Boris Eifman: Kritiky občas zabolí, ale jdu dál | E15.cz

Boris Eifman: Kritiky občas zabolí, ale jdu dál

Boris Eifman: Kritiky občas zabolí, ale jdu dál
Boris Eifman
• 
ZDROJ: Michael Tomeš
7. listopadu 2014 • 05:00
Rus Boris Eifman patří k nejoriginálnějším choreografům. Provokuje, nenechává klidným, mnozí kritici ho nesnášejí. Do Prahy přijel se svým světoznámým souborem, aby zde uvedl balet Rodin.

„Najít téma pro nové představení je vždy problém. Nejde jen o výběr hrdiny, který mi musí být blízký, ale i tématu, s nímž prožiji minimálně rok. Sochaře Rodina jsem si vybral, protože pracoval s tělem člověka stejně jako já. Je to pro nás nástroj, se kterým vyjadřujeme svůj vnitřní svět,“ prozradil v rozhovoru pro deník E15.

E15: Umělci občas říkají s určitou hrdostí, že je diváci až tak nezajímají. Že tvoří hlavně pro sebe. Co si o tom myslíte?

Když něco takového říkají, nemluví pravdu. Třeba divadlo bez diváka je k ničemu. Vždy je tu pro diváka. Když je plný sál, tak to znamená i úspěch.

E15: Rok co rok přicházíte s novým představením. Můžete si s jedním z nich dovolit neúspěch? Nevydělávat?

Ještě před deseti lety to nebylo možné. Dnes si ale mohu v principu vyzkoušet i různé experimenty. Tvůrčí nekomerční výboje, které nemusejí po ekonomické stránce dopadnout dobře. Protože nás v současnosti výrazným způsobem podporuje ruský stát. A musím také říci, že za těch sedmatřicet let, co pracuji v tomto oboru, už vím, jak na to, aby tvůrčí úspěch šel ruku v ruce i s tím ekonomickým.

E15: Byl jste v Rusku jedním z prvních, kdo přišel s vlastním organizačním modelem vedení uměleckého souboru založeným na podpoře státu a soukromých donátorů. Jak je to dnes? Kolik finančních prostředků získáváte od státu a kolik z privátních zdrojů?

Je to tak padesát na padesát. Dříve to ale bylo dvacet procent od státu a osmdesát procent od sponzorů. Tehdy jsme byli mnohem zranitelnější. V minulosti jsem si opravdu nemohl dovolit sebemenší zaváhání.

E15: Kolikrát ročně vyjíždíte se svým souborem do zahraničí?

Zhruba stokrát. Do celého světa. Třeba letos jsme projezdili Spojené státy, Kanadu, byli jsme například v Monte Carlu, v Londýně… To je důkaz našeho úspěchu. Kdybychom nebyli žádaní, pokud bychom nevyprodávali sály, nikam bychom jezdit nemohli. Neznám žádnou jinou podobnou baletní skupinu, která by měla po světě tolik představení.

E15: A v Rusku jich pořádáte kolik?

V Petrohradě tak kolem třiceti a v Moskvě ještě mnohem méně. V létě pak máme jeden měsíc prázdniny. Až se ale postaví naše divadlo v Petrohradě, nastane zcela jiná situace, co se týká repertoáru i turné a zájezdů. Konečně se vše kolem tohoto projektu pohnulo.

E15: Kolik lidí je dnes v Baletním souboru Borise Eifmana?

Dohromady kolem 150, z toho je 60 tanečníků a tanečnic. Sehnat výborné umělce je ale stále složitější. Potřebuji krásné, vysoké, mladé lidi. Nejen tanečníky, co zvládají bravurně techniku, ale musejí být i herci. Protože v mých představeních na ně čekají náročné dramatické role, které musejí prožít. Třeba Anna Karenina, Evžen Oněgin, August Rodin, Petr Iljič Čajkovskij. Takových talentů je ale každým rokem méně a méně. Můj asistent je hledá nejen v Rusku, ale i v Bělorusku, na Ukrajině a v dalších zemích. U nás jsou i Češi, Poláci, Američané, Angličané. Jsme mezinárodní společnost.

E15: Až dosud jste připravil čtyřicet představení…

…kdepak, bylo jich mnohem více. To jen těch velkých bylo čtyřicet.

E15: Nebojíte se, že se začnete opakovat, že vám dojde inspirace?

Bojím. A občas o tom usilovně přemýšlím, když se mi zrovna nedaří. Mám přitom před očima hudebního skladatele Čajkovského. Říká se, že vypil sklenici infikované vody, aby se zabil, ne proto, že se vědělo o jeho homosexuálních sklonech, ale protože dospěl k poznání, že po napsání šesté symfonie, té tragické, nádherné, geniální věci, už nebude schopen dále pokračovat. Že už nic lepšího nenapíše. Já se zatím takovou vodu vypít nechystám. Věřím pevně, že ještě není ani zdaleka konec.

E15: Slavíte úspěch po celém světě. Každé vaše nové představení se očekává s napětím. Ale přesto se občas objeví negativní kritiky. Hodně břitkou otiskl třeba deník New York Times. Jak na ně reagujete?

Samozřejmě nemohu říci, že mi nesejde na tom, co se o nás píše. Chápu, že se mohu někomu nelíbit. Ale je to individuální. V New York Times opravdu vyšla taková hodně ostrá kritika. Jiná přední americká taneční kritička Anna Kisselgoffová zase napsala, že Eifmana můžete buď milovat, nebo nenávidět, ale vždy zaujme, nenechá vás chladným. A to se mi líbilo. To bylo napsáno správně.

E15: Mnozí asi očekávají od Rusů jen klasiku. A vy jim najednou přivezete něco zcela odlišného. Představení jako La Rouge Giselle, Racek, Ruský Hamlet. Moderní psychologický balet s osobitým jazykem…

Je to tak. Třeba v Londýně byla jedna kritička, která měla ráda pouze klasický balet. A podle toho její kritiky vypadaly. Vždy čekala od Rusů jen klasiku. Pak jsou zase jiní, kteří mají rádi třeba jen abstraktní balet, nemají rádi ten dramatický. Vychází to i z naturelu. Někteří lidé nejsou ochotni projevit emoce, přijímat je. Nejsou na to připraveni. A někteří je naopak vyžadují. A podle toho hodnotí. Já osobně jsem pro to, ať kritizují, ale nezabíjejí.

E15: Bolí vás to?

Tak jistěže ano. Ale bolí mne to nejen za mě, ale i za ně. Někdy je totiž ta kritika hodně zlá, nespravedlivá. Až nenávistná. Já nemám nic proti tomu, aby nás kritizovali, pokud se někomu něco nelíbí. Ale mělo by to být slušné, vyargumentované. A víte proč? Protože se trefují do tvůrčích lidí. Do lidí, kteří zasvětili život umění. Prožili se svým dílem dost velkou část svého života. A hlavně mladé citlivé lidi mohou zcela zničit.

E15: Na druhé straně vás asi posilují recenze pochvalné, jako třeba ta v The Globe and Mail, kde napsali, že jste choreograf, kterého cyničtí a nesmiřitelní kritici s oblibou nenávidí, zatímco publikum vás zahrnuje obdivem.

Znám lidi, kteří za námi jezdí po celém světě. Bohatí lidé, kteří nás potřebují vidět. Je to pro ně životodárné. Puškin kdysi řekl, že „umělce je nutno posuzovat podle zákonů, které sami vytvořili“. Jenže recenzenti mnohdy vidí představení jen jednou. Nemají čas na hlubší ponor. Proto se ani moc nad některými kritikami nakonec nepozastavuji a jdu dále svojí cestou.

E15: Narodil jste se na Altaji, v malém městečku Rubtovsk. Kdy jste v sobě odhalil talent pro balet?

Ten dar jsem pocítil už v raném dětství. V šestnácti jsem měl malou skupinu, se kterou jsem pracoval jako baletní mistr. V roce 1977 už jsem měl svoje divadlo a snažil jsem se posunout hranice. Jenže v sovětské době bylo všechno strnulé, zakonzervované. Měl jsem problémy s cenzurou. Vadil můj jazyk, způsob vyjadřování. Neslučovalo se to se socialistickým realismem ani s klasickým ruským baletem. Byly doby, kdy o mé choreografii hovořili jako o pornografii. Napřed mě nepouštěli ven, pak zase tlačili, abych emigroval. Ale já jsem se nedal. Uvědomil jsem si, že neexistují hranice jazyka, ale jen hranice fantazie. Divadlo v Petrohradu jsem uhájil. A teď svoji společnost považuji za jednu z nejlepších a nejúspěšnějších na světě.

E15: Jak moc jste se za ty roky proměnil?

Boris Eifman (68)

Narodil se ve městě Rubtovsk na Altaji. Vystudoval leningradskou konzervatoř. Proslavil se jako choreograf s unikátním jazykem moderního „psychologického baletu“. Vychází z ruské psychologické divadelní školy, hlásí se k Mejercholdovi a avantgardě třicátých let. Soubor se svým jménem založil v roce 1977, původně pod názvem Leningradský nový balet. Vystupuje s ním pravidelně v Asii, Evropě, Severní a Jižní Americe. Je národním umělcem Ruské federace a držitelem mnoha ocenění, například je rytířem Řádu umění a literatury Francouzské republiky.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!