně v televizi a na krátkých filmech, než jsem dostal peníze na Slepou. Ale psaní scénářů mi v režii nepřekáželo, naopak jsem finance na Slepou získal i díky tomu, že jsem byl známý z filmů Joachima Triera.

Jako vystudovanému režisérovi vám nevadilo podřizovat se vizi jiného režiséra?

Joachim je můj nejlepší kamarád, už od devatenácti let. Naše spolupráce je otevřená, o všem diskutujeme, radím mu i během střihu, takže se můžu prostřednictvím jeho filmů hodně vyjádřit.

Pracoval byste i pro někoho jiného?

Ani po tom netoužím, psaní Joachimových a mých vlastních filmů mi zabírá všechen čas. Leda by mě požádala nějaká filmová legenda, jako Martin Scorsese.

Překvapilo vás na vaší první celovečerní režii něco? Nebo jste už všechno věděl z práce pro Triera?

Překvapilo mě, jak moc vyčerpávající práce to je. Něco jako běžet maraton sprintem – jedna uzávěrka za druhou, skoro dva roky pracujete nepřetržitě. Na konci natáčení jsem zjistil, že mi můj dvouletý syn přestal říkat tati a začal mě oslovovat křestním jménem.

Změnila vaše režisérská zkušenost vaše psaní? Třeba tak, že některé věci do scénáře už nedáte, protože víte, že by šly obtížně natočit?

Podle mě se při psaní nikdy nesmíte nechat omezovat pomyšlením na to, jak moc to bude komplikované. Musíte odložit obavy a být naivní. Ostatně režisér by měl mít na začátku natáčení strach.

Takže v sobě pořád dokážete oddělit scenáristu a režiséra?

Myslím, že ano. Slepou jsem napsal a pak mi došlo, jak je těžké ten scénář natočit, protože neobsahuje skoro žádné konvenční scény. Všechno je z perspektivy nevidomé, nemohl jsem tedy natočit jeden záběr z pohledu jedné postavy, druhý z pohledu druhé a pak to sestříhat. Byla to velká výzva, ale taky velká zábava.

Vadí vám, když novináři v recenzi prozradí, že se většina filmu odehrává v hlavě slepé ženy a některé postavy neexistují?

Ne, lidi na to stejně většinou zapomenou. A je těžké o tom filmu jinak srozumitelně mluvit. Navíc jsem chtěl, aby to každý divák v určitém bodě pochopil. Do scénáře jsem napsal asi tři okamžiky, z nichž to má být jasné.

Příběh vyšel z nápadu o slepé hrdince? Nebo jste začal tím, že jste chtěl napsat film o nejistotě a osamění?

Slepota byla výchozím bodem, napadlo mě totiž, že slepotu můžu filmově velmi zajímavě využít. Fakt, že někdo viděl a ztratil zrak, tzn. že má vizuální představivost a stále si snaží vybavovat své okolí, je pro film ideální. To bylo první, co mě na tom fascinovalo. Pak přišlo to existenční drama kolem ztráty zraku a o osamělosti a nejistotách. Taky jsem chtěl prozkoumat online pornografii, přijde mi, že se stala velkou součástí našeho světa a umění se jí často vyhýbá. Navíc do Slepé se porno dokonale hodí, protože je taky spojené s osamělostí a k tomu jde skoro o opak slepoty – můžete v něm všechno vidět, ale nemůžete se ničeho dotknout.

Docela mě překvapilo, kolik porna se objevuje v představách ženy, ale vlastně je všechno spojené s mužskými postavami.
Ano, sexualitu je tedy těžké zobecňovat, ale obecně se ženy víc zajímají o to, jestli po nich někdo fyzicky touží. Během rešerší jsem zjistil, že se ženy po ztrátě zraku v rehabilitačních centrech ptají, jak se teď můžou namalovat. Pořád chtějí být vizuálně přitažlivé. Ta juxtapozice mezi pornem a touto částí ženské sexuality mi přišla zajímavá.

Proto je hlavní hrdinka Slepé žena?

Zčásti ano, i když mít ženskou protagonistku mi připadalo správně, ani jsem nevěděl proč. Ale to, jak se dnes extrémně soustředíme na vzhled a jak hodnotíme sebe i ostatní podle zevnějšku, je jedním z témat filmu a s ženou v hlavní roli je jasnější, protože na ženy je tento tlak větší.

Jak moc se váš scénář změnil poté, co jste ho konzultoval se slepými ženami?

Něco jsem upravil, něco jsem přidal, třeba frustraci ze domácích spotřebičů, která na vás mluví, nebo smsky, které váš telefon čte nahlas, takže vaše soukromé zprávy můžou slyšet i další lidi. Ale v podstatě jsem zjistil, že to co jsem si sám představil, je ve skutečnosti většinou i možné.

Autor: Iva Přivřelová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!